Slavejkov, Petko Račov: Pramen Bělonohé

Slavejkov, Petko Račov
Pramen Bělonohé

ukázka beletrie zahraniční

Petko Račov Slavejkov, autor baladické poémy Pramen Bělonohé z roku 1873, je prvním bulharským básníkem hodným takového označení. Poému publikujeme v průkopnickém českém přebásnění renomované překladatelky, básnířky a dlouholeté sofijské pedagožky Ludmily Kroužilové.

Petko R. Slavejkov: Pramen Bělonohé
Petko R. Slavejkov
: Izvorăt na Belonogata [In: Kiril Topalov (ed.): Bălgarska văzroždenska poezija. Bălgarski pisatel, Sofija, 1980, s. 499–507]

Při cestě vedoucí ze vsi Ibinča do Charmanli stojí kašna, která se jmenuje Ak baldar češmesi; o ní se v lidu vypráví tato pověst:

Podívej, dole, tam v polích
černá se, v dálce se tratí
několik vrbových stromů.
Vesnice Biserča stála
za starých časů v tom místě,
na svět tam přišla a žila
Gergana, matčina radost.

Gergana, zpěvavé ptáče,
Gergana, jehňátko krotké,
ve šňůře korálků perla –
Gergana ve sboru dívek;
Nikola její je milý,
před stádem beránek hrdý –
Nikola uprostřed chasy.

Gergana s Nikolou – ti dva
jak by si vypadli z oka,
dva stvoly jarního kvítí,
oba dva mladí a svěží;
pro sebe zrozeni byli,
navzájem souzeni jsou si,
věrnou se milují láskou.

Miloval Nikola dívku,
miloval, v patách jí chodil:
pro vodu zrána a večer,
v neděli skočit si choro,
na pole pomáhat o žních,
na přástky k sousedům večer.

Skončily přástky, je půlnoc.
Mládež se rozchází domů –
Nikola provází milou,
s Gerganou k domovu míří;
prosí ji o kytku kvítí.
Gergana potichu říká:
„Pozdě je, milý můj, na ni:
měsíček schoval se v dáli,
neslyšet kohoutí hlasy,
nastala hodina duchů,
zrádná a úskočná půlnoc;
nad námi třpytí se hvězdy,
kolem nás létají vědmy,
draci a přízraky dračí,
půlnoční, divoké žínky,
spatří to, závidět budou –
květy se dávají z lásky,
úsvit když nastane bílý,
tehdy jsou kalíšky svěží –
kytici zítra ti svážu.
Vstaň časně zrána a pospěš,
na pole zrána se vyprav,
čekej, kde vyvěrá pramen,
buvoly zatím si napoj;
s bílými kotlíky přijdu
pro čerstvou, studenou vodu,
s čela si kytici sejmu,
na tvoje čelo ji vložím,
s tebou ať místo mne bývá…“

Ubozí, zčerná jim radost,
černá je vyslechla vědma,
černou k nim pojala závist,
začala černé kout pikle,
jak ty dva ke zmaru přivést.

Gergana s úsvitem vstala,
vstala a umyla líce,
před ikonami se žehná,
k bohu se nehlasně modlí.
Zrosené utrhla květy,
do vlasů kytku si vetkla.
Na rámě vahadlo vzala,
k prameni vedou ji kroky.
Nečeká Nikola na ni,
v poli se bělají stany.
Večer sem přitáhl vezír,
vojska svá rozložil kolem.
Gergana nalila vodu,
umyla úběl svých nohou.
Vezír, jenž před stanem seděl,
na dívku s podivem hleděl –
divil se, kde se tu vzala
taková krása – tu, na vsi.
Díval se vezír a díval,
v srdci svém zatoužil po ní.
Pro dívku poslal své sluhy.

A teď k ní laskavě mluví:
„Bulharko, mladičká dívko,
pročpak jsi s úsvitem vstala,
k prameni pro vodu přišla?“

„S úsvitem vstala jsem, ago,
pro čerstvou vodu sem přišla,
abych vše zchystala doma.
Starý je otec můj, ale
po ránu na pole spěchá.“

„Chodíš snad, mladičká dívko,
spolu s ním na pole zrána?
Pálíš si sněžná svá líčka,
zraňuješ něžné své dlaně?
Jiný je souzen ti osud,
tobě je dáno být paní,
bělounkou, hýčkanou paní,
která jen z pavlače kyne…
Připrav se, Bulharko bílá,
do Istanbulu tě vezmu,
tady jsi sloužila jiným,
tam budou sloužit zas tobě.“

„Dobře mi, ago, je tady,
u staré matky a otce,
pranic mě netíží práce.
Od dětství, útlého dětství
v práci jsem rostla, s ní zvykla:
na poli, vinici ráda
pomáhám starému otci,
doma zas matičku milou
zastanu v domácích pracích.“

„Chystej se, Bulharko bílá,
do Istanbulu hned se mnou,
je to má nezvratná vůle!“

„Dobro tě provázej, ago!
Jak bych jen matku a otce
opustit mohla, pryč odjet?“

„Tohle ti v odjezdu brání?
Netrap se, slůvko jen řekni –
oba je vezmeme s sebou.“

„Po lukách budu si stýskat,
po milé zahrádce, ago!“

„Nespočet luk ti dám, dívko,
budeš jen po lukách chodit,
zahrad, co srdce ti ráčí,
v zahradách všemožné kvítí…“

Gergana smutně si vzdychla,
s dojetím zašeptla tiše:
„Nemáte, ago, tam u vás
zdi – v zimě zdobí je zdravec,
v létě zas šedavý šeřík;
nerostou sněženky bílé,
fialky nerostou vonné
tam u vás pod keři zjara,
petrklíč nekvete u vás
na každém výsluní časném,
v rovinách zlatistý šafrán,
ve stráních pivoňka rudá…
Stačí mi, ago, co roste
v mé malé zahrádce tady:
rozličné žíhané růže,
žíhané zlatě a rudě,
zelená bazalka drobná,
kosatce, řeřicha žlutá,
lilie stříbřitě bílé,
kosmatec perlově třpytný,
nachový, větvený kyprej,
řasnatá kopřiva statná,
levkoje, fialy noční,
modravý barvínek rosný,
hvozdíky zimní i letní,
medová souhvězdí chejru,
laskavec – vínový barchet.
Takové květiny nejsou
ve vašich zahradách, ago!
U vás vše z příkazu roste
a jak tam roste, tak hyne…
Dobře se žije tu na vsi,
volně a v hojnosti, ago!“

„Bulharko krásná a mladá,
kdybys jen chytřejší byla!
Přivol už konečně k tomu,
že půjdeš do Istanbulu –
uvidíš, že je tam dobře,
poznáš tam, co je to hojnost!
Pro tebe přikážu, dívko,
založit zahrady, jaké
budeš si přát, kde jen zachceš.
V zahradách vyrostou vbrzku
pro tebe paláce nové,
s dvanácti branami budou,
s třemi sty skvělými okny.
Pohovky postavím u stěn,
koberce položím na ně,
polštáři zastelu ti je,
budeš si tam na nich hovět,
po širém dívat se světě…“

„Istanbul, ago, je pro mě
tady, kde na svět jsem přišla,
honosný palác, ten vidím
v chaloupce, kde je můj domov.
K čemu mi bezpočet bran je –
vcházím a vycházím přece
den po dni jedinou brankou.
K čemu mi tři sta je oken,
jediným okénkem hledím,
kdykoli se mi jen zachce,
na hřejné sluníčko za dne,
na jasný měsíček v noci,
na měsíc ve hvězdném roji…
Můžeš mi nabídnout, ago,
světlejší palác než nebe?
Jsou snad tvé pohovky měkčí
než tahle zelená tráva?“

„Mladé a bláhové děvče,
nevíš nic o velkém světě!
Poslouchej, dej na má slova,
ať dojdeš ve světě štěstí!
Váženou paní se staneš,
v hedvábí budeš se šatit,
ve světlých harémech sedět,
navlékat zlaťáky zlaté
s perlami ve skvostnou šňůru.“

„Dobro tě provázej, ago!
Já jsem jen venkovské děvče,
nechci tvé harémy světlé,
ani tvá hedvábná roucha,
nechci tvé zlaťáky zlaté,
ani tvé blyštivé perly.
Stačí mi to, co mi patří:
na šíji korálky prosté,
do copu spletené vlasy.
Ostatně, ago, ty nevíš…
Ty nevíš, ago, a měl bys!
Přísaha váže mě, ago,
přísežné slovo jsem dala:
Nikola, první má láska,
k oltáři povede si mě…“

„Hlupačko, kams dala rozum?
Jak můžeš miláčka svého
srovnávat se mnou, s mou mocí?!“

„Před tebou, ago, je nikým,
pro mě však, pamatuj, vším je,
jeho jen miluju, jeho…“

„Jeho jen miluješ, jeho!“
hněvivě odtušil vezír.
„Ty ale vůli svou nemáš,
nad tebou má vůle vládne,
já jsem tvým jediným pánem,
jenom já budu tě vlastnit…“

Gergana zašeptla tiše:
„Život můj patří ti, pane,
nepatří ti však má vůle.
Bez vůle vlastníkem budeš
chladného, mrtvého srdce…“
Užasl nad dívkou vezír,
před její láskou se sklonil,
Gerganu propustil domů,
hojně ji obdařil dary,
památku na dívku - kašnu
kázal tam z pramene zřídit.

* * *

Stavěli zedníci kašnu,
ve vsi se začalo šeptat:
Gerganu zazdili do ní.
Byla to pravda, vždyť náhle
Gergana začala chřadnout
jako list spálený mrazem,
vadla a tratila síly –
v úpalu bazalka drobná…
Asi tři měsíce dívka
po domě stěží se vlekla,
nakonec ulehla bez sil…
Chodil k ní Nikola, chodil,
všeliké rádce k ní vodil,
koření dávali, rady –
Gerganě pomoci není.
Neminul rok, dívka zhasla –
pánbůh ji povolal k sobě.
Celá ves truchlila pro ni,
nebožku oplakat přišla,
každý jí zapálil svíčku…
Dívky jí uvily věnce,
mládenci zchystali truhlu…
Z chaloupky když potom vyšli,
na rukou Gerganu nesli,
nesli ji k tmavému hrobu,
ve hrob ji spustili posléz…

Nikola, Gerganin milý,
v úterý zrána se vzbudil,
zrána se vypravil k hrobu,
kadidlem vykouřil místo,
červeným vínem hrob přelil,
voskovou zapálil svíci…
Z hřbitova vrátil se zpátky,
nevrátil se ale domů,
země se po něm snad slehla…
Píšťalu jeho je slyšet,
hlubokým hlasem si vzdychne,
v ozvěnách teskní a volá
vždy, když se Gergana zjeví,
u kašny usedne s přádlem,
ve svitu měsíce přede.

1873

choro – bulharský lidový kolový tanec
vezír – vysoký státní hodnostář (v některých muslimských zemích)
aga – titul tureckých úředníků a důstojníků
zdravec – kakost, bot. rod Geranium; v Bulharsku se dává pro štěstí a zdraví
harém – zde: část muslimského domu vyhrazená ženám

 

© z bulharského originálu Petko R. Slavejkov: Izvorăt na Belonogata [In: Kiril Topalov (ed.): Bălgarska văzroždenska poezija. Sofija: Bălgarski pisatel 1980, s. 499–507] přeložila Ludmila Kroužilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 524x

štítky k článku

Inzerce