Tylš, Filip (ed.): Fenomén psychedelie

Tylš, Filip (ed.)
Fenomén psychedelie

recenze přírodní vědy

Pozoruhodná kniha, jejíž ústřední část tvoří popisy zážitků dobrovolníků, kteří prodělali intoxikaci psilocybinem, psychotropní látkou obsaženou například v dobře známých lysohlávkách. Svazek krom toho obsahuje texty předních českých odborníků, kteří výzkum a význam psychedelik v medicíně i lidské kultuře uvádějí do širších souvislostí.

Co skýtá realita naťuknutá psilocybinem?
Filip Tylš
(ed.): Fenomén psychedelie: Subjektivní popisy zážitků z experimentální intoxikace psilocybinem doplněné pohledy výzkumníků. Dybbuk, 2017, 208 s.

Trochu to vypadá, že s knihami, jež se nějakým způsobem zabývají stavy vědomí změněnými vlivem psychotropních látek, se v poslední době roztrhl pytel. Během pouhých pár měsíců se na našem trhu objevily hned tři, které se ovšem výborně doplňují, ať už jde o Tajného náčelníka (DharmaGaia, 2017), jenž obsahuje rozhovory Myrona J. Stolaroffa s jedním z průkopníků využívání psychedelik v psychoterapii Leo Zeffem, o Terapii se substancí Friederike Meckelové Fischerové (DharmaGaia, 2017), což je plnohodnotná příručka pro psychoterapeutické využívání psychoaktivních látek, či o přítomný svazek Fenomén psychedelie. Ten se na rozdíl od předchozích dvou nezabývá primárně využíváním těchto látek k léčbě psychických onemocnění, ač i toto téma reflektuje, ale v první řadě popisuje výzkum účinků psilocybinu na lidskou psychiku, který probíhal v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ), a ukotvuje jej v širším kontextu psychedelického bádání.

Od psilocybinu k serotoninu
První část sborníku, jehož editorem je psychiatr a neurovědec Filip Tyšl (nar. 1985), obsahuje devět textů předních českých odborníků, kteří se v nich zaměřují na různé aspekty související s psilocybinem i s rozšířenými stavy vědomí obecně. „Psilocybin je alkaloid řazený mezi serotonergní psychedelika, v přírodě se vyskytuje v psychedelických (‚magických‘) houbách,“ píše v úvodním příspěvku Klára Gotvaldová, jejíž text čtenáři přináší informace o chemické podstatě psilocybinu a zdrojích jeho přirozeného výskytu. Těmi jsou zejména houby, třeba dobře známé lysohlávky (rod Psilocybe), avšak i další.

Čestmír Vejmola následně líčí pronikání těchto látek do naší společnosti a dodává, že „byť psychedelika provázejí lidstvo po tisíciletí, západní společnost s nimi přišla do kontaktu až na přelomu 19. a 20. století“. Tehdy se Arthuru Heffteremovi podařilo z halucinogenních kaktusů izolovat látku meskalin (či mezkalin). Přelomem však bylo, když Albert Hoffman odhalil ve čtyřicátých letech psychoaktivní účinky látky, kterou o několik let dříve syntetizoval ve své laboratoři a nazval ji LSD. LSD se následně stalo předmětem četných výzkumů probíhajících po celém světě, a to dokonce i v Československu, které mělo dle autora největší LSD kliniku v Evropě. Později ovšem bylo LSD, jakožto i jiná psychedelika, plošně zakázáno. Teprve „se začátkem nového milénia došlo k mírnému tání legislativních ledů“ a psychoaktivní substance se opět vrací na vědecká pracoviště (coby objekt výzkumu).

Rituální dimenzi psychedelické zkušenosti se věnuje Jan Kozák a říká, že „rituál je něco, co bychom při transformativních zážitcích, mezi něž rozhodně patří i psychedelická zkušenost, neměli podceňovat“. Na pozadí této problematiky autor textu navrhuje, jak by mohlo vypadat pozadí či nastavení (setting) samotné zkušenosti s psychoaktivní látkou, abychom mohli plně využít jejího potenciálu. Filip Tyšl ve svém příspěvku ukazuje na fenomenologickou podstatu změněného stavu vědomí (experimentální psychózy) ve srovnání s patologickými projevy psychických onemocnění. Líčí průběh psychedelické zkušenosti, a to nejen na úrovni vnějších projevů, jak je běžné, nýbrž i neurobiologickou podstatu „akutních účinků psychedelik“. Dodává, že „psilocybin působí v lidském mozku na receptory pro neuropřenašeč serotonin“. Výsledkem je oslabení mechanismů filtrujících informace vstupující do mozku, a ten je jimi zahlcen.

Pozoruhodnou „teorií entropického mozku, která spojuje vědomí a nevědomí s entropií,“ se ve svém příspěvku zabývá Nikola Jajcay a tvrdí, že právě ve stavech změněného vědomí je entropie (míra neuspořádanosti) vyšší než ve stavech bdělosti. To nám mimo jiné umožňuje lépe pochopit fungování našeho mozku. Takto nabyté informace se snad uplatní i v psychiatrické praxi.

Na co si dát pozor
V kapitole Nástrahy na cestě Veronika Andrashko a Katarína Molčánová prezentují rizika, která se s užíváním psychedelik pojí, ale rovněž se snaží vyvrátit některé letité mýty, například možnost vzniku závislosti, jež je ve skutečnosti u těchto látek vzhledem k podstatě jejich působení v zásadě nulová. Fyziologické účinky jsou navíc téměř vždy přechodné. Autorky též popisují, co je to takzvaný bad trip (špatný trip). Ten svému názvu nicméně příliš nedostává. Většina lidí jej totiž následně hodnotí kladně, neboť pro ně zpravidla byl nějakým způsobem prospěšný (například spirituálně). Mezi diskutovaná rizika také patří spuštění psychózy zapříčiněné substancí, i když role látky není v tomto případě zcela jasná. Přesto je tento aspekt (predispozice k psychickému onemocnění) jedním ze základních kritérií při výběru subjektů pro psychedelickou psychoterapii či pokusné studie. Psychedelika nejsou zcela bez rizik, ta lze nicméně minimalizovat dodržováním základních pravidel souvisejících s výběrem osoby, jíž se má látka podat, a prostředím, v němž bude trip probíhat.

V dalším zajímavém textu se Leoš Ševčík věnuje otázce, zda „psychedelika zesilují málo probádané mechanismy placebo efektu, […] nejedná se však o degradaci účinku psychedelik na pouhé placebo“. Placebo efekt totiž může mít skutečně významný vliv na samouzdravovací procesy v těle a není vyloučeno, že jde o adaptivní rys organismu vzniklý v průběhu evoluce.

Předposlední kapitolu připravil Jaroslav Farkaš a charakterizuje v ní vliv psychedelické zkušenosti na tělesnost, vnímání těla i různé tělesné projevy během rozšířeného stavu vědomí. Rovněž popisuje, jak s různými nepříjemnými stavy zacházet, pokud už k nim dojde, a upozorňuje, že „práce s tělem v průběhu psychedelické zkušenosti může sloužit jako významný nástroj podpory sebeúzdravných a seberegulačních mechanismů organismu“.

Závěrečný text první části knihy je od Květy Surové a týká se pocitů smrti a znovuzrození, s nimiž se během psychedelické zkušenosti častokrát setkáváme. Zostřené úvahy o smrti mohou sice navodit úzkost, leč později jsou zpravidla vnímány pozitivně, mají transformační účinek a strach ze smrti často naopak tlumí. To se ukázalo třeba ve výzkumech, při nichž byly psychoaktivní látky (LSD či psilocybin) podávány pacientům v terminální fázi rakoviny.

Experimentální psychóza
Druhá a stěžejní část svazku obsahuje jednak popis studie Humánní serotogenní model psychózy indukovaný psilocybinem – hlavním řešitelem byl Tomáš Páleníček –, především však přináší čtrnáct výpovědí dobrovolníků, kteří podstoupili intoxikaci synteticky připraveným psilocybinem a dali svolení ke zveřejnění svých zpráv, v nichž tento zážitek popisují. Projekt se začínal pomalu připravovat již na přelomu let 2011 a 2012, kdy se Páleníček začal zajímat, zda by vůbec bylo možné v našich podmínkách zrealizovat studii zaměřenou na zkoumání účinků psilocybinu na lidské pokusné subjekty. Odpovědí mu bylo, že teoreticky ano, jenomže „v praxi to znamenalo vyřešit mnoho ‚hlav 22‘“. Nebylo totiž vůbec snadné zajistit dodavatele koncentrované psychoaktovní látky ani firmu, která by měla povolení k manipulaci s ní a mohla připravit kapsle použité ve studii. Ta se skládala ze dvou větví. V jedné byly zkoumány účinky psilocybinu na mozek pomocí elektroencefalografie (EEG), v druhé pak prostřednictvím funkční magnetické rezonance (fMRI). Každý pečlivě vybraný dobrovolník tak absolvoval dvě intoxikace a při každé z nich byl podroben jedné z metod. Během zkušenosti pobývaly osoby v přísně kontrolovaných podmínkách a po celou dobu s nimi byli dva sitteři – osoby, jež dohlížely na průběh sezení a svými pozorováními následně doplnily i zprávy dobrovolníků. Doplňme, že se jednalo o dvojitě zaslepenou studii – dobrovolník ani výzkumníci nevěděli, zda subjekt dostal placebo, či psilocybin.

Zážitky jednotlivých dobrovolníků není třeba podrobněji vypisovat, nicméně jsou skutečně jedinečným nahlédnutím do mozku, který zakouší stav rozšířeného vědomí. I když jak sami autoři zdůrazňují, slova na popsání této zkušenosti zkrátka neexistují: lze ji jedině prožít. V každém případě zaujme, že většina osob prožívala během tripu velmi silné pocity radosti, nenadálé a nekontrolovatelné výbuchy smíchu. Někteří však zakusili taktéž stavy úzkostné, které v jednom případě přešly až v panický strach. Většinu nepříjemných věcí se ovšem díky dobře nastavenému settingu a přítomnosti sitterů podařilo bez problémů vyřešit. Víceméně všichni dobrovolníci, ač často již měli zkušenost s psychoaktivními látkami, popisovali tento prožitek s velmi čistou substancí jako důležitou a veskrze pozitivní zkušenost. Někteří z ní dokonce těžili i po dlouho dobu a vzpomínali na její nejrůznější aspekty. Leckteří získali k substanci větší respekt. Nutno dodat, že větší část dobrovolníků byli lidé, kteří pracují jako psychologové či psychiatři, což nepochybně ovlivnilo styl výpovědí – fundovaný jazyk a styl, jakým je sama zkušenost vylíčena. Na druhou stranu byla právě pro tyto osoby důležitá a přínosná, neboť, jak někteří sami dodávali, dokážou díky ní lépe porozumět některým svým pacientům.

Legalizace?
V samém závěru se Filip Tyšl ještě vrací k otázce transformativní síly psychedelik, kvůli níž je skutečně důležitá při jejich terapeutickém využívání přítomnost zkušeného psychoterapeuta. Podotýká, že zkušenost s psilocybinem by mohla být pro psychiatry či psychology v praxi velmi přínosná, ba dokonce žádoucí, a cituje jednu z hlavních postav první éry výzkumu LSD v ČSSR (v šedesátch letech minulého století), Dr. Vojtěchovského: „[…] pro pracovníky s duševním zdravím, hlavně s psychózami, by to mělo být podmínkou jejich výuky.“ Tyšl následně odhaluje i svou vlastní cestu k psilocybinu, která vedla především přes zkušenosti s houbičkami, a prohlašuje, že celkově byly tyto zážitku pro jeho pozdější život zásadní, a v lecčems snad i rozhodující (například rozhodnutí studovat medicínu). Dodává: „Věřím v seberozvojový potenciál psychedelik myslím si, že jejich užívání by mělo být výhledově dostupné pro každého, kdo se pro něj informativně rozhodne.“ Co se týče terapeutického významu psilocybinu, ten spatřuje zejména v léčbě depresivních stavů, obsedantně kompulzivní poruchy, avšak i závislostí. Přestože jsou mnozí lidé z oboru ohledně takového využití skeptičtí, stále přibývá těch, kteří v psychoaktivních látkách spatřují přitažlivou a nadějnou léčebnou metodu. Na NÚDZ se v současné době dokonce chystá výzkum zaměřený právě na léčbu depresivních stavů psilocybinem, o jehož výsledcích se nepochybně v dohledné době doslechneme.

Co v mozku již je
Fenomén psychedelie je v mnoha ohledech unikátní dílo, a to díky své preciznosti i proto, že popisuje výzkumy probíhající na pražském NÚDZ a upozorňuje, že se do České republiky po desítkách let opět vrací zkoumání psychotropních látek na lidskou psychiku. Studie, které pro jeho úvodní část připravili přední čeští odborníci v daných oblastech, jsou sice povětšinou spíše stručné, přesto informačně bohaté, a díky použitým a doporučeným literárním zdrojům zájemcům dobře poslouží i jako rozcestník k jiným zajímavým textům. Samostatnou kapitolou jsou pak výpovědi dobrovolníků, kteří se zúčastnili klíčové studie popsané výše. Jejich texty budou na nezasvěceného (nezkušeného) čtenáře možná působit snad i trochu děsivě, přesto v nich lze probleskuje odlišné vnímání reality (ať už je to, co chce). To ve výsledku chtě nechtě vyvolává otázky o realitě, v níž sami žijeme, a jakým způsobem se s ní náš mozek potýká a utváří ji. Celý dojem navíc báječně dotvářejí ilustrace českého výtvarníka Otty Plachta.

Ačkoli mnozí uživatelé psychedelik popisují různé spirituální zkušenosti, splynutí s přírodou, setkání s Bohem apod., na uvedených výpovědích i těch, které jsou dostupné jinde (například ve výše citovaném Tajném náčelníkovi), lze pozorovat, že substance spíše skutečně jen rozšiřuje vědomí uživatele, umožňuje vytváření neobvyklých asociací, aktivaci jinak třeba neaktivních nervových spojení apod., zkrátka pracuje s tím, co v daném mozku již je, a nepřináší do něj něco skutečně nového. Jedná se spíše o práci s emocemi, pocity. Důležité nepochybně je právě ono „rozhození“ frontální kůry i s jejími kontrolními mechanismy, díky čemuž se mohou mnohem více projevit jiné, evolučně starší oblasti, které jsou na rozdíl od racionální frontální kůry emocionálněji založené.

Každopádně je i ve světle této knihy zřejmé, že výzkum psychedelik, ať už s ohledem na objasnění fenoménu vědomí, či léčbu psychických onemocnění, je v zájmu nás všech. Lze jen doufat, že trend mírného uvolňování legislativních pravidel, díky kterému se tyto látky opět vracejí do laboratoří, bude i nadále pokračovat a přinese další podobně zajímavé výsledky.

 

Na podobné téma:
Friederike Meckelová Fischerová
: Terapie se substancí
Myron Stolaroff: Tajný náčelník

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložil: Aitosh, 09.12.2017 00:52
Tylš, Filip (ed.): Fenomén psychedelie
Dobrý počin. Psychedelika se vrací na obeckou scénu, ale raději bych se vrátil k termínu entheogen https://cs.wikipedia.org/wiki/Entheogen . Který zavedl snad už Aldous Huxley?, či někdo v jeho době z výzkumníků látek měnících vědomí, dneska se spíše říká rozširujících, já bych spíše navhl tansponujících... /podobně jako v hudbě do vyšších či nižších oktáv - sfér vědomí/ a možná ještě výstižněji jako látky transfirurující stav mysli podle zaměření našeho vědomí i nevědomí, a pro nás magickým a dosud nedostatečně zmapovaným set&settingem. Ten dokážeme uchopit a nastavit racionálně jen ze strany vlivu prostředí. To vnitřní nastavení a očekávání je stále jakási magie, jejíž principy snad dříve vyzkoumá kvantová fyzika ve vztahu s vědomím, které jak už je známo má i na tyto základní fyzikální děje zásadní vliv. Což by dokazovalo, že jsme vlastně v jakési víceméně ustálené hladině tranzu stále i s celým naším světem vně. Ale to už zřejmě tušil i velikán filmu, A. Tarkovskij - počínaje jeho filmem Solaris https://www.csfd.cz/film/32352-solaris/prehled/ , který je sám podle knihy z žánru sci-fi mající jasné prvky tripu. Kde se prolíná v jedno vnitřní-vnější realita, její okamžitá změna postojem a očekáváním atd..
Vložil: Intago, 02.12.2017 15:26
Tylš, Filip (ed.): Fenomén psychedelie
Píše se tu -- Jedná se spíše o práci s emocemi, pocity. Těchto zážitků jsem měl přes 200, s přáteli snad dohromady tisíc a proto tyto these mohu odmítnout... To ve výzkumech dokázal i William Kautz. Dr.Grof... má pravdu, je to transpersonální… 2.Nechápe se snad ani ta nejzákladnější skutečnost, že se jedná o trans, tedy autohypnozu! Asi čtvrtina lidí je tak hypnabilních, že žádnou látku nepotřebuje, dalším stačí holotropní dýchání, tanec, bubnování, atd...A že to nemá spojitost se schizofrenii dokázaly výzkumy u nás už počátkem šedesátých let...
Vložil: Intago, 02.12.2017 15:15
Tylš, Filip (ed.): Fenomén psychedelie
Pěkný počin, ale spousta důležitého toho tady chybí. Výzkum je bohužel stále v plenkách. Spousta toho je i tabuizována. Z pochopitelných důvodů. Jeden z návštěvníků ayahuascového rituálu napsal, že mu před tím bylo líp. Ono to totiž bere iluze... Je to prostě věda, kterou kdysi zvládali šamané a zasvěcenci-... eleuzínská a egyptská mysteria. Píše se tu --lze pozorovat, že substance spíše skutečně jen rozšiřuje vědomí uživatele, umožňuje vytváření neobvyklých asociací, aktivaci jinak třeba neaktivních nervových spojení apod., zkrátka pracuje s tím, co v daném mozku již je, a nepřináší do něj něco skutečně nového. Jedná se spíše o práci s emocemi, pocity. Těchto zážitků jsem měl přes 200, s přáteli snad dohromady tisíc a proto tyto these mohu odmítnout... Dr.Grof má pravdu, je to transpersonální… To ve výzkumech dokázal i https://www.amazon.com/Channeling-Intuitive-Connection-William-Kautz/dp/0062504517 Nechápe se snad ani ta nejzákladnější skutečnost, že se jedná o trans, tedy autohypnozu! Asi čtvrtina lidí je tak hypnabilních, že žádnou látku nepotřebuje, dalším stačí holotropní dýchání, tanec, bubnování, atd... A že to nemá spojitost se schizofrenii dokázaly výzkumy u nás už počátkem šedesátých let...
Vložil: Samuel, 01.12.2017 06:44
Tylš, Filip (ed.): Fenomén psychedelie
Skvele shrnuti Pavle, namotivovalo me knihu koupit! Zrovna ctu Esenci Psychonautiky od Hajka, vyslo to koukam v dybbuku ve stejny den s Tylsovou knihou. Je to takovy protinozec k tehle oficialni ceste, docela do nich sije. To uz je pata psychedelicka kniha tenhle rok do sbirky, asi fakt nejake erupce... na Slunci :)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

90%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 598x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce