Samurajská legenda o sedmačtyřiceti róninech, kteří pomstili svého nespravedlivě obviněného a rychle popraveného pána, patří k těm, které se v Japonsku i za jeho hranicemi těší mimořádné oblibě. Existuje několik filmových verzí včetně jedné hollywoodské z roku 2013, která se u nás také promítala, a bezpočet verzí literárních, z nichž se u nás prosadil americký román Johna Allyna, který se dočkal hned dvou vydání. Je to jistě dáno mimořádným a fatalistickým důrazem na feudální čest a hrdost, ať již šlechtice, který – byť ve spravedlivém rozhořčení – provede nehoráznost v šógunově paláci, nebo – především – jeho samurajů, kteří, ač jsou smrtí svého pána zproštěni služby, neváhají a rozhodnou se ho pomstít. Na obálce je výrok, který se údajně v Japonsku už dlouho traduje – že totiž „znát tento příběh znamená znát Japonsko“. Což je samozřejmě hlavně romantické přání a idealizovaná představa Japonska jako místa, kde lidé obětují své životy kvůli pověsti a cti. I kreslíř Stan Sakai ostatně v rozhovoru, který je ke komiksu připojen, uvádí, jak při studiu pramenů zjistil, že legenda má ke skutečným událostem daleko, že dotyčné postavy nebyly tak jednoznačně černobílé a že některé prvky jsou přímo výmyslem.

Verze Mika Richardsona, kterou kreslířsky zpracoval, je ovšem ta idealizovaná. Zachycuje spravedlivého a čestného venkovského šlechtice Asana, který musí vykonat povinnou návštěvu šógunova paláce. A ačkoliv je varován, že hlavní město je prolezlé korupcí, dostane se do konfliktu s jedním vysokým šógunovým úředníkem, kterému odmítne dát úplatek. Úředníka Kiru si tím značně znepřátelí a situace vyvrcholí, když Kira využívá své převahy a začne Asana veřejně urážet. Šlechtic se neudrží, tasí meč a na mizeru zaútočí. Jen ho škrábne, ale i to stačí, aby nad ním byl vynesen rozsudek smrti (a záhy také vykonán). Vůdce jeho samurajů Óidži se však nesmíří s tím, že by jeho pán měl být takto zneuctěn, a rozhodne se naplánovat pomstu přinejmenším na zákeřném Kirovi. Po dlouhých a trnitých přípravách, kdy bojovníci v čele s Óišim musejí především ukolébat opatrnost Kiry a jeho ochranky, nejlépe tím, že se vydávají za opilce, zhýralce a ztroskotance, nakonec ke konfrontaci dojde.

Richardson vše popisuje jako velkolepou tragédii, jako souboj cti s falší, hrdosti se zákeřností, dobra se zlem. Může to působit trochu naivně, ale koneckonců je to legenda a ty takové bývají. Richardson si přitom naštěstí počíná docela uměřeně, převážně se vyhýbá patosu, snaží se o poměrně civilní pojetí. Daří se mu to i (anebo především) díky Sakaiově kresbě.

Stan Sakai samozřejmě nebyl k tomuto účelu vybrán náhodou. Richardson, kromě toho, že občas píše komiksové scénáře, je především zakladatelem komiksového nakladatelství Dark Horse, jednoho z těch, která definovala dospívání amerického komiksu v devadesátých letech díky tvůrcům jako Frank Miller, Mike Mignola či Eric Powell. A Sakaiova fantaskní série o králíkovi-róninovi Usagim patřila a patří v Dark Horse k nejúspěšnějším. Američan japonského původu v ní sice vypráví fiktivní historky potulného bojovníka, nicméně často se inspiruje pověstmi a bájemi, skutečnými historickými událostmi i každodenním životem středověkého Japonska. Přitom má pečlivě nastudované tehdejší reálie (architekturu, oděv i věci denní potřeby) i způsob chování jednotlivých skupin obyvatel. V komiksu 47 róninů je v tomto směru ještě pečlivější a detailnější, byť jen málokterý čtenář skutečně ocení, jak jsou reálie věrohodné. Ale právě tento pečlivý a pokorný přístup k látce stojí i za neefektním, zdrženlivým stylem, kterým v tomto případě pracoval. Zatímco ve své autorské sérii Usagi často využívá drobné vtípky, ironii a humor jednou potměšilý a jindy trochu infantilní, tentokrát vše drží v dosti vážné, avšak zároveň neokázalé náladě. Tedy žádné vypjaté emotivní scény, žádné efektní souboje, byť finální střetnutí je dostatečně podrobné.

To vše jsou prvky, které ze 47 róninů činí nanejvýš sympatický komiksový román (nikoli grafický román, jak je zmateně uvedeno na obálce jinak precizně připraveného českého vydání; jednou dokonce s překlepem), který nadšeně budou číst dvanáctiletí kluci – a stejně tak jejich otcové.