Camus, Albert: Pád

Camus, Albert
Pád

recenze beletrie zahraniční

Clamence vypráví o svém životě, zpytuje svědomí, ukazuje, jak byl pokrytecký a sebestředný – to vše proto, aby v závěrečné kapitole mohl přistoupit ke své roli „kajícného soudce“ a odsoudit mlčenlivého posluchače za stejné prohřešky, jakých se dopustil i on sám. K slavným scénám moderní literatury patří scéna, v níž zaslechnutý smích vyvolá protagonistův pád v mnoha významech tohoto slova.

Propast vzpomínek
Albert Camus
: Pád. Přel. Miloslav Žilina, Garamond, Praha, 2015, 142 s.

Pád, román z roku 1956, je poslední rozsáhlý prozaický text, který francouzský spisovatel Albert Camus (1913–1960) publikoval před svou tragickou smrtí. České třetí vydání vyšlo v roce 2015; nakladatelství Garamond sáhlo po překladu Miloslava Žiliny, prvně publikovaném v Mladé frontě roku 1966. Knihu doplnil doslov Evy Beránkové, jako již u předchozího vydání z roku 2005.

Text vznikl v době, kdy Camus procházel obtížnou životní situací. Jeho žena se pokusila roku 1953 spáchat sebevraždu skokem z okna kvůli jeho romantickým záletům a od roku 1951 byla proti Camusovi vedena štvavá kampaň ze strany Sartrova časopisu Moderní doba kvůli jeho textu Člověk revoltující (1951). Docházelo ke zpochybňovaní jeho literárních kvalit, aktivní účasti v odboji a dalších aspektů jeho života. Camus si v roce 1954 (Zápisníky III, s. 150) zapsal: „Existencialismus. Když se začnou obviňovat, můžete si být jisti, že to chtějí shodit na někoho jiného. Kajícní soudci.“

V této atmosféře vzniká dílo Pád, jehož protagonistou je člověk ukrývající své skutečné jméno pod pseudonymem Jean-Baptiste Clamence a označující se jako „kajícný soudce“. Tento hrdina skutečně naplňuje citovanou Camusovu myšlenku, neboť ve snaze soudit druhé nejprve začíná u sebe, aby následně mohl vinit druhé. Celé dílo je pojato jako rozsáhlý monolog k bezejmennému posluchači, o jehož přítomnosti se čtenář dozvídá pouze z Clamencových reakcí. Je na místě říci, že celou knihu si tato postava „ukradla“ pouze pro sebe, což odpovídá také protagonistovu značně egocentricky založenému charakteru. Clamence vypráví o svém minulém životě, zpytuje svědomí, ukazuje, jak byl pokrytecký a sebestředný – to vše proto, aby v závěrečné kapitole mohl přistoupit ke své roli „kajícného soudce“ a odsoudit mlčenlivého posluchače za stejné prohřešky, jakých se dopustil i on sám. Z této pozice Clamence nenabízí čtenáři jiné hledisko než své vlastní, dochází tak k výraznému odlišení od vševědoucího vypravěče; Clamencova tendence vážně vyprávět o svém životě, ale vzápětí popřít svoji pravdomluvnost, aby poté opět mluvil vážně, v jisté formě znevěrohodňuje jeho výpověď.

Pád nabízí také vhled do mysli člověka žijícího dlouhodobě na hraně konfliktu, kterému hrozí uvědomění si absurdity života a počínání, člověka absurdního – herce, jehož Camus představil ve filozofickém eseji Mýtus o Sysifovi (1942). Podobnost lze nalézt i s jiným Camusovým hrdinou, Meursaultem z Cizince (1942); i s ním má Clamence společný zásadní rys: oba jsou odcizeni od života a vyrovnávají se s tím tak, že hrají role. Na rozdíl od Meursaulta to Clamence explicitně přiznává: „Jistě, někdy jsem se tvářil, jako bych bral život vážně. Ale brzy mi jeho závažná podstata sama ukázala svou malichernou podobu, a já tedy už jen pokračoval v načaté roli, jak mi to nejlíp šlo.“ (s. 73) Podobně se chová i Meursault. Oba jsou ve společnosti názorově osamocení solitéři, protože jsou však její součástí a nemohou se vyhnout své situovanosti v ní, musí na jejím chodu participovat. Clamence doslova mluví o tom, že hrál v životě určitou roli, podobně se chová i Meursault, byť jejich pojetí rolí je rozdílné. Zatímco Meursault hraje svoji úlohu pouze formálně, za což je později u soudu odsouzen k trestu smrti, Clamence se, způsobem sobě vlastním, do svého výstupu ponoří s plným prožitkem divadelního umělce. I jemu se však tato strategie vymstí, byť ne tak osudově; vědom si toho, že jej život a životy ostatních nezajímají, tváří se, že je tomu naopak: to však vyvolává neustálý konflikt mezi jeho názorem a jeho činy, které jsou pouhou přetvářkou, již však nikdo není s to prohlédnout a všichni ji považují za jeho skutečnou tvář.

Clamence léta balancoval na hraně, vědom si svých předností shlížel na všechny ze svého vrcholu, jeho pozice však byla nejistá, neboť ji pravidelně narušovaly události, které kvůli obraně velmi rychle zapomínal. V masce, kterou ukazoval společnosti, tyto události zvolna tvořily trhliny a bylo pouze otázkou času, kdy tato divadelní přetvářka nadobro praskne. Poslední pomyslnou kapkou je pro Clamenceho smích na mostě des Arts, který mu připomene dávnou událost: skok neznámého člověka z mostu, jemuž nezabránil. Smích způsobí, že se Clamence začne rozpomínat na další události, kdy se mu dostalo příkoří, a začne postupně vypadávat ze své role. Dochází k jeho pádu, odhalení zranitelnosti vůči okolí i samotné události, kdy nepomohl druhému člověku. Pronásledován svou vinou zanechává advokacie a stáhne se do Amsterodamu. Mohlo by se zdát, že s opuštěním starého života a vstupem do života nového nalezne smysl, důvod pro co žít, možná jeho roli „kajícného soudce“ lze takto vnímat, vnitřnímu konfliktu se však vyvarovat nedokáže.

Pro Amsterodam, s nímž spojil své nové působení, je typická voda a mosty spojující jednotlivé čtvrti. Clamence sám toto uspořádání přirovnává ke kruhům pekla – je na místě říci, že se ve svém vlastním soukromém pekle sám nachází, protože právě voda a mosty mu připomínají onu tragickou událost, která způsobila jeho pád. Symbolické na jeho situaci je i to, že odmítá přes jakýkoliv most přecházet, čímž své provinění sám sobě připomíná. Současná neochota most překročit ukazuje, že se snaží tomuto zážitku neustále bránit. O tom, že se Clamence vlastně nezměnil, vypovídá i to, že se zdánlivě tváří, že je svému posluchači roven. V závěru knihy totiž vychází najevo, že stejně jako v původním životě žil nad ostatními, i teď se nad ně povyšuje: „Jsem stejný jako oni, samozřejmě, jsme přece všichni na jednom hnojišti. Jenže já mám jednu výhodu, já to totiž vím, a to mě opravňuje mluvit.“ (s. 113) Ve skutečnosti je však stejně sebestředný člověk, jako býval dřív. Jediné, co se na něm změnilo, je pocit viny, který cítí, který si na jednu stranu neustále připomíná, ale také ho potlačuje. A rovněž potměšilost, s jakou druhým, sobě podobným, vyčítá jejich životy, jež jsou ovšem tomu jeho velmi podobné.

Pád nabízí rozmanité formy interpretace: ukazuje pokrytectví člověka, který sice soudí sebe, ale vlastně jen proto, aby mohl soudit ostatní, popisuje neustálý boj člověka odcizeného světu, snažícího se v tomto nepřátelském prostředí přežít. Sebevraždu jako východisko nevidí, uchyluje se ke vzdoru, projevuje snahu zapomenout svá provinění, současně však také podvědomou tendenci si tyto události masochisticky neustále připomínat. Na rozdíl od známého Cizince se kniha Pád nedostala tolik do povědomí českých čtenářů. Je to ale škoda, protože jde o dílo myšlenkově bohaté a interpretačně velmi inspirativní.

 

© Pavel Kopečný

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

100%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 1062x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce