Clark, Stuart: Hledání druhé Země

Clark, Stuart
Hledání druhé Země

recenze přírodní vědy

Kniha oceňovaného britského autora populárně naučné literatury přináší nejnovější informace o hledání planet mimo naši sluneční soustavu. Pozornost soustřeďuje na historii objevování exoplanet i mise, které se na pátrání podílejí. Čtivým stylem dává rovněž nahlédnout do pozadí vědeckého výzkumu a životních osudů či motivací jednotlivých aktérů.

Kde se skrývá dvojče Země?
Stuart Clark
: Hledání druhé Země. Přel. Jiří Langer, Vyšehrad, 2017, 205 stran.

Lidé od nepaměti přemýšleli, jestli jsme ve vesmíru sami. Před vynálezem prvních dalekohledů se jednalo o otázku ryze filozofickou, ale se zdokonalováním přístrojů, jež nám umožňují nahlížet do okolního kosmu stále hlouběji a rafinovaněji, se lze alespoň s některými jejími aspekty potýkat i pomocí prostředků, jež nám nabízí moderní věda. Jedním dechem je ale třeba dodat, že tyto nástroje nám zatím mohou poskytnout pouze důkazy nepřímé a otázka mimozemského života, natož života inteligentního, bude ještě nějaký čas doménou autorů sci-fi literatury.

Jednou ze základních podmínek pro existenci života, přinejmenším tak jak jej známe na základě své unikátní zkušenosti, je příhodné místo, kde by se mohl vyvinout: ideálně planeta, která bude splňovat několik základních podmínek, ať už se jedná o velikost, složení, vzdálenost od mateřské hvězdy a mnoho dalších faktorů. Zkrátka lze říct, že nejlepší by bylo, kdybychom našli takovou planetu, která se v těchto aspektech bude co nejvíce podobat právě té, na níž sami žijeme (otázkou je, jestli to není jen důsledek faktu, že si zatím nedokážeme představit život na planetách diametrálně odlišných).

Tomuto snažení koneckonců odpovídá i titul nejnovějšího přírůstku na českém literárním trhu věnovaném pátrání po exoplanetách – Hledání druhé Země. A nutno doznat, že knihu význačného popularizátora astronomie a astrofyziky Stuarta Clarka (viz například Neznámý vesmír v 10 kapitolách) lze jen uvítat, neboť od vydání dvou tematicky blízkých svazků – Exoplanet Zdeňka Pokorného (Academia, 2007) a Nových světů ve vesmíru Michela Mayora a Pierra-Yvese Freie (Paseka, 2007) – uběhlo už rovných deset let. Vzhledem k rychlosti, jakou se obor vyvíjí, jsou tyto i přes nesporné kvality v některých ohledech zastaralé. Na druhou stranu čerpat aktuální informace o exoplanetách pouze z knižních publikací by bylo bláhové. V tomto směru skvěle poslouží například tematický web.

První exoplaneta
Co nám tedy Clarkovo Hledání druhé Země nabízí? Autor se rozhodně nesoustřeďuje jen na nějaký suchý popis či výčet dosud objevených exoplanet, ale v deseti kapitolách čtenáři představuje problematiku jejich hledání v podstatně širších souvislostech. V celé knize postupuje víceméně chronologicky a začíná teoretickými úvahami o samotné možnosti existence planet u jiných hvězd, než je Slunce.

V první řadě se nabízela otázka, jak vůbec detekovat planetu, která je od nás vzdálená miliardy kilometrů. Přímé pozorování nepřipadalo se současnou technikou v úvahu, a proto muselo přijít na řadu pozorování nepřímé. To spočívalo ve využití Dopplerova jevu, který badatelům zjednodušeně řečeno dovolil pozorovat odchylky v pohybu hvězdy, jež by svou gravitační silou mohla zapříčinit právě nějaká ta obíhající planeta. Nicméně spektrometr, který by tak malý posun dokázal zaznamenat, musel být velice výkonný, a navíc bylo nutné odfiltrovat nejrůznější rušivé vlivy. Nepřekvapí, že dosud se to nepodařilo a leckteré původně nadějné objevy se brzy ukázaly být způsobené chybou v měření či interpretaci dat.

Velkou pozornost věnuje Clark vůbec první nálezné exoplanetě – 51 Pegasi b –, která se nachází v souhvězdí Pegas a jejíž poloměr je cca 1,2 krát větší než poloměr Jupiteru. Plynný obr, kterého objevili Michel Mayor a Didier Queloz v roce 1994 (objev zveřejnili roku 1995), ovšem ani zdaleka neodpovídal představám vědců, protože se nacházel velmi blízko své mateřské hvězdě, pouhých 0,05 AU (1 astronomická jednotka [AU] odpovídá střední vzdálenosti Země od Slunce). Někteří badatelé se tak první planetu objevenou mimo sluneční soustavu dívali poněkud skepticky, avšak další výzkumy daly jejím objevitelům za pravdu.

Vzhůru do vesmíru
Sledování polohy hvězdy, posunuté gravitační silou planety, ale nebylo jediným způsobem, jak hledat exoplanety. Jak Clark popisuje, už v roce 1952 zmínil Otto Struve ve své práci skutečnost, že pokud by k nám byl případný planetární systém správně natočený, šlo by dokonce sledovat přechod (tranzit) planety „přes tvář centrální hvězdy“, což by se projevilo nepatrným zeslabením jejího jasu. V tu dobu však bylo provedení takového podniku technicky neuskutečnitelné. V devadesátých letech minulého století byla již situace docela jiná a astronomové věděli, že jediné, co je potřeba, je trpělivost, a snad i trocha štěstí. To se na ně zanedlouho usmálo a první objev extrasolární planety (označené HD 209458 b) založený na daném principu byl oznámen roku 1999.

Hledači exoplanet si nicméně uvědomovali, že i přes sebevýkonnější teleskopy a spektroskopy tu bude vždycky jedno zásadní omezení – rušivý vliv zemské atmosféry. Většina objevených planet byla poměrně velká a obíhala blízko kolem své hvězdy (jde o tzv. horké Jupitery). Pokud by bylo možné přístroje poslat na oběžnou dráhu Země, dokázali bychom objevit i mnohem menší planety, snad i podobnější vytouženému dvojčeti Země. První projekty, které by takové pozorování umožnily, se začaly rodit už v devadesátých letech minulého století, ale vzhledem k astronomickým nákladům na dopravení vhodného přístroje na oběžnou dráhu se nejednalo o jednoduchý úkol. Jedním z nových ambiciózních plánů byl například projekt TPF (Terrestrial Planet Finder), který ovšem NASA několikrát odložila a nakonec definitivně zrušila. Podobné oddalování či zastavování velkolepých projektů samozřejmě nebylo (ani není) ničím výjimečným, což laickému čtenáři může připadat leckdy nepochopitelné, zejména s ohledem na to, kolik času i peněz bylo často do projektu již investováno. Proto je nutné ocenit, že Clark těmto otázkám (vývoji projektu, schvalování, kritice apod.) věnuje skutečně nemalou pozornost, čtenáře zavádí do zákulisí samotného výzkumu a ukazuje, proč není vždy všechno tak idylické, jak bychom si přáli.

I přes různé nezdary se nakonec několik misí podařilo uskutečnit. Asi nejzářnějšími příklady jsou sonda COROT, kterou na oběžnou dráhu vyslala koncem roku 2006 Evropská kosmická agentura (ESA), a sonda Kepler, jež odstartovala v březnu roku 2009 a za níž stojí americká NASA. Obě mají na kontě desítky objevených exoplanet, jejichž počet průběžně doplňovala i stále pokračující a zdokonalující se pozorování ze Země. Za více než dvacet let od objevení první exoplanety se jich do dnešního podařilo vypátrat již několik tisíc (přesný počet záleží na zdroji, z nějž informaci čerpáme, i na poměru exoplanet, které se již jako takové podařilo potvrdit, a těch, jež na ověření teprve čekají). A co otázka, jak je tomu s planetami podobnými Zemi? Krom horkých Jupiterů se postupně podařilo objevit i mnoho menších planet, ať už plynných, nebo kamenných. Tou vůbec nejpodobnější (a jak se dozvídáme v doslovu, tato informace stále platí) je exoplaneta s označením Kepler-452b. Nachází se v souhvězdí Labutě a její hmotnost je asi 5–6 krát větší než hmotnost Země. Avšak jsou-li na ní podmínky příhodné pro život, zůstává zatím ve hvězdách.

Malá velká kniha
Přestože je Clarkova kniha poměrně útlá (bez doslovu zhruba 180 stran), informačně je velmi hutná. Autor nejenže shrnuje obecnou historii hledání exoplanet, ale velmi podrobně se věnuje zejména jednotlivým misím, jež je měly hledat, bez ohledu na to, zda se opravdu uskutečnily, nebo zůstaly pouze na papíře. Kniha tak překypuje jmény, názvy a dalšími detaily. Skýtá tak sice vyčerpávající příspěvek k dané oblasti, leč pro laika je místy snad vyčerpávající až příliš. Autor totiž čtenáře tu a tam kapku zahlcuje a v přehršli faktů poněkud zanikají skutečně podstatné milníky výzkumu, které by v paměti mohly (a měly) zanechat trvalejší stopu. S tím souvisí i to, že v textu je poměrně málo záchytných bodů (kapitoly, podkapitoly, ilustrace – ty chybějí zcela), které by pomohly se v knize zorientovat. Bude-li se tak čtenář kupříkladu chtít k některým zajímavostem a faktům vrátit, nezbude mu, než celou publikaci stránku po stránce projít znovu. Na jednu stranu je rovněž škoda, že se kniha víc nezabývá astrobiologií a možností existence života na jiných planetách, leč na stranu druhou je třeba přiznat, že v opačném případě by se její rozsah značně rozšířil a text by ztratil svou nynější tematickou ucelenost.

Uznání si bezpochyby zaslouží doslov, který připravil Petr Škoda z Astronomického ústavu AV ČR. Clarkovu knihu doplňuje mnoha zajímavými souvislostmi (zejména s ohledem na nezanedbatelné příspěvky české astronomie při objevování exoplanet) a do jisté míry ji aktualizuje, neboť jak zaznělo výše, hledání exoplanet je nepochybně jedním z vůbec nejdynamičtěji se rozvíjejících vědeckých oborů. Hledání druhé Země tudíž lze bez obav doporučit každému zájemci o problematiku objevování exoplanet i astronomii jako takovou. Jedná se o cenný příspěvek na poli tuzemské populárně naučné astronomické literatury, který jasně ukazuje, proč je Clark natolik oceňovaným autorem. Můžeme jen doufat, že s překlady jeho báječných knih se budeme setkávat i v budoucnu.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 1768x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce