Kars, Ota: Jmenuju se Tomáš

Kars, Ota
Jmenuju se Tomáš

recenze film

Životopis slavného dětského filmového herce přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nabízí čtivým, vtahujícím způsobem napsané osobní vzpomínky rodiny a přátel na jeho krátký život. Knize se bohužel nedostalo potřebné redakční péče.

Vzpomínky na filmového rošťáka
Ota Kars
: Jmenuju se Tomáš. Mladá fronta, Praha, 2017, 146 s.

Ačkoliv kariéra herce Tomáše Holého (1968–1990) je omezena na pouhé čtyři roky, zejména pro početnou generaci takzvaných Husákových dětí (tedy Holého vrstevníků a těch o něco málo mladších) je dodnes nezapomenutelný. Přirozený herecký projev, komediální rošťáctví a roztomilá prostořekost, to vše přispělo k tomu, že Tomáš Holý se stal největší a nejspíš jedinou opravdovou dětskou hvězdou české kinematografie – žádný jiný dětský herec se nedočkal takové slávy, u žádného jiného se nestávalo, že by byl hlavní atrakcí, čnící nad svými dospělými kolegy. V době nejtužší normalizace děti chodily do kina „na Tomáše Holého“ a s nimi docela ochotně i jejich rodiče, ještě předtím Holého popularitu odstartovaly úspěšné televizní filmy. Holý byl tehdy vskutku mimořádnou hvězdou a stálo by za analýzu (která by mohla mít demografická i estetická hlediska), proč tomu tak bylo.

Kniha, kterou o Holém napsal Ota Kars (dosud publikoval sbírku poezie), takovou analýzou není a ani být neměla. Je to osobní životopis, charakteristika kluka a mladého muže, jehož tvář od jeho deseti let znala celá republika. U Holého přitom biografisty (a bulvár) neláká jen jeho filmová sláva, ale také osobní život: milostný vztah s tehdy začínající zpěvačkou Lucií Bílou, skutečnost, že se na vrcholu kariéry (bylo mu třináct, ale pro dětský vzhled stále mohl hrát děti mladší) úmyslně rozloučil s filmováním, a také jeho tragická smrt v březnu roku 1990, kdy mu bylo necelých 22 let. Všechny tyto momenty Kars poctivě rozebírá a především v okruhu rodiny a přátel detailně obhlíží jejich průběh a okolnosti. Počíná si přitom čtivě a poutavě, místy používá beletristické postupy, když zejména v závěru čtenáře napíná před vylíčením Holého automobilové nehody. K dokreslení portrétu syna, spolužáka, kamaráda a partnera využívá svědectví úctyhodného množství lidí, kteří skládají plastický a ucelený obraz.

Tedy až na jednu stránku Holého života, tu filmovou. Filmům je v knize sice věnována obsáhlá (28 stran) příloha, ale filmování samotnému pouhých jedenáct stran, přičemž největší část z nich zabere hledání momentu, jak a kdy se Holý k filmu dostal, a pak důvodu, proč s natáčením skončil. Což je v pořádku, ale zásadně scházejí zážitky z natáčení, které jistě musely být pro kluka, který z filmařské ani umělecké rodiny nepocházel, mimořádné. A nejde tu jen o příslovečné historky z natáčení, které by možná ještě o něco zvýšily čtenářskou atraktivitu knihy, ale o vyjasnění pozice malého kluka, který byl pro produkci větší hvězdou než jeho dospělí kolegové. O to, jak v letech 1978 či 1979 dokázal natočit pět (resp. čtyři) filmů nebo televizních inscenací (přičemž ve většině z nich zastával hlavní roli), aniž by významně zameškal školní docházku. Kars v knize několikrát zmíní, že Holý o svém filmování skoro vůbec nemluvil, převážně proto, aby to nepůsobilo vytahovačně. To ale neznamená, že to pro něj nebyla významná součást života a že – když k tomu podrobnější vyjádření nezískal u kamarádů nebo příbuzných – se životopisec neměl vydat za lidmi z filmového štábu, filmovými kritiky a do archivů, kde by pročetl dobovou mediální reflexi. Ne že by to Kars úplně opominul, jsou zde vyjádření Františka Němce, Marie Poledňákové či Holého spolužáka z gymnázia Miroslava Batíka, který s ním ve vedlejší roli absolvoval jedno natáčení. Ale ta svědectví jsou většinou krátká a je jich příliš málo, aby to nějak uspokojivě a v souvislostech vykreslilo Holého pozici ve štábu, případně aby to vysvětlilo jeho herecké nadání a obrovskou diváckou popularitu. Přitom jinak Kars podrobnostmi nešetří a text knihy doplňuje mapkami filmových lokací a míst, která byla pro Holého důležitá, soupisem všech filmů s podrobnostmi o ději i o postavách, které Holý hrál (snad ještě mohl doplnit statistiku návštěvnosti v kinech, která se tehdy běžně pohybovala ve statisících diváků).

Další výhrady se již týkají spíše redakční práce s textem. Kars pro část vyprávění našel zajímavý a netypický prvek, když jako vypravěče volí přímo Tomáše Holého. Jeho monolog však často přerušuje věcnými pasážemi, kde doplňuje fakta a svědectví. Ale zatímco přímé řeči jsou vytištěny kurzívou, Holého vyprávění je od toho objektivizujícího odlišeno jen jiným fontem – a nedostatečně výrazně. Výsledkem může být čtenářský zmatek a zeslabení onoho nosného prvku fiktivní autobiografie. Přitom by asi stačilo použít nejodlišnější typ písma právě na pasáže „vyprávěné“ Tomášem Holým. A nedosti na tom, text trpí i neujasněním vyjadřovacího modu: objektivní pasáže mají být spisovnou češtinou, zatímco přímé řeči a ty části, které jsou vyprávěny Tomášem Holým, mají hovorový ráz. Ale nedůsledně, takže se tu spisovné a hovorové výrazy pletou. Nejnápadněji na straně 55, kde je v jedné promluvě přímo pod sebou tvar „rejpnutí“, o řádek níže následovaný podobou „rýpnutí“.

Kars nadbytečně opakovaně zdůrazňuje, jaký byl Tomáš Holý nenafoukaný, přirozený, milý, kamarádský kluk, který kupodivu s dívkami navazoval známosti zřídka a spíše ztěžka. Jistě to byla pravda, jen se to konstatování nemusí v textu objevovat tak často – přesvědčivým důkazem Holého otevřené, sympatické povahy je právě knižní životopis Jmenuju se Tomáš.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   88%čtenáři

zhlédnuto 2473x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce