Formánek, Jaroslav: Morituri

Formánek, Jaroslav
Morituri

recenze beletrie česká

Název nové prózy Jaroslava Formánka lze chápat jako osudové označení té, která musí zemřít. Jádro textu skutečně tvoří vražda mladé ženy, její smrt však v textu neslouží jako předmět vyšetřování, ale jako hraniční situace, v níž jsou obyvatelé jedné pražské čtvrti konfrontováni se svými vnitřními pohnutkami.

„Smrt není nic jiného než situace.“
Jaroslav Formánek
: Morituri. Revolver Revue, Praha, 2017, 136 s.

Po knize povídek Škrábanice z roku 2015 přichází spisovatel, překladatel a publicista Jaroslav Formánek, jehož prózy již pravidelně vycházejí v Edici Revolver Revue, s textem nepříliš velkého rozsahu s příznačným názvem Morituri.

Určité předznamenání tematického a částečně i prostorového rámce celého příběhu představuje telefonát, který se v úvodu knihy uskuteční mezi studentem Markem Lindnerem a profesorem moderní literatury Hůlkou. Předmětem hovoru je Markova interpretace Dobročinného večírku Egona Hostovského, založená na myšlence, že osobní čas jakéhokoliv jednotlivce nemůže vzdorovat času univerzálnímu. Tato myšlenka se později ukáže jako klíčová a zásadními se stanou i některé další shodné rysy mezi oběma texty. Ať už se jedná o témata emigrace a pobytů Evropanů z (post)komunistického Československa v zahraničí, nebo o sevřenost prostoru, v němž se zrcadlí venkovní nečas a jehož atmosféra eskaluje nečekanou smrtí, to všechno úvodní telefonát zdůrazňuje. Kromě toho hovor také zapříčiní Markovu nepřítomnost, která bude mít nedozírné důsledky.

Pohled na události inkriminovaného večera podává hned několik aktérů. Er-formový vypravěč se objevuje pouze v první a poslední kapitole a je těsně svázán s postavou, o níž se zrovna vypráví. Zachovává si hledisko této postavy a jeho promluvy se v krátkých sekvencích střídají s jejími promluvami v první osobě, čímž vzniká dojem přibližování a oddalování. Zbytek kapitol je svěřen několika postavám. Styl jednotlivých projevů se liší a většinou je spjatý s charakterem nebo prostředím, ve kterém se postavy pohybují. Zatímco od studenta Marka se dočkáme srozumitelného vyprávění o průběhu večera a od důchodkyně Milady klidného promýšlení uplynulého života, překotný proud vědomí sourozenců Malinových odráží hlasitý ruch hospodského života a zároveň funguje jako jejich sebeprezentace. Alice a Zdeněk Malinovi totiž oba vzpomínají na své porevoluční pracovní zkušenosti v zahraničí a reflektují rozhovory štamgastů v hospodě (v podstatě v jejich rodinném dědictví), kterou se po letech pronajímání rozhodli společně provozovat.

Jak již bylo řečeno, v knize hraje velkou roli uspořádání prostoru a ohraničenost čtvrti. Její centrum představuje právě hospoda U Malinů. Zde je na místě si uvědomit zvláštní postavení hospody v české kultuře, ať už se jedná o oblast společenskou, či přímo literární. Vzpomeneme-li úvahy o prostoru hospody z pera Vladimíra Macury, uvědomíme si, že už v 19. století byla hospoda místem vlasteneckých zápasů o budoucnost. Hospoda byla typicky českým místem, kde mohli být příslušníci českého národa sami sebou. Ve Formánkově próze, konkrétně v popisovaných hospodských půtkách, nacházíme taktéž jakési vlastenectví a důraz na českou tradici, ovšem v přetransformované podobě. Dalším rysem „hospodské“ literatury je totiž i jistá rázovitost a zacyklené uvažování jejích návštěvníků, kteří nejsou ochotní a snad ani schopní překročit stín své každodennosti. Ono opěvování české mentality zde tedy už nepředstavuje boj za osud národa, který se odehrává v hospodě, protože chybí veřejný prostor pro vyjadřování v češtině, ale stvrzuje domněnku, že jedině důvěrně známé je bezpečné a spolehlivé.

Když se k návštěvníkům hospody donese zvěst o vraždě mladé ženy, jejich pozornost se okamžitě obrátí na pravidelného návštěvníka, politického uprchlíka z Konga Michela, kterému všichni přezdívají Sněhulák. Toho dne přišel špinavý od bláta, a protože policie upozorňovala na to, že vzhledem k místu činu a počasí bude pachatel pravděpodobně zablácený, štamgasti jsou si okamžitě jistí, kdo je viníkem. Místo, kde se obvykle odehrávají jen řeči a sem tam běžná potyčka, se pod náporem vzedmutých emocí aktivizuje a smrt mladé dívky se stává katalyzátorem xenofobních nálad. Když muži vyrazí do ulic hledat Michela, majitel jiného podniku v téže čtvrti podotýká, že „tady všude teď nevládne rozum, ale emoce, vášně a primitivní pudy, lidé jsou nevyzpytatelní tvorové i za normálních okolností, natož v takové situaci“ (s. 120). Autor předkládá mikrostudii okamžiku, kdy v určitém vypjatém momentu člověk v rámci boje za „spravedlnost“ odhazuje schopnost empatie, zdravého uvažování, ale i morálních hodnot. Trochu tak připomíná Pavla Kohouta a osudovou chvíli lidstva, která se může snadno stát i Hvězdnou hodinou vrahů. V knize Morituri se sice čtenáři dostane hned několik vodítek ohledně identity skutečného pachatele, v závěru však všechny vyplývají do ztracena.

Každý z vyprávěcích hlasů předkládá zkušenost, životní prožitek, který jej svou jedinečností zformoval do osobnosti prožívající svět tady a teď. Jejich individualita je ale konfrontována jak s extrémní situací, tak s kontextem dalších příběhů, které jsou navzdory vzájemné podobnosti pro své aktéry taktéž naprosto jedinečné. Zde se vracíme k onomu lineárnímu neboli univerzálnímu času z úvodního rozboru. Jakou platnost má tedy individuální příběh nebo konkrétní událost v plynutí času určité společnosti nebo rodiny? Otec sourozenců Malinových se ze strachu o zajištění sebe a svých dětí nikdy neodvážil ujmout se znovunabyté hospody, přestože nakonec rozhodně nežil ani nezemřel v blahobytu. Otec Marka Lindnera po revoluci získal továrnu svých předků, ale neúspěch jej přivedl k alkoholu, jehož užívání ho nakonec stálo život. Sedmdesátiletá Milada často pozoruje venkovní lampu, kde se scházela se svou životní láskou, ale jednoho večera u ní spatří dívku, která je o několik okamžiků později zavražděna, a obraz lampy se nenávratně proměňuje.

„Je to fakt zvláštní, jak osoby z masa a kostí, které tu žily před námi a na něčem se podepsaly, promění lineární čas v přeludy, postavy z pohádek. Byli, nebyli?“ (s. 75) ptá se sám sebe student Marek. Jaroslav Formánek předkládá pečlivě strukturovaný kaleidoskop obrazů a úvah, u nichž se může zdát, že nemají vlastně žádné vyústění. Až na svět, který stále pokračuje a v němž jsme my všichni těmi jdoucími na smrt.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložil: m p, 15.11.2017 08:47
Formánek, Jaroslav: Morituri
Osudové označení té, která musí zemřít, by muselo být moritura, nikoli plurál masculina.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 1735x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce