Sobotová, Lenka: Suchý konce a jiné pocity

Sobotová, Lenka
Suchý konce a jiné pocity

recenze beletrie česká

Autorka na příbězích hrdinů napříč generacemi ukazuje, že navzdory proměňující se podobě rodiny a partnerských vztahů je samota pro všechny stejně tísnivá. Díky vyvážené směsici karikatur a postav nahlížených vážně působí svět povídek Lenky Sobotové velmi uvěřitelně.

Když se z pocitu stává pointa
Lenka Sobotová
: Suchý konce a jiné pocity. Argo, Praha, 2017, 168 s.

V roce 2013 debutovala překladatelka anglické literatury Lenka Sobotová sbírkou povídek Ilustrátorka a jiné obrázky. Nedávno publikovaná kniha Suchý konce a jiné pocity má oproti své předchůdkyni výhodu dvou povídek navíc, jinak se ale drží osvědčených postupů a témat. Prakticky bez výjimky zpracovává partnerské a rodinné vztahy. Pro povídky je typická hutnost a sevřenost děje, který je zpravidla konstruovaný ve velmi běžných kulisách. A všední jsou i příběhy jednotlivých hrdinů. Ti totiž nečelí navenek dramatické, tím méně hraniční situaci – všechno drama zde přebírá onen v titulu nenápadně vyzdvižený, intenzivně prožívaný, a proto neméně závažný pocit.

Pro obě povídkové sbírky je příznačné věkové rozpětí postav. Objevují se tu studentky, ženy středního věku i důchodkyně. Přestože jsou hrdinkami povídek převážně ženy, mužské postavy hrají v Suchých koncích a jiných pocitech důležitou roli. Jednak jako protagonisté dvou povídek (z kompozičního hlediska je zajímavé a jistě ne náhodné, že se jedná o druhou a předposlední povídku), jednak jako vedlejší postavy. V takových případech pak často představují stereotypního slabocha nebo alibistu. Ale i když je jednoduchý, směšný či předvídatelný, stává se muž hybatelem děje. Jako univerzitní profesor, jehož odmítnutí přiměje zhrzenou milenku ke vpádu do skromného podnájmu mladé dívky, nebo bývalý manžel postarší Jaruny, který si do společného bytu přivede přítelkyni Jelenu. Vítaným osvěžením jsou dva protagonisté již zmiňovaných povídek. Hrdina povídky Jak jsem šel do Exkrement parku Petr předkládá zamyšlení nad rolemi v rodině současného světa, naproti tomu devadesátiletý František (Nad hrobem) všemi zbývajícími silami udržuje vlastní statečnost ve stínu světa odcházejícího.

Tématem spojujícím zobrazované partnerské a rodinné vztahy je viditelná i podvědomě popíraná samota. Okamžik, kdy si člověk plně uvědomí vlastní osamělost, se v různých variantách opakuje hned několikrát. Se samotou se pojí i téma dítěte a mateřství, potažmo rodičovství obecně. V textech Obložená maminka nebo Náhoda ve vesmíru tvoří dítě ústřední bod celé povídky. Dítě je nutností také pro cílevědomou Jolanu (Jak jsem šel do Exkrement parku), protože, jak sama říká: „Dítě je poslední věc, která mi chyběla.“ (s. 43) Na nepřítomnost dítěte je pak upozorňováno v povídkách zaměřujících se na osamělé ženy ve středním věku, které zpětně bilancují své nevydařené vztahy. Irena čelí označení „Bába jóga“ z úst malého syna svého bývalého milence, hrdinka povídky Suchý konce zase své osamělosti tváří v tvář vzájemně oddanému starosvětskému páru, který slaví diamantovou svatbu. Dítě a rodičovství stojí také za Likvidací pozůstalosti v domě důchodkyně Evženie, jejíž syn potřebuje prostředky pro svou právě vznikající rodinu, a částečně i za opuštěností Františka (Nad hrobem), jehož syn žije už dlouhá léta v Americe, přestože, jak si František připomíná, byl jejich rod spjat s českou krajinou po mnoho generací.

Z hlediska výstavby působí v celé kompozici sbírky trochu nepatřičně povídka Obložená maminka (Jeník vypráví), stylizovaná jako krátké slohové cvičení malého chlapce. Obvyklé schéma jednotlivých textů se totiž příliš neproměňuje – po prezentaci postavy a jejího mikrosvěta přichází setkání s osobou nebo prostředím vyvolávajícím určitý zvrat (tím je často jen pocit), po němž sice nepřichází změna viditelná navenek, ale jehož síla a dopady jsou nepopiratelné. Slohové cvičení působí mnohem více jako skica a ojedinělá je i optika malého dítěte. Nicméně právě úvahy chlapce, který po rozvodu rodičů zdůrazňuje svoje bezpečné místo v matčině tělesné blízkosti, do knihy motivicky zapadají a rozšiřují rodičovské variace moderního světa o základní a přímočarou potřebu matky.

Příběhy Lenky Sobotové jsou velmi univerzální. Nastolená zápletka povídek a stereotypní postavy někdy připomínají klišé, například žena, jež se setkává se svým bývalým milencem, slabošským typem muže, který pro ni nebyl schopen opustit manželku, ale nyní doslova kvete vedle „úspěšné lovkyně starších mužů“ a biomatky (Bába Jóga). Díky stručnosti a civilnosti svého projevu však autorka směřuje rovnou k jádru věci a stereotypní situace účelně využívá k tomu, aby narušila životní plynutí konkrétní postavy a podrobila její světonázor či představu o sobě samé pochybnostem. Hrdinové potom musí čelit situaci, kdy ztrácejí svou pečlivě udržovanou tvář. Poměr vážně nahlížených postav a postav, které skrze typizované rysy působí trochu jako karikatury, nastoluje vyváženost, díky které je svět povídek Lenky Sobotové realistický a velmi uvěřitelný.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.