Närhi, Kati: Agnes a sedmý host

Närhi, Kati
Agnes a sedmý host

recenze komiks

Komiks finské autorky má v sobě cosi ze strašidelné anglické detektivky i romance, ale oba triviální žánry zároveň jemně paroduje. Drží si přitom odstup a míru, jen v závěru nechá příliš mnoho motivů a vedlejších zápletek nedořečených.

Agnes a duchařské rekvizity
Kati Närhi
: Agnes a sedmý host. Přel. Jitka Hanušová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2017, 146 s.

Nakladatelství Paseka cílevědomě pokračuje ve vydávání komiksů pro dívky. Nejnovějším přírůstkem je autorský komiks Kati Närhiové nazvaný Agnes a sedmý host. U nás dílo této finské kreslířky a scenáristky (nar. 1973) vychází poprvé, doma však již získalo uznání a tři nominace na literární cenu Finlandia v komiksové kategorii, přičemž právě komiksový román Agnes a sedmý host z roku 2015, autorčin třetí v pořadí, ocenění získal.

Podobně jako další komiksy, které nakladatelství Paseka v posledních třech letech vydalo, ani Agnes a sedmý host na první pohled nijak neoslní. Kresba je jednoduchá a trochu statická, ani příběh nemá žádné výrazné dramatické momenty, akce schází. Hrdinové si hlavně povídají, potulují se po starobylém sídle na samotě na břehu moře. Agnes není žádná krasavice, má kulatý obličej a pršinos, takže v souvislosti se sebou zaslechne přirovnání k šilhavému mopslíkovi. Ani ostatní postavy nevyhlížejí nikterak zvlášť atraktivně, styl Närhiové je mírně karikaturní a lidské postavy vyhlížejí poněkud neforemné a nesouměrné. Ale zároveň kreslířka na jejich tělesné nedokonalosti nijak křiklavě neupozorňuje, drží si odstup a míru. Většina komiksu je laděna do chladných barev, vlastně si vystačí jen s černou, bílou a modrou (jistěže v mnoha odstínech), jen výjimečně, v patřičných chvílích, se objeví sytě červená, což má podobný efekt jako slavná holčička v červeném kabátku ve Spielbergově černobílém Schindlerově seznamu.

Vše vytváří správnou atmosféru k příběhu, který jako by pocházel z nějaké laciné detektivky dvacátých nebo třicátých let, kdy se to v pokleslých příbězích podobného druhu hemžilo starými a tajuplnými šlechtickými sídly na anglickém venkově, kam se sjížděli různí neobvyklí (anebo jen zdánlivě obvyklí) lidé, aby je tu pronásledovala strašidelná znamení a jednoho nebo více z nich nakonec potkala smrt rukou někoho jiného. Také v sídle milionáře Orkolory se nacházejí zlověstné příznaky čehosi neblahého: především všudypřítomná tvář jeho zemřelé sestry přimalovaná na všechny obrazy, které se v domě nacházejí, dále jednovaječná trojčata jako komorné, lišky potulující se po panství i uvnitř domu a na první pohled „krvavé“ nehody (ve skutečnosti banality), které se postupně přihodí hostiteli i všem hostům, kteří za Orkolorou přijeli hlavně proto, aby z něj vymámili nějaké peníze. Pokračuje to spiritistickými seancemi i sedmým hostem z názvu knihy, jímž je telepat. A také osobními příběhy všech postav, které mají dosti krkolomné a zábavně zkratkovité pulpové peripetie. Vše je přitom zasazeno do neurčitého bezčasí, autorka se vyhýbá předmětům, které by umožnily děj nějak přesněji datovat, takže jen díky oblečení můžeme usuzovat na přelom padesátých a šedesátých let. Ani místo není lokalizováno, byť vztah k Anglii je zřejmý – avšak majitel má jméno znějící spíše španělsky, jedna postava má jméno finské, druhá latinské a její život odkazuje na bohémskou Paříž.

Čtenář vlastně neustále váhá, zde má před sebou parafrázi strašidelné detektivky, anebo jestli už je to parodie. A Närhiová mu v tom příliš nepomáhá, protože tu se víc blíží komedii, tu zase zůstává vážná až tragická. Ale vše v jakési jemné, zdrženlivé podobě. Dojem parodie posilují drobné vtípky v druhém plánu (nápisy na plakátech, časopisech nebo konzervách, názvy knih, které si znuděná Agnes čte – „Noční hrůzy“ či „Arsenik řekl“), dojmu parafráze zase napomáhá vyústění i s jednou mrtvolou.

Tohle váhání je vlastně docela osvěžující, menší potíž tkví jinde. Närhiová totiž příliš často naznačuje, aniž by dopověděla. Rozřeší se vlastně jen příběh smrti Agnesiných rodičů, další drobné i větší záhady zůstanou dál záhadami. A byť má závěr své kouzlo, pocit, že autorka čtenářům ještě něco dluží, to úplně nepřebije. Je možné a pravděpodobné, že rozehrané motivy a podzápletky nedořekla a nevysvětlila záměrně, aby na Orkolorově sídle zůstal tajemný pel, přinejmenším však takových mohlo být méně. Sympatický dojem z finského komiksu to naštěstí kazí jen mírně.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   93%čtenáři

zhlédnuto 835x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce