Slavejkov, Petko Račov: Pramen Bělonohé

Slavejkov, Petko Račov
Pramen Bělonohé

studie beletrie zahraniční

Petko Račov Slavejkov, autor baladické poémy Pramen Bělonohé z roku 1873, je považován za prvního bulharského básníka.

Slavejkovův Pramen Bělonohé – jedna z nejpůsobivějších poém bulharské obrozenské literatury

Petko Račov Slavejkov (1827/18281–1895), autor baladické poémy Pramen Bělonohé (bulharsky Izvorăt na Belonogata) z roku 1873, již zde publikujeme v průkopnickém českém přebásnění renomované překladatelky, básnířky a dlouholeté sofijské pedagožky Ludmily Kroužilové, je prvním bulharským básníkem hodným takového označení. Slavejkov se totiž nesnažil bulharskou literaturu, v důsledku osmanské nadvlády živořící a zanedbávanou, křísit k životu planými proklamacemi a jalovým řečněním o potřebách umělecky cenných slovesných děl, nýbrž k její záchraně a renesanci sám přispěl především původní (v menší míře též adaptovanou a ohlasovou) a tematicky různorodou básnickou tvorbou trvalé hodnoty, jíž se ještě za svého života zařadil mezi uznávané klasiky.2

Narodil se ve Velikém Trnově v rodině kotláře přibližně ve stejné době, kdy přišli na svět např. Lev Nikolajevič Tolstoj, Josef Jireček (otec historika a zakladatele české balkanistiky Konstantina Jirečka), Vojtěch Náprstek, Josef Václav Frič, Jules Verne nebo Henrik Ibsen. Již v roce 1843 začal v někdejší stolici středověkého Bulharska působit jako učitel, ale pro svá protiřecká stanoviska musel často měnit místa pobytu (Sevlievo, Loveč, Pleven, Vraca, Berkovica). Z Lovče začal v letech 1847–1849 posílat první básně, stati a národopisný materiál do Cařihradských novin (bulharsky Carigradski vestnik), velká část jeho juvenilií a sebraného slovesného folkloru se však nedochovala, neboť utonula v Dunaji při Slavejkovově návratu do Trnova.

Roku 1849 Slavejkov zakotvil v Trjavně, kde sbíral folklor – Bulharům do Oděsy poslal sbírku přísloví a písní, které vyšly roku 1852 v Petrohradě.

Za krymské války se učil pilně rusky a zároveň psal vlastenecké písně a hrdinské eposy, většinou nedokončené. Jeho rukopisné písně, často přepisované v bulharských rukopisných zpěvnících, tzv. pesnopojkách, nebyly podepsány jeho jménem, proto jejich autorství bylo prokázáno až později literární vědou. Roku 1854 poprvé zavítal do Cařihradu (dnešní Istanbul), aby vystoupil proti neblaze proslulému trnovskému biskupu Neofitovi, a účastnil se příprav Nikolova povstání (jeho vůdce měl přezdívku Ďado Nikola), propuknuvšího v roce 1856. V hlavním městě říše navázal styky s představiteli hnutí za bulharskou církevní odluku Alexandrem Exarchou a Ilarionem Makariopolským. A rovněž později byl vyslán z Trjavny do Cařihradu s delegací, jež požadovala Neofitovo sesazení. Zůstal v hlavním městě říše bojovat za práva Bulharů a dočkal se tam i konečného odvolání Neofita z trnovského stolce. V letech 1857–1858 byl učitelem na nově otevřené bulharské škole v Cařihradě, avšak vrátil se a opět učil v Trnovu, zastávaje současně funkci správce školy trjavnenské. Bojoval za nezávislou (autokefální) bulharskou pravoslavnou církev (až do počátku sedmdesátých let 19. století, kdy vznikl bulharský exarchát, formálně podřízený ekumenickému patriarchovi se sídlem v Cařihradě, který byl však národnosti řecké) a vystupoval proti uniatství, v němž hledala politickou spásu dosti početná skupina Bulharů. V Eski Džumaji (dnešní Tărgovište) začal vydávat populární satirický obtýdeník Gajda (Dudy; 1863–1866), ale vydavatel jej v roce 1864 přenesl do Cařihradu a pod vládním tlakem list proměnil v „noviny pro vědu a zábavu“.

Odešel sem za prací – Biblická společnost ho vyzvala, aby přijal místo redaktora bulharského překladu Bible. V Cařihradě stanul v čele demokratického směru církevního boje, připravoval do tisku dějiny slavné gabrovské školy a vedle Bible překládal také cizí beletrii. Pro finanční starosti musel často své noviny zastavit; ostatně na svou bídu reagoval v satiře Pesen na paričkata mi (Píseň mého penízku). V témže období zahájil nový vydavatelský podnik, a sice politické noviny Makedonija (1866–1872), po šest let bojující za bulharskou církev a komentující všechny události, které se dotýkaly bulharského národa.

Šedesátá léta a počátek sedmdesátých let 19. století byly vrcholem Slavejkovovy novinářské a publicistické činnosti a vedle revoluční publicistiky Ljubena Karavelova a Christa Boteva dosáhl Slavejkov v této oblasti skutečně pozoruhodných výsledků. Je např. prvním autorem, který se zaměřil na dětského čtenáře (překladatel František Mareš z jeho tvorby pro děti uspořádal český výbor Kytice, který vyšel v roce 19833) nebo na vlasteneckou výchovu bulharských žen.

Přesvědčením byl Slavejkov demokrat a v politických úvahách vycházel vždy ze svých dobrých znalostí bulharských poměrů. Z církevního boje se snažil učinit otázku celonárodní. V boji proti čorbadžijům (národnostně indiferentním boháčům) měl oporu v bulharském emigrantském tisku vycházejícím v Rumunsku, ale později se svými liberálními názory a zdůrazňováním osvěty velmi odlišoval od emigrantského tisku orientovaného revolučně.

Roku 1874 odešel z rozhodnutí exarchátu do Makedonie bojovat proti katolické propagandě uniatského biskupa Nila, sbíral tam materiál pro své folkloristické a historické práce a otevřel v Drinopoli bulharské gymnázium. Mnoho makedonských helénofilů přesvědčil, aby posílali své děti do bulharské školy, nakonec však byl v Cařihradě uvězněn a drinopolský ústav uzavřen. Když byl z vězení propuštěn, musel pro materiální nouzi Cařihrad opustit.

Po povstání ve Staré Zagoře (1875) se Slavejkov stal tamějším řídícím učitelem a dva roky nato (za rusko-turecké války) psal již bojové výzvy a básně na uvítanou Rusů. Po příchodu ruského vojska do Bulharska stanul roku 1877 v čele první bulharské správy coby okresní hejtman v Trjavně. Stará Zagora a Slavejkovův dům s jeho rukopisy však během osvobozenecké války vyhořely, čímž přišla znovu (poprvé jeho písemnosti nenávratně pohltil Dunaj, jak poznamenáno výše) nazmar značná část jeho spisovatelského odkazu.

Po osvobození byl Slavejkov od roku 1879 členem ustavujícího národního shromáždění v Trnovu, kde jako jeden z vůdců liberální strany, tzv. „mladých“, bojoval proti hlavě nového státu, knížeti Alexandru Battenbergovi (bulharským panovníkem byl v letech 1879–1886), který se opíral o konzervativce. Roku 1880, po volebním vítězství liberálů, byl zvolen předsedou národního shromáždění a brzy poté postupně jmenován ministrem osvěty a ministrem vnitra (1880–1881). Jenže vzápětí – po Battenbergově státním převratu 27. dubna (resp. 9. května podle nového kalendáře) 1881 – byl donucen odejít do Trjavny, než dostal učitelské místo v Plovdivu, hlavním městě autonomní Východní Rumelie. Zde s Petkem Karavelovem (1843–1903), významným politikem a v letech 1881–1882, 1886 a 1901 ministerským předsedou, vydával noviny Nezavisimost (Nezávislost; 1881–1883), psal básně a studoval rodopské dialekty.

Navštívil Sofii a vyložil své liberální názory v politické brožuře Poslednoto mi chodjanie v Sofija (Má poslední cesta do Sofie; 1882). Po vítězství své strany se roku 1884 stal opět ministrem vnitra, ale téhož roku funkci složil a vrátil se k poezii. Pracoval dále pro sjednocení Bulharského knížectví s Východní Rumelií, uskutečněné roku 1885, dožil se diktatury regenta Dragana Cankova a za velmi těžkých podmínek bojoval proti režimu Stefana Stambolova, napadán a vláčen vládním tiskem a pronásledován téměř až do své smrti dne 1. června 1895.

Ohnisko aktivit Petka R. Slavejkova, pravého lidového tribuna, který žil v těžké předosvobozenecké době v Bulharsku a nikoli v emigraci jako značná část bulharských intelektuálů, bylo v poezii. Jeho básně často ilustrovaly a reflektovaly jeho působení veřejné, ale napovídaly už také leccos o prožitcích inteligenta v nepřátelském, chladném nebo nechápavém prostředí, o nadšení sebeobětovat se pro národní věc i o pocitech zoufalství nad nepatrnými výsledky a plýtváním silami v namáhavé veřejné činnosti, dosahujících jen velmi pozvolna skromných výsledků.

Je známo, že Slavejkov ve svých prvotinách napodoboval ruské, srbské, novořecké a turecké básníky (zvláště sentimentálně milostnou lyriku), byť s jasným ideovým cílem: aby vzbudil zájem mladých o učení, aby je přivedl k četbě v bulharštině (za nešvar bulharské mládeže považoval dobovou oblibu módních tureckých milostných veršů) a aby brojil proti fanariotům, bulharský národní život potírajícím Řekům z cařihradské čtvrti Fanar (tj. maják), kde sídlil i samotný patriarcha.

Společnou předností Slavejkovových prvních sbírek z počátku padesátých let 19. století byl zejména jejich živý jazyk, blízký východobulharské hovorové varietě, takže básník ještě před vypuknutím krymské války konkrétním uměleckým počinem zásadně ovlivnil podobu pozdější spisovné bulharštiny, chceme-li se vyhnout striktnímu tvrzení, že o této otázce vlastně (spolu)rozhodl jako praktik.

Srbské písně i vlastní sběratelství bulharského folkloru ho logicky přivedly také k bulharské lidové epice, v jejímž duchu skládal své pozdější poémy. I když většinou psal již tónickým, resp. sylabotónickým veršem, působením folkloru nedokázal se zcela zříci ani prozódie slabičné.

Slavejkov vynikal především jako lyrik – psal občanskou, společensky angažovanou poezii, zejména otázky služby vlasti, morální čistoty vlastence, vytrvalosti v obecně užitečné práci vracely se v autorových verších, snažících se aktivně zasáhnout do bulharského veřejného života. Avšak projevoval se v nich i smysl pro sociální křivdy, často se satirickým vyostřením (např. bajky odrážející různé společenské nešvary), a dospěl až k osobní zpovědi. Přiznání běd vlastního života a vědomí o mrhání mladistvým elánem, sentimentální předvídání smrti a s tím souznějící obrazy zachmuřených krajin nebo ničivé síly běsnících živlů vyjadřovaly básníkovy subjektivní nálady ještě v básních ze sedmdesátých let 19. století. Sentimentální naivita ustupovala sice postupně v Slavejkovových verších romantickému líčení přírodních krás, spisovatel však zůstal i ve svých nejosobnějších verších demokratem spjatým s osudem svého národa a nikdy se nestylizoval do romanticky rozervaného titána, jenž by mohl stavět svou osobnost nad společnost své doby či zcela mimo ni. Autorův lyrický mluvčí je bytostný elegik, ve verších se zhusta ozývají melancholie a smutek, dále se v nich vracejí a variují motivy vadnutí, nemoci a bledosti a také epiteta vystihující zádumčivé krajiny a pocity smutku pomáhala vytvářet Slavejkovovy obrazy noci a luny a romantickým pesimismem poznamenat utajená a jakoby šeptaná vyznání hluboce osobního významu. Tyto pesimistické nálady byly zpravidla zjednodušeně vykládány jeho osamoceností ve světě kariéristické a duchovně plytké bulharské inteligence, ale jsou bezpochyby i přirozeným romantickým protipólem veřejné činnosti, vykonávané s nutným (a někdy snad až vynucovaným) optimismem, jsou rubem společenské aktivity, která při básníkově pevné vůli, zodpovědnosti a odhodlanosti nemohla být těmito chmurami ohrožena ani oslabena. Již Boris Jocov v roce 1928 konstatoval, že Slavejkovův elegismus má rovněž podklad osobní: „Utrpení jeho hmotné a mravní ozývá se dokonce i v apologii práce rolnické, živnostenské a osvětové, v soucítění s hospodářsky slabými […]. Potěšovala jej zas lidová píseň, která vedle jeho národopisných prací poskytovala mu možnost v idylických obrázcích nebo vesnických legendách osvěžiti básnické své nadání a najíti svět, jenž ho na okamžik odtrhoval od rušného cařihradského života. Přečtete-li jeho epické skladby Bojka vojvoda (Bojka vojevůdkyně) a Izvorăt na Belonogata (Pramen Bílonohé), obě z roku 1873, provedené však s lyrickým nádechem, cítíte, že jsou odvratem od krutých ran osudu, ale zároveň voláním k vzdornému odporu. V tom citovém elegismu a rozumovém kriticismu lze hledati zárodky nového zklamání.“ O několik řádek dále však autor dodává, že básníkův pesimismus „nebyl názorový, byl spíše náladový a citový“.4 V této charakteristice bulharský literární vědec, odchovanec filozofické fakulty české Karlovy univerzity (v roce 1925 získal v Praze doktorát ze slavistiky), plasticky vystihl typ Slavejkovova romantismu, odlišného od Botevova titánství, podobně jako Jan Mukařovský ve své známé studii z roku 1936 nazval byronistu Karla Hynka Máchu a jeho mladšího současníka Karla Jaromíra Erbena (ten by v této dvojici zastupoval typ slavejkovovský) protichůdci.5

Epická tvorba u Slavejkova nebyla tak hojná jako lyrika a platí to o celém novobulharském básnictví obecně. V počátcích mu mohla být jedinou silnou oporou ústní lidová slovesnost a básník se k ní také obracel téměř jako k výhradnímu tematickému zdroji pro svou výpravnou poezii i jako ke škole stylistiky a poetiky. Už v roce 1852 začal psát poému o kralevici Markovi (nedokončenou) a v šedesátých letech 19. století nedokončil ani dva další rozsáhlejší epické fragmenty Krakra Perniški (Krakra Pernický; rukopis shořel a Slavejkov text rekonstruoval v roce 1886), podávající obraz lidového hrdiny v duchu starých junáckých písní, a Bojka Vojvoda (Vojvodkyně Bojka; na poémě začal pracovat už v roce 1852, vydána 1873), jež souvisí s hajduckou folklorní poezií mladší doby (Bojčiným prototypem byla zřejmě historicky doložená protiturecká bojovnice-hajdučka Rada Baračkina, narozená na sklonku 18. století).

Uceleným epickým dílem je pouze poéma Pramen Bělonohé, Slavejkovův snad vůbec nejvěhlasnější a nejoblíbenější básnický text, v němž je romanticky idealizováno vlastenecky hrdé ženství a někdejší starobylá patriarchálnost bulharského venkova. Pojednává o dívce Gerganě, která se zalíbila vezírovi, ale tak věrně trvala na své lásce k vesnickému chlapci Nikolovi, že si získala úctu tureckého hodnostáře. Na místě, kde vezír Gerganu poprvé potkal, nechal postavit kašnu, ale podle lidové víry byl do ní pro zdar stavby zazděn Gerganin stín.6 Proto dívka záhy zemře a její milý zmizí. Jednotlivé části poémy jsou samostatné epizody, dějem jen velmi volně spojené, ale přece zde Slavejkov podal mnohem více než pouhý ohlas lidové poezie. Samostatně, třebaže v duchu lidové tvorby, domyslel zejména charakteristiku ideální Bulharky Gergany, jež odolává lákavým nabídkám mocného agy:

„Pálíš si sněžná svá líčka,
zraňuješ něžné své dlaně?
Jiný je souzen ti osud,
tobě je dáno být paní,
bělounkou, hýčkanou paní,
která jen z pavlače kyne…
Připrav se, Bulharko bílá,
do Istanbulu tě vezmu,
tady jsi sloužila jiným,
tam budou sloužit zas tobě.“

Jinak se poéma k lidové epice hlásí i sylabickým veršem, který překladatelka L. Kroužilová tlumočí věrně a přesně, a např. Michail Arnaudov skladbu vnímá jako přechodový útvar mezi folklorem a literaturou umělou. Na druhou stranu snahy najít její předobraz v nějaké konkrétní lidové písni jsou neúspěšné – žádná taková nebyla doposud odhalena. Někdy se zdá, jako by poéma vznikla s „mystifikačním“ záměrem vypadat jako plod kolektivního génia; není totiž bez zajímavosti, že Slavejkov vydal poému anonymně, a tak se ocitla v kontextu autorových ostatních folkloristických sběrů. Nasnadě je proto o poémě uvažovat jako o určitém specifickém textu ohlasovém, typologicky spřízněném např. s ohlasy Františka Ladislava Čelakovského, třebaže se formální „vzory“ vlastní tradici českého lidového básnictví podstatně liší od modelu bulharského, a to zejména v oblasti epiky (v české ústní slovesnosti je to téměř výlučně balada, zatímco u Bulharů je epice vlastní mnohem bohatěji rozvinutý žánrový rejstřík).

Přední specialista na bulharské obrozenské písemnictví Nikolaj Aretov spatřuje v Prameni Bělonohé text, který hraje kruciální úlohu v bulharské národní mytologii.7 V jeho interpretaci je baladický konec milostného páru důsledkem pomsty nadpřirozených sil:

„[N]astala hodina duchů,
zrádná a úskočná půlnoc;
nad námi třpytí se hvězdy,
kolem nás létají vědmy,
draci a přízraky dračí,
půlnoční, divoké žínky,
spatří to, závidět budou.“

Proti zákonům bájných bytostí se Gergana s Nikolou provinili půlnočním dostaveníčkem: nerespektovali posvátnost pozdní hodiny, jež patří pouze temným nočním mocnostem, a tak je mrtvá dívka odsouzena zjevovat se jako přízrak u kašny s přádlem a za svitu měsíce příst, zatímco Nikola je nucen bloudit nešťastný po světě a hrát na svou píšťalu žalné písně.

Hlavní jednající postavy poémy (Gergana a vezír) přísluší k různým protikladným světům a jejich prostřednictvím dochází ke konfrontaci vlastního – cizího, křesťanství – islámu, venkova – městské civilizace, tradičního – moderního atp. Oproti ostatním obrozenským textům je básník originální v pojetí postavy tureckého vezíra – vše osmanské totiž v daných souvislostech mívá zpravidla konotace zpátečnictví, zaostalosti, krutosti, tmářství, podlosti a liché, ničím neopodstatněné nadřazenosti a přezíravého, jalově nabubřelého povýšenectví vůči bulharskému etnickému společenství. Slavejkovův jinověrec se chová relativně ušlechtile, bezmála rytířsky (neuchvátí Gerganu násilím, nezmocní se jí sexuálně, ale pokouší se získat ji více méně po dobrém), není líčen negativně a vypjatě nepřátelsky jako nelítostný surovec a prznitel, nýbrž spíše reprezentuje „moderní“ velkoměstskou civilizaci a životní styl vládnoucí společenské elity.8 Ba co víc, on respektuje Gerganu jako krásnou, ctnou a nepoddajnou ženu, na niž neplatila ani lákadla blahobytu, ani zastrašování z pozice jeho moci. Na vezírova slova: „‚Ty ale vůli svou nemáš, / nad tebou má vůle vládne‘“ odvětí Gergana:

„‚Život můj patří ti, pane,
nepatří ti však má vůle.
Bez vůle vlastníkem budeš
chladného, mrtvého srdce…‘“

Vypravěč následně Gerganino odvážné vystoupení komentuje následujícím způsobem:

„Užasl nad dívkou vezír,
před její láskou se sklonil,
Gerganu propustil domů,
hojně ji obdařil dary,
památku na dívku – kašnu
kázal tam z pramene zřídit.“

Dominantní motiv Gerganiny nezlomnosti a ženské nepoddajné hrdosti zapůsobil na bulharské publikum do takové míry, že skladba byla nejednou zjednodušeně interpretována pouze jako chvalozpěv na ryzí povahu příkladné bulharské vlastenky, jako oslava jejího pevného ušlechtilého charakteru, jenž dokáže odolat nejen erotickým svodům dvorného Osmana, nýbrž i pokušení stát se z prosté křesťanky bohatou a váženou obyvatelkou hlavního města rozlehlé říše, která víru svých předků vyměnila za islám. Gergana obstojí v každém ohledu – než být mocnou paní v Cařihradě, dává přednost své nádherné zahrádce (překladatelsky náročná „květinová“ scéna je jedním z nejpůsobivějších míst básně), než si vzít bez lásky bohatého vezíra, zůstává věrna svému milému Nikolovi. Přesto má poéma potenciál být čtenářsky přitažlivá (a teď cílím především k českému recipientu) i z jiného důvodu: Slavejkovova baladická skladba upoutá syntetickým spojením ve svém jádru realistického příběhu (pověsti o vzniku stavby – kašny) s folklorním elementem pohádkovým, krutým vnějším zásahem nadsmyslných temných bytostí, jež nakonec promění v noční přízrak i Gerganu. Právě tento prvek českému čtenáři bulharskou poému nejvíce zdůvěrní, neboť mu maně připomene umělou baladiku domácí (o typologické paralele Slavejkovova romantického typu s Erbenovým byla řeč výše). Poeticky vzletný, ale přitom moderní a sémanticky přesný překlad Ludmily Kroužilové tuto recepční souvztažnost jen rozjasňuje a zdůrazňuje.

1. I nejnovější faktografická příručka k dějinám bulharského obrozenského písemnictví uvádí jako datum narození „17. listopad 1827 nebo 1828“, slavejkovovská výročí se však většinou slaví ve spojitosti s dřívějším z obou možných letopočtů; srov. Simeon Janev – Elena Nalbantova: Атлас на българската литература 1740–1877 [Том I] [Atlas bulharské literatury 1740–1877. Sv. I.]. Пловдив 2012, с. 100.zpět 
2. Český zájemce může základní informace o P. R. Slavejkovovi načerpat ze slovníkových příruček I. Dorovského [ed.]: Slovník spisovatelů – Bulharsko. Praha 1978, s. 396–397, a Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001, s. 538–539, z eseje Borise Jocova Petko R. Slavejkov. Bratislava, časopis Učené společnosti Šafaříkovy 2, 1928, č. 3, s. 515–519, a rovněž z přehledných dějin balkánských literatur Počátky novodobých literatur a metamorfózy romantismu u jižních Slovanů, Rumunů a Albánců. Praha 2015, s. 149–158.zpět 
3. Tato kniha byla bohužel – vedle nemnoha již zastaralých překladů několika ojedinělých básní z počátku 20. století – jediným ucelenějším výborem ze Slavejkovovy tvorby v češtině, a tudíž jeho zásadní díla, určená přirozeně dospělým, doposud přeložena nebyla. Teprve překladem Pramene Bělonohé z pera Ludmily Kroužilové dostává se k českému recipientovi jedno z vrcholných autorových děl (a zároveň jedna z nejkrásnějších bulharských obrozenských básnických skladeb vůbec) v umělecky hodnotném tlumočení. Podrobněji o Slavejkovově české recepci viz M. Černý: „Nebyl nikterak citlivůstkářem ani básníkem, jehož svět uzavírá se v komnatě…“ Počátky českého poznávání osobnosti a díla Petka Račova Slavejkova. Studia Ethnologica Pragensia 7, 2016, č. 2, s. 57–85; dostupné též elektronicky: http://sites.ff.cuni.cz/studiaethnologicapragensia/wp-content/uploads/sites/3/2017/01/marcel_cerny_57-85.pdf [on-line 22. 11. 2017].zpět 
4. Boris Jocov: Petko R. Slavejkov (op. cit.), s. 517–518.zpět 
5. Jan Mukařovský: Protichůdci. Několik poznámek o vztahu Erbenova básnického díla k Máchovu. Slovo a slovesnost 2, 1936, č. 1, s. 33–43; dostupné též elektronicky: http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=124 [on-line 22. 11. 2017]. zpět 
6. Motiv zazdění člověka nebo stínu do stavby je v balkánském folkloru tradován jako „magické vytváření hospodáře, který se stává ochráncem stavby“, a touto obětí pak stavba získá pevnost a trvalost; srov. J. Otčenášek – V. Baeva [et al.]: Slovník termínů slovesného folkloru. Bulharsko. Praha – Sofie 2013, s. 100.zpět 
7. Literární rozměr „národní mytologie“ Nikolaj Aretov na základě analýzy kanonických děl bulharské obrozenské literatury konkretizuje v knize Национална митология и национална литература. Сюжети, изграждащи българската национална идентичност в словесността от ХVIII и ХIХ век [Národní mytologie a národní literatura. Syžety, na nichž je budována bulharská národní identita v slovesnosti 18. a 19. století]. София 2006.zpět 
8. Srov. Nikolaj Aretov: Национална митология… (op. cit.), s. 334–337.zpět 

 

© Marcel Černý

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 677x

Inzerce