Bernhard, Thomas: Beton

Bernhard, Thomas
Beton

recenze beletrie zahraniční

Rakouský mistr přehánění Thomas Bernhard skicuje obraz „duševního člověka“, který se odcizil svému okolí, kritizuje společenské poměry a sám není schopen jakékoliv akce.

Utrpení duševního člověka
Thomas Bernhard
: Beton. Přel. Radovan Charvát, Prostor, Praha, 2001, 160 s.

Prozaická a dramatická tvorba Rakušana Thomase Bernharda (1931–1989) často vyvolávala kontroverze, současně však přitahovala četná literární ocenění. Pro své kritické názory na tehdejší aktuální situaci v rodné zemi a pro připomínání jejích historických vazeb na nacistické Německo byl Bernhard označován za „mistra přehánění“ a psalo se o něm, že „kálí do vlastního hnízda“. Jeho texty ve své době vzbuzovaly mnoho emocí, Bernhard čelil výhrůžkám násilím a žalobám, svůj útočný styl však nezměnil. Rozruch vyvolal i po smrti, neboť v závěti zakázal publikování, uvádění či veřejný přednes svých textů a divadelních her v rodném Rakousku – toto přání však „ve prospěch Bernhardova díla“ nebylo vyslyšeno.

Také u nás se tvorba Thomase Bernarda těší velké oblibě – nakladatelství Prostor se dlouhodobě věnuje systematickému vydávání jeho děl, Bernhardovy divadelní hry se dočkaly inscenací například na jevišti Divadla Na zábradlí i rozhlasových adaptací.

Prózu Beton (1982) vydal česky Prostor roku 2001 v překladu Radovana Charváta. Jde o jedno z Bernhardových děl, která lze chápat jako nadčasová, protože ukazuje, že člověk, který se snaží být prospěšný, pracovat na své budoucnosti a zanechat po sobě nějaký odkaz, skončí stejně jako ten, kdo zůstává v životě pasivní a neúspěšný.

Stylistické prostředky použité v Betonu jsou přítomny již v Bernhardových předcházejících textech: dlouhý a monotónní text bez členění na kapitoly či odstavce, rozsáhlá souvětí (běžně přesahující jednu stranu), zachycující vnitřní monolog postavy, absence přímé řeči. Oproti starším dílům však Beton působí stručněji, protože Bernhard upustil od častého opakování v rámci souvětí, jež je pro jeho předchozí tvorbu tak typické. Na jednu stranu se tak Beton vyznačuje střídmostí a určitou vyzrálostí, na druhou stranu však ti, kdo jsou s autorovou tvorbou obeznámeni podrobněji, mohou postrádat přehnané opakování, nápadně užívané například ve Vápence (1970, česky 2005, přel. Tomáš Dimter).

V příběhové rovině je Beton koncipován jako krátký deníkový záznam – ústřední protagonista Rudolf si zapisuje své myšlenky a pocity. Představuje vlastně typického bernhardovského hrdinu: intelektuála (Rudolf sám se označuje jako „duševní člověk“), který se svými nonkonformními názory odcizil svému okolí a je vůči němu v neustálé opozici; kritizuje rakouskou politickou scénu a církevní instituce včetně jejich představitelů, místní aristokracii, Vídeň a její obyvatele, univerzity a osobnosti na nich přednášející a například také Matku Terezu, u které zpochybňuje motivaci pro pomoc bližním. V tomto ohledu tedy Beton ničím nepřekvapí, podobná forma kritiky je přítomna již v Bernhardově prvním románu Mráz (1963, česky 2005, přel. Radovan Charvát) a textech následujících. Mimo to Rudolfa s jinými protagonisty Bernhardových dřívějších děl spojuje také motiv neúspěšnosti: Rudolf popisuje svoji marnou snahu zahájit psaní studie o hudebním skladateli Felixi Mendelssohnu-Bartholdym, na kterou shromažďoval potřebné materiály více než deset let. Nyní se nachází v kritickém bodě – vše potřebné již má k dispozici, není však schopen začít psát, protože ho stravuje obava z případného návratu sestry, kterou sice původně do svého domu pozval, aby v její přítomnosti mohl začít psát, pak ovšem zjistil, že to není možné, protože ji považuje za ničitelku všeho, čemu se on právě věnuje. Dokonce i po jejím odjezdu ho ustavičně paralyzuje obava, že se sestra opět vrátí. Když je přesvědčen, že její návrat už nehrozí, začne jeho snaha o započetí psaní ztroskotávat na různých margináliích (časové zpoždění vůči původnímu plánu, fakt, že se nasnídal, strach, že jej někdo stejně vyruší apod.). Ani tato „neschopnost“ není v Bernhardově tvorbě novým prvkem – poprvé se tento motiv objevil v románu Vápenka, ve kterém se hrdina Konrad marně snažil napsat studii O sluchu a pravidelně selhával ze stejných důvodů jako Rudolf. Hrdina Betonu při čekání na vhodný okamžik, kdy by mohl začít psát, bloudí po domě a zaobírá se vzpomínkami na svůj dosavadní život; zamýšlí se nad smrtí, o níž je přesvědčen, že přijde velmi brzy, nad osamělým životem, pro který se v mládí dobrovolně rozhodl, a samozřejmě také nad kritikou společenských poměrů v Rakousku, tak charakteristickou pro Bernhardovy knihy. Marné snahy o započetí psaní se nakonec Rudolf pokouší vyřešit změnou prostředí – opouští rodný dům v zimou sevřeném Peiskamu a odjíždí na Mallorku, kde by jej neměl nikdo a nic rušit. Samotné přípravy na cestu se neobejdou bez řady komplikací; hrdina několikrát mění názor na své rozhodnutí vycestovat za hranice, řeší dilema, jaké podklady pro studii si má vzít s sebou, protože nemůže vzít všechny, potýká se s volbou vhodného oblečení – to vše pro Rudolfa představuje problémy narůstající takřka do neřešitelných rozměrů, až se chvíli zdá, že nakonec nikam nepojede. Změnou prostředí dochází k rozdělení knihy na dvě části. Pasáž z pobytu na Mallorce je nápadně kratší a méně se zaměřuje na Rudolfovu aktuální situaci, obsahuje převážně jeho vzpomínky na dřívější návštěvu ostrova a seznámení s mladou vdovou Annou Härdtlovou, jejíž manžel tragicky zemřel při pádu z balkonu v hotelu, kde mladí manželé trávili dovolenou. Rudolf si vybavuje, jak mu čerstvá vdova vyprávěla o svém vztahu s manželem, o seznámení, jeho následné smrti a životní krizi, do které byla tímto neštěstím uvržena. Děj Betonu vrcholí návštěvou místního hřbitova, kde Rudolf ke svému zděšení zjistí, že Anna Härdtlová spáchala sebevraždu a nyní se svým manželem spočívají zabetonováni v malé kryptě.

Výrazná dějová odbočka v podobě tragického příběhu mladého manželského páru může vyvolat dojem, že Bernhard náhle ztratil o Rudolfův osud zájem a upřednostnil jiný příběh. Nová dějová linie, jakkoli může na první pohled působit poněkud rušivě, však vnáší do Rudolfova příběhu novou perspektivu. Ukazuje, že v životě selhává nejen Rudolf, věčný pesimista, samotář a „duševní člověk“, ale i manželský pár, který s nadějí hleděl do budoucna a chtěl aktivně vést vlastní život. Smutný konec příběhu Anny Härdtlové nese poselství, že navzdory veškerým snahám a přáním je jedinou jistotou člověka hrob.

 

© Pavel Kopečný

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 1645x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce