Borkovec, Petr: Lido di Dante

Borkovec, Petr
Lido di Dante

ukázka beletrie česká

Dante je pohřbenej v Ravenně, má to pěkný, celý ve zlatě a ve stínu, po kterejch teče voda z kašniček, a kolem rostou černozelený bobkový keře a stříbrný olivovníky s kmenama, co vypadaj jak termitiště, akorát že mě nepustili až úplně dovnitř, protože mi Alice jenom tak, z rozpustilosti, kterou v ní „pokaždý nastartuje Itálie“, schovala tričko do květináče na piazza Catone, a bez trička se dovnitř nesmělo (nahý bezhlavý přeškrtnutý tělo na kryptě).

Lido di Dante
Petr Borkovec
: Lido di Dante. Fra, Praha, 2017, 120 s.

Dante je pohřbenej v Ravenně, má to pěkný, celý ve zlatě a ve stínu, po kterejch teče voda z kašniček, a kolem rostou černozelený bobkový keře a stříbrný olivovníky s kmenama, co vypadaj jak termitiště, akorát že mě nepustili až úplně dovnitř, protože mi Alice jenom tak, z rozpustilosti, kterou v ní „pokaždý nastartuje Itálie“, schovala tričko do květináče na piazza Catone, a bez trička se dovnitř nesmělo (nahý bezhlavý přeškrtnutý tělo na kryptě). Žebrák, co tam stál (krásnější než všichni lidi, který jsme cestou viděli), se hned svlíkal a dost hlasitě mi cpal svojí košili, ale smrděl hrozivě, takže jsem mu podal padesát centů a sednul si před knihovnu a civěl na kola ve stojanu. Alice se pak smála, že moje tetování je mnohem lepší než nějaký polo vod Římana Armaniho a že jsem klidně mohl ke hrobu s ní. Chtěla jít dovnitř ještě jednou, ale já nechtěl, vlastně mě to nezajímalo. Malý lido za Ravennou, kam jsme odpoledne dorazili, se taky jmenuje po Dantovi, protože za pláží je velkej černej les, kde začal psát tu svou divadelní hru. Alice, která hodně čte, mi řekla, že Dante do toho lesa pořád chodil a viděl vlka, co se pak změnil v leoparda, kterej ale vypadal jako had, a potom zas v dikobraza a nakonec v tajemnýho průvodce a o tom je začátek hry.

Alice rozhodla, že první, co uděláme, nebude moře, ale tenhle les. Byl jsem proti, protože italský moře je italský moře a koneckonců přijeli jsme kvůli němu; miluju ho, protože Italové se dovedou na pláži chovat, neřvou, nežerou svačiny, italský děti nerozhazujou písek na všechny strany a jejich rodiče je nepouštěj do vody nahatý. Italové na pláži tiše kouřej a típaj cigára hluboko do písku, s koupáním to nepřeháněj, a když je čas na oběd, skoro všichni zmizej v restauraci. Taky večer je to u italskýho moře dobrý, protože po osmý už je Italum zima, a stejně musej všichni večeřet. Italové jsou vůbec disciplinovaný a choulostivý. Když se dělaj vlny, do vody radši nelezou. Mám rád starý italský manželský páry, na kterejch je vidět, že jsou s plážema sžitý, přikodrcaj se v pandičce už v půl sedmý, vybalej sedátko a lehátko, starý ženský ve slunečních brejlích jak herečky a zároveň v květovanejch zástěrách bez rukávů jak někde v Benešově u rybníka, chlapi neuvěřitelně rychle a bez námahy píchnou slunečník do písku těsně u vody, ve vlhkym pruhu, každej se otočí na svou stranu a beze slova koukaj na ocelový moře. Pak si zatelefonujou s mladejma a v půl desátý už jsou doma v chládku. Na plážích jsou mušlový bary s rychlejma barmanama, který před tebe položej talířek pod kafe přesně ve chvíli, kdy řekneš, že chceš kafe, kde kobliha stojí stejně jako všude, nikdo tě neprudí s placením hned a nekouká, jak daleko jdeš s hrnkem, abys ho náhodou neukrad.

Ale Alice chtěla do čtenářskýho lesíčka. Prosadil jsem si, že tam půjdeme po pláži. Moře bylo moře, mělký, trochu vlny, na břehu škeble nic moc a taky malí mrtví krabi a hodně hladkejch vzorovanejch střepů, který rád sbírám. Vlastně nevím proč, ale u moře se vždycky proměnim ve velkýho (a docela úspěšnýho) sběratele. Alice to nesnáší. Spousta lidí na mořskym břehu něco sbírá, taky nevim proč. Možná si s tou spoustou vody a s tim, jak za ní nic není, nevěděj rady, choděj po břehu, zastavujou se a koukaj, ale to jim nestačí, chtěj s tím vším něco udělat, za něco vzít, tak sbíraj hezčí škeble a ohlazený dřeva, a pak si je vystavěj v apartmánu, složej z toho nějaký obrazce, a potom to vyhoděj, a na všechno zapomenou. A za rok v létě to samý. Dělám to asi ze stejnejch důvodů, akorát že sbírám všechno, věci z moře i věcičky po lidech. Minulej rok v Ligurii jsem byl král, protože jsme narazili na starší Italy, který se bavili tím, že strojili rajskej strom udělanej z vyplavenejch větví vším, co nasbírali na pláži. Když jsem vysypal svoje týdenní nálezy (měl jsem spoustu náramků a náušnic a klíčů s dobrejma klíčenkama, několik hodinek a mobil), vzali mě do party. Vystrojili jsme mohutnej albero, na kterej se chodila dívat celá pláž, a jeden večer na lanýžový festě na náměstí nám starosta předal poháry za ten výkon. Mám sen, že si pořídim detektor. Před pár lety jsem několik dní stopoval chlápka, kterej každej večer pročesával detektorem pláž, bylo pěkný sledovat, jak místo, kde se něco ozvalo, jemně prohrábne děravou lopatkou, která vypadala jako berla, a zkouší, jestli už nabral nebo ne, byl jako slepec, pořád se díval jinam, do dálky, do moře, a jenom poslouchal pípání ve sluchátkách. A když něco našel, bleskově se sehnul, jako nějaký zvíře, a vsunul poklad do jedný z koženejch kapes, co měl na opasku. Tvářil se pořád stejně, ty věci skoro neprohlížel, jako by je poznával jen po zvuku, jako by předem věděl, co sebere. Takže detektor. A povolení, protože na hledání kovovejch věcí na pláži, musí bejt povolení.

Jak jsme šli, lidi ubejvali a přibejvalo těch, co se opalovali nahý; pak už byli nahý úplně všichni kromě nás, a celá pláž se změnila: vypadalo to jak někde v Africe, větší vlny, prázdnej břeh, křivolaký duny porostlý trávou obsypanou bílejma šnekama, zakrslý keříky, divný písečný převisy, šedivý dřeva, připomínající kdeco, některý zapíchlý do písku nebo všelijak propletený, starý bóje s rojema shnilejch slávek, prkna, zbytky lan. Mezi tim samý nahý lidi, někdy páry a partičky, ale většinou chlapi, který se povalovali v neuvěřitelnejch pozicích, většinou tak, aby si opálili kůži pod ptákem nebo řiť, což byly jediný místa, který ještě neměli hnědý. Skoro všichni šíleně rozcapený, s rukama mezi nohama, i některý ženský. Vyžraný, a jiný zas vychrtlý, s dekama tělovejch barev a lněným ručníčkem. Některý stáli na dunách s rukama v bok, blízko sebe, jako by v kruhu, jako by se mezi nima něco dělo, co neni vidět, ale co bysme vidět měli. Jeden Gándhí stál po kolena v moři, svlíkal si a voblíkal předkožku, celej se hejbal jak mravenec a nespouštěl z nás oči. Ne, všichni na tý pláži stáli po kolena v moři, mnuli si ptáky, nervózně se třásli a civěli. Možná ne na nás, nevim, ale vypadalo to tak. Nebylo to jasný, tvářili se úplně lhostejně, ale upřeně nás pozorovali. Bylo nepříjemný, že ani jeden z nich neudělal žádný gesto, nekejvnul nebo tak. Nerozuměl jsem tomu.

„Máme se snad svlíknout?“

„Můžeš začít, jestli chceš,“ Alice šla už dlouho se sklopenou hlavou.

„Ty maj snad školy na čumění. Nebožtík, o kterýho jsi mě dneska připravila, asi taky takhle vejral, dokud ho nenapad nějakej veršík, ne?“

„Nejseš debilní?“

„No počkej. A co dělaj básníci jinýho? Stojej, šmírujou všechno kolem a drbou si při tom ptáka. A pak vo tom píšou.“

„Nejseš debilní?“

Pak jsem si všimnul, že trochu dál ve vodě stojej tři starý chlapi a jedna ženská, taky stará, ale dost pěkná, hubená s velkejma prsama, a viděl jsem, že jim je všem osahává, tak obyčejně, mezi řečí, povídali si přitom a smáli se, nestály jim. Potom jí jeden zajel rukou mezi nohy a ta žena vysoko zvedla nohu a nechala si ji druhým chlápkem držet za patu. Vlezli jsme do lesa. Uvnitř bylo vedro. Alice z cedule vyčetla, že se tomu slavnýmu lesu říká Dantova pineta a že krom asi deseti druhů pekelnejch hadů a obrovskejch zelenejch ještěrek tady doopravdy žijou dikobrazi. A taky divoký kočky. Přeložila mi, že je tu něco jako Ústav pro výzkum dun, kam je zákaz. Les by strašidelnej, nikde nikdo, žádnej pohyb, vysoký černý borovice, obsypaný šiškama, který ale nerostly na konci větví, byly přichycený hned u kmene a na začátku větví. Vypadalo to, že na každym stromě sedí hejno vran nebo sovích mláďat. Větve borovic byly tak zkroucený, že jsem na každym druhym stromě viděl stromovýho hada. A ten hluk, co dělaly cikády, to nebylo žádný vrzání, měl jsem pocit, že mi někdo nad hlavou sype kameny z jedný plechový nádoby do druhý. Zašli jsme dál, kde nevedly písečný cesty, ale jedna travnatá a dlouhá, připomínala zelenej tunel, plnej horkýho vzduchu a světla. Na konci toho tunelu rost stříbrnej strom, kterej se třepal ve větru, co nefoukal. Sáhnul jsem Alici zezadu na prso.

„Moc to chci, ale trochu se bojim.“

Milovali jsme se zpocení, bez deky, na batohu. A když Alice měla obě nohy ve vzduchu, což většinou nechce a já jo, a takhle jako by stála na špičkách, a stehno se jí tlačilo na břicho a na prso, když byla celá namačkaná do sebe a hlavu měla zvrácenou přes bágl dolů, a když já jsem jí takhle viděl zespoda z boku, najednou změnila skupenství a vylítla zpod mě. Kousek od nás stál chlap a ženská a dívali se na nás. Vypadali jako by si vyšli, bílý košile, ona kožený kotníkový sandále a velkej barevnej šperk. Vyběh jsem za nima, zastavili se a chlap mi začal něco tiše říkat. Strčil jsem do něj a křičel, on ale jenom tak lehce krčil rameny a usmíval se a mluvil. Bylo mu tak padesát. Alice taky křičela, ale italsky, a řekla mi, že říká, že jsme krásní, a když nechceme, aby se dívali, že odejdou. Že prej se na ně nemáme zlobit. Mluvili dál. Přitom šli. Drželi se.

„Co řikali?“

„To snad ani nechtěj vědět.“

„Přelož mi to.“

„Říkali něco jako, že kdybysme to večer nechtěli dělat sami, máme přijít na pláž, že tu budou a že to zaříděj. Kreténi.“

„To asi nebyli vědecký pracovníci z ústavu dun,“ řekl jsem pozdějc.

Vrátili jsme se a šli na tu nejnacpanější pláž, která se jmenovala Bagno Beatrice, leželi jsme tam až do večera. Když se setmělo, postavili jsme si stan vedle plážovýho parkoviště, který bylo najednou prázdný. Moře jenom splachovalo horko celýho dne, pláž probírali rackové a daleko ve vodě se třpytila vrtná konstrukce, která vypadala jako obsypaná pokojovejma lampičkama. Bylo pořád horko, ale foukal vítr, keře kolem stanu se otvíraly a zavíraly, podobaly se obřím pásovcům, kterejm se odpojujou a spojujou hřbety. Na konci pláže stály dva dřevěný rybářský domky se čtvercovejma sítěma, na dřevěnejch podpěrách; nejspíš v nich už dlouho nikdo nebyl. I z dálky bylo vidět, jak se kolem sloupů nahromadil bordel, nábytek a roztrhaný sítě, kupy uschlejch trav a řas, něco jako hromada peří. Alice tohle neviděla, usnula. Kouřil jsem před stanem. Byla tma, z moře se ozývaly hlasy. Na kamenech u pláže seděli černoši a mluvili, možná se hádali, každou chvíli se některej z nich sešoupnul z hráze a šel na černou pláž, za minutu se vrátil. Po prázdným parkovišti jezdily auta, pořád víc. Občas některý zastavilo, řidič vypnul motor a stál, nevystoupil, potom nastartoval a odjel. Někdy ne, někdy vystoupil, obešel parkoviště, postál, rozhlížel se na všechny strany a zas jel. Jiný auta jenom projížděly, v každym jen řidič, samý chlápci. Otevřený okýnko, koukali. Asi za hodinu mi došlo, že se některý auta opakujou. Pak jsem viděl, že se opakujou všechny, že kroužej dokola furt ty samý lidi, auta, i mopedy. Vystupujou nebo čekaj, odjížděj a vracej se. Nikdo s nikým nemluvil, ani se nezdravili, i když se často těsně míjeli. Na zhasnutejch balkonech nejbližších domů seděli jiný chlápci, kouřili a dívali se na to. Nejdřív jsem myslel, že si sem všichni jezděj pro kokain a předávaj si ho na pláži, ale ty strejcové na tohle nevypadali. Takže asi přijeli šoustat, ale jak to dělali, jsem nechápal, protože většinu z nich jsem pořád viděl okolo sebe. Všichni se jenom dívali, kroužili a těkali jak zlodějíčci. Nikdo od nikoho nic nepotřeboval, nikomu o nic nešlo. Nikam to nevedlo, nezačínalo, nekončilo, nemělo důvod. Ale bylo to, dělo se před očima, a celý mi to nakonec připadalo jako promejšlená situace, nervózní a nasvícený kroužení a prohlížení, někde jako by byl někdo, kdo sleduje každej detail a s rozkoší se přehrabuje v tom smetišti netečnýho šmírování, skládce zbytečnejch a porouchanejch pohledů na břehu moře. Samý zbytky, všechno nějak vadný a stejný. Ale fungovalo to výborně, šla z toho na mě úzkost. O sebe, o Alici, říkal jsem si, že se nám něco může stát, ani tak ne teď, spíš pozdějc, a tu noc jsem nespal.

Kolibříci v Brisighelle
Nejmladší dcera mě budí.

„Pietro, Pietro, na náměstí se slétlo tolik ptáků!“

Beru pušku a jdu za ní. Jsem už starý, a když mě takhle neurvale vyburcovala ze spánku, myslím ze všeho nejdřív na to, co uviděla, když vtrhla do mé ložnice.

Po schodišti sbíhají její starší sestry v nočních košilích; jsou vzrušené a bezohledné.

„Rychle, rychle, náměstí Carducci je plné ptáků!“

„Jak víte, že přiletěli?“ ptám se mezi venkovními dveřmi.

Ani jedna neodpovídá, dýchají a dívají se, jak si nemotorně – s puškou v ruce – nazouvám boty.

„Jak víte, že přiletěli?“

„Já jsem jim to řekla,“ ozve se nejmladší Emila.

Prostřední Valeria mi přes hlavu přehazuje pás s růžovými patronami. „Rychle, rychle, musíme vyrazit.“

„Jak víš, kde mám náboje?“ ptám se.

„Řekla jsem jí to,“ říká nejstarší Isabela.

Neptám se dál na náboje. Ptám se, proč se neoblíkají. „Přece nepůjdete ven v nočních košilích?“

„Je teplo,“ říká Emila.

„Teplo bude, teď není. Aspoň ty si rozhodně něco musíš obléct,“ říkám Emile.

„Tak jo,“ odpovídá a v tom okamžiku vyklouzne ze dveří na ulici. V noční košili. A s úžasem vidím, že bosa.

„Musíš si přece vzít boty, Emilo.“

„Nikdo – kromě tebe – nemá boty,“ říká Emila.

„Všechny si přece musíte vzít boty!“

„Já jim to říkala,“ křikne Emila z ulice.

„Lžeš,“ říká Isabela.

„Nehulákejte!“ uzavře to Valeria.

A jsme venku všichni čtyři a spěcháme po Via Porta Fiorentina: tři bosé dívky v nočních košilích a já – obutý, s puškou v ruce, přepásaný harmonikou narůžovělých patron.

Rozednívá se, ulice Brisighelly jsou prázdné, mlčíme, spěcháme.

Vtom vzduch pročísne červený stín, zabrzdí a o kus se vrátí v podobě střepu červeného skla a dopadne na dlažbu jako miniaturní rudý pstruh (i s trochou narudlé vody). A před námi, uprostřed ulice – sedí kolibřík. První!

Strne, strneme.

A pak – při svatém Apolináři – přijde tohle: Isabela na nic nečeká, s předpaženýma rukama se jako slepá věštkyně žene po té nádheře a – už se válí! Ryby v zatopené brisighellské kryptě se staví na zadní ploutev v mozaikové vodě! Rubín kolibříka proklouzne pod jejím tělem dřív, než žuchne na dlažbu, a zmizí v nejbližším granátovníku nenápadné palácové zahrady. Emila v tu ránu vzlétá těsně nad sestřičku (ta hledá ptáčka v záhybech košile; jen hledej!), ze vzduchu, nožky vypnuté jak pisila, se jí posmívá do obličeje. Křídla se tetelí. Nejstarší všechno, všechno pochopí. Skočí, plachtící sestru lapne za cíp košile. „Mám tě, ty krávo!“ – a jedním škubnutím jí vyrve pero z křídla. Prchne s trofejí na zahradní sloupek, usedne, ovívá se. Ať si lítá, andělíček! Ach, a co dělá prostřední sluníčko: tasí, holubička Valeria, hlásnou troubu a troubí: „Blbka! Blbka!“ Z košile vzápětí táhne šlahoun se žlutými květy, šlehá starší sestru na plotě. A ta straka – konečně úspěch v lovu – kvetoucí bič vyrve sestře z ruky, slétá, chytá ji za vlasy, cpe jí liánu do úst. A nacpe. Nejmenší Emila brečí na kašně (nohy v drobných), a seskočí, a jedno po druhém smutně sune křídla do škvír noční košile, a zařve na celou Brisighellu, až k moři: „Ty jsi taková píča, Isabelo!“ Svolá brisighellské do okenic? Ó, ne. Ti spí dobře. Vždyť jsme v Romagni!

Musíme rychle dál, a jdeme, přes Via Naldi, po Via delle Volte až na náměstí Carducci.

Jsme na místě.

Jsou jich tu stovky, tisíce, jsou všude.

Celé náměstí Carducci pokryl roj kolibříků, seskupený kolem nikdy nikým nespatřené kolibří matky, která je nejmenší ze všech kolibříků a hýří všemi barvami a tvary svého roje.

A protože kolibřík sající květ se podobá hlavě rozdrážděné kobry – vypadá piazza Carducci také jako utopená v nedohledném hejnu pestrobarevných hadů.

Kolibříci sají sloupy, zahnutými pipetami zobáčků pijí podloubí paláce Gigiole, srkají dlažby i tašky plochých střech.

Náměstí se chvěje tisícem třepotajících se a zároveň nehybných křídel – zdá se, že nad purpurem, smaragdem a azurem kolibřího peří stojí mračno černých mušek nebo komárů.

„Střílej, střílej, nebo uletí!“

Nabíjím a střílím. Po každém výstřelu padá k zemi třicet, padesát ptáků.

Moje dcery běhají po náměstí a přinášejí zastřelené kolibříky.

A v běhu, bosy a v nočních košilích – mé nerozlučné společnice – je určují. A málokdy chybují.

„Zelenoboký,“ říká Isabela.

„Fialovolímcový,“ volá Valeria.

„Vínohrdlý,“ říká Emila.

„Kaštanovobřichý,“ říká Isabela.

„Pleteš se, sestro. Tohle je rezavobřichý,“ říká Emila. A má pravdu.

„Nymfový. A tenhle kávový,“ říká Valeria.

Střílím a střílím. Nehádají se. Běhají po náměstí v zakrvácených košilích, s nohama polepenýma duhovými pírky a přinášejí další a další ptáky. Někteří kolibříci nejsou ještě mrtví. Zasouvají jim prsty do achátového peří, stisknou malé srdce a čekají, dokud tlukot neustane a pták nezavře oči pod černou kápí, mangovou korunkou, modrým temenem.

Jiní kolibříci jsou rozstřílení broky tak, že z nich zůstává jen smotek krásného peří – děvčata je škubají a větší, většinou ocasní pírka pečlivě ukládají do mé brašny.

Dívají se na to. Dívají se na mě. Dívám se na ně.

„Jsou tak malí. Jako sršni,“ říká Isabela.

Valeria: „Jsou jak krevetky.“

„Jsou to rybky, podívejte,“ říká Emila.

Střílím a střílím.

„Pro dnešek to stačí,“ říkám o něco později. „Budeme mít spoustu práce se stahováním. Čeká nás perný týden.“

Ale vím, že práce půjde rychle, že jejich prsty jsou tenké a šikovné a že brzy znovu vyrazíme na společný lov. Na otakárky do Modigliany, na lyšaje do Terra del Sole, na roháče do kopců Valbegy.

 

© Petr Borkovec
ukázka je z knihy Lido di Dante
na iLiteratura.cz publikováno se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 577x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce