Racková, Simona: Zatímco hlídací psi spí

Racková, Simona
Zatímco hlídací psi spí

recenze beletrie česká

Sbírka se soustřeďuje na intenzivní prožívání ženské role, zaznamenávané ve velice emotivních rovinách. Hluboká básnická sebereflexe se však v této knize současně prolíná s trvalou potřebou dialogičnosti, vábící čtenáře do autorčina asociativně svobodného světa.

Osedlej své běsy
Simona Racková
: Zatímco hlídací psi spí. Dauphin, Podlesí, 2017, 82 s.

Simona Racková je na českém i evropském literárním poli uznávaná autorka poezie. Svědčí o tom mimo jiné Drážďanská cena lyriky, kterou obdržela za předchozí sbírku Tance v roce 2016. Necelý rok poté vydává další básnickou knihu Zatímco hlídací psi spí, jež vznikala mezi lety 2015 a 2017. Rozsah básní v této sbírce vzrostl oproti předchozímu dílu takřka o polovinu a je rozdělen do dvou oddílů, nazvaných Nahlas a do noci a Off record.

Stejně jako předcházející sbírka Rackové ani tato nezapře spřízněnost její tvorby s drásavou lyrikou Sylvie Plathové. V jedné z básní (není to ostatně v její literární produkci poprvé) se dokonce vyznává ze svého obdivu k této dnes již legendární básnířce: „Tvé křehké prsty, Sylvie, tvé prsty klavíristky, / když ses narodila, mělas o jeden víc. / Umět to jako ty: sama vykousat si stehy, zatímco nad námi, nad trámy batole upustilo hračku / a teď řve.“ Aluze na americkou básnířku, konkrétně na její zpovědní styl poezie, můžeme nalézt i v ústřední básni první části sbírky, nazvané Marina, jejíž název je zřejmě připodobněn k básni Mariina píseň ze sbírky Plathové Ariel. V knize je také zajímavě připomenuta osobnost Filipa Topola, jenž jako jeden z mála českých interpretů verše Plathové zhudebňoval.

Onen trýznivý „plathovský“ nádech je v této sbírce přítomen velice silně. Básnířka se kupříkladu stylizuje do role pečující matky, ale zároveň při všedních úkonech každodenního života prožívá tíseň a emoční vychýlení. Nemůže se vcítit do očekávané ženské role, proto se její poezie přiklání k temnějšímu a roztěkanějšímu projevu: „Nejistá vstanu, tápavě k tobě jdu. / Už cítím teplo pyžamka, obejmout / jemně i pevně, ručky kolem krku. / Ale ono tam nesedí. Jen silueta, / tma ve tmě, mléčný bílý pruh.“ Mateřskost tak v některých básnických polohách neinklinuje k očekávanému pocitu naplnění: „Příchylnost deště. Děti se hýbou / v břiše jako králíci. Měkký důlek / ve středu zranitelnosti.“ Téma odmítání jakékoli ženské hřejivosti eskaluje i v autorčiných snech, které jsou obecně silným zdrojem její tvorby: „Dnes se mi zdálo, že jsem měla dvojčata, / jedno se ale narodilo mrtvé. / Mám se radovat z toho, které mám / – zarudlé scvrklé prsty, vlasy ještě slepené, / černé pramínky, my dvě kůže na kůži –, / anebo truchlit po tom, které umřelo?“

Racková se ve svých verších intenzivně soustřeďuje na drásavou podobu skutečnosti. Zdá se, že básnířka zkoumá jednotlivé objekty důkladně a často s předtuchou skrytého nebezpečí. Její pídění se po naprosté dokonalosti ve vyjádření se tak neustále propojuje s horečnatými myšlenkami záhuby či vlastního ztroskotání: „Vyrovnaná / jak dříví na podpal, ve spodních / vrstvách, kam saháš, když ti / nezbývají slova.“ Jedná se o úděs z rovnováhy, úděs, že všechno bude fungovat, jak má: „Děsí mě přesnost přívlastků, / propustnost mezi šílenstvím a solidní, / precizně odvedenou prací.“ I samotný název sbírky Zatímco hlídací psi spí evokuje tajemné zkazky naplněné tísnivou atmosférou ticha před bouří. Čtenář v těchto dynamických sekvencích sleduje autorčin metaforický perfekcionismus kombinovaný s vyhroceně excentrickým jazykem, ústícím do chladnokrevné výpovědi. Proto se ve sbírce můžeme pořezat i o tak něžné slovo, jako je „květ“: „Na stráni, na pláni trati v jemném úhlu / souběžnost v křivkách. Právě teď: absurdně / dlouhé dny, až není k rozeznání, co je květ, / a co střep.“

Podstatným motivem sbírky je autorčino sebepozorování, z něhož plynou mučivé popisy lyrického „já“: „Na co, na koho tady čekám, / teď bosa, prochladlá, na betonovém dvorku?“ či: „Bez kontroly, bez tramvajenky procházím dny, jako bych / byla průsvitná.“ V sebemrskačských básnických pasážích je ale vždy zakódován smysl pro eleganci a řád: „Připravím lodě, plachty, občerstvení, vlasy, / úhledně shrnu ke straně / vše co se rozprostírá, co se nesluší.“ Nebo: „uhladím rukou, co je už tak hladké dost.“ Každá zdánlivě nekontrolovatelná emotivnost je přitom zkrocena či ovládnuta v takřka analytickém popisu. Právě proto autorka sahá k veršům, s jejichž pomocí „osedlává své běsy“ a „svazuje své posedlosti do pramenů“.

Racková tyto subjektivní pocity občas tematizuje v obecné rovině ženství, které nahlíží někdy v jeho křehkosti, jindy v latentní potřebě emancipace, potažmo poukazuje na krátkodobou, vyprázděnou promiskuitu. Nepatřičná slova tak přirovnává k nevhodné délce sukně a při sledování milenců, kteří vybírají punčochy, podotkne, že takové „se nosí jenom chvíli“. V mnoha částech sbírky ale autorka zbavuje zbavuje verše této stereotypní roviny ve prospěch otevřeného dialogu s pomyslným čtenářem. O tom kupříkladu svědčí frekventované používání du-formy na začátku mnoha básní: „Nebojuj, miluj. V přítmí Rokytky / přebývají poustevníci, my jsme však / byli u širšího toku“; či: „Tak pověz (ne, nemusíš mně), miluješ / víc to, co máš, a nebo to, co nemáš? / Zastav se u broskvoně, křehkost / větvoví, plody, co už skoro budou.“ Domnívám se, že právě prostřednictvím tohoto otevření směrem k recipientovi dociluje Racková oněch asociativních stavů, které v rozhovoru pro Literární noviny sama popisuje jako extatické. Jedná se o situace, kdy básnířka reflektuje tvůrčí proces psaní, osvobozující a dobrodružný. Dosahuje tu neustálého úžasu ze samotného slova, ze samotné poezie. A zároveň vypovídá o své touze po vnitřní svobodě, která se v její poezii projevuje skrze lyrický subjekt, jemuž dává jakýsi magický dar zařknout, zvěčnit či znehybnit současný okamžik pomocí něčeho mimořádného: „Až odejdeš, prolomím dvůr, / vpustím sem hvězdy, zvěř,“ nebo: „Chci ten pohyb zpomaleně / a znovu, ještě chvíli, zachytit ji jak svatojánskou / mušku ve skutečnosti hnusnou, ale koho zajímá / skutečnost?“ Podobnou snahu o totální zachycení přítomnosti spatřuji také v poslední básni sbírky (Absence), kde Racková upustila od zdůrazňovaní vlastní subjektivity a poodstoupila od sebe sama. Paradoxně však v této nepřítomnosti stvrdila naplno své básnické vědomí: „Dnes budu chybět, budu nepřítomná. / Absence jako důkaz, že tady jsem, / že tady doopravdy jsem.“

Simona Racková touto sbírkou nevybočila ze současné linie žensky psané literatury, jejíž motivy vycházejí z introspektivního prožívání ženství a jež se vyznačuje výrazně sugestivním jazykem. Podařilo se jí však ženskost tematizovat v mnoha primárně odlišných podobách, jako je přítelkyně, matka, manželka nebo femme fatale. Průsečíkem těchto autostylizací je pak vědomé pozorné – často až puntičkářské – vycizelování jinak velmi asociativních básní do soudržného dramatického rámce, vycházejícího z autorčiny ojediněle viděné senzibility.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   38%čtenáři

zhlédnuto 858x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce