Háblová, Anna Beata: Města zdí

Háblová, Anna Beata
Města zdí

recenze kultura

V nákupních centrech lze trávit nejen čím dál delší „předvánoční období“, ale s trochou nadsázky veškerý volný čas. Autorka představuje řadu záviděníhodných podob zahraničních obchodních center, většinou je však k tomuto „kýčovitému a snovému světu“ kritická. Škoda, že více nepřihlédla ke každodennímu životu obyčejných lidí a k tomu, že i prosté nakupování může být projevem starosti o druhé.

Otázky svobody v říších konzumu
Anna Beata Háblová
: Města zdí: Život a smrt obchodních center. Dokořán, Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, 2017, 256 s.

Anna Beata Háblová (nar. 1983) je česká architektka, teoretička urbanismu a básnířka. Po dvou sbírkách poezie Kry (Mox Nox, 2013) a Rýhy (Arbor Vitae, 2015) vydala letos svou první non fiction knihu Města zdí: Život a smrt obchodních center. V té se zápalem, ale i poetickým citem líčí vznik velkých nákupních středisek a roli, jakou hrají v životě současné společnosti i v rámci urbanistické struktury města. Do výkladu poutavě zapojuje vlastní ilustrace, krátké komiksy, životopisy architektů, ale i smyšlené příběhy ze života typického západního člověka, který je natolik globalizovaný a svázaný s neosobním světem obchodních center, že mu nakonec zbude obětavá zdravotní sestřička a „tichá náruč vesmíru, který miluje všechny a všechno – a to bez ohledu na finanční postavení, mentální schopnosti, dokonalý vzhled a nepřetržitou připravenost ke skoku“.

Ideální esence historických měst versus Vídeň
Důležité místo v autorčině výkladu zaujímá architekt Victor David Gruen, narozený jako Grünbaum (1903–1980). Pocházel z Vídně, ale před nacismem uprchl do Spojených států. Jako jeden z mála přistěhovalců tam brzy našel práci odpovídající jeho vzdělání. První zakázkou byl návrh expozice firmy General Motors pro newyorskou Světovou výstavu. Jeho koncept měl takový úspěch, že se stal symbolem celého veletrhu. Den po skončení výstavy dostal Gruen nabídku, aby navrhl řešení nového obchodního domu na Páté avenue, čímž odstartovala jeho úspěšná kariéra.

Roku 1951 vznikla firma Victor Gruen Associated, která se stala jednou z největších architektonických kanceláří v USA. Příčinou jejího úspěchu byly projekty velkých nákupních center na okrajích amerických měst. Už při prvních zakázkách tohoto typu Victor Gruen uvažoval, jak by mohl „změnit neutěšená bezbřehá americká předměstí. Přišlo mu, že veškerá městská vybavenost – obchody, služby a zábava – je jakoby roztříštěná, chaotická, nekoncepční. Představoval si, že pro normální ženu v domácnosti musí být nadlidský úkol udělat najednou větší nákup, dojít si ke kadeřníkovi, navštívit lékaře a zároveň zabavit děti.“ Toužil dopřát Američanům kus Evropy, přinést jim část milovaných starých městských center, která koneckonců byla také především centra obchodu. „Centrum obchodu a obchodní centrum, to je přece to samé! (…) Obchodní centra budou odteď novými centry amerických předměstí!“

V nových centrech si architekt umínil obsáhnout veškeré vybavení přirozené pro město a moderní komunitní život „jako kdysi řecká agora, středověká tržiště nebo náměstí“. Ideální nákupní středisko mělo zahrnovat komunitní divadla, knihovny, školky, protiatomové kryty, jazzové koncertní sály a prostory pro umělecké výstavy. Zkrátka mělo „přinést pocit bezpečí a bohatší život do bezduchých poválečných předměstí“.

Roku 1956 Gruen dostavěl své první zastřešené obchodní centrum Southdale Center v Edině v Minnesotě, kam prý na den otevření přišlo až 75 tisíc návštěvníků. Následovalo dalších padesát realizací obchodních center. Při vší práci si ovšem podle Háblové architekt „nestačil všimnout, co skutečně dělají obchodní centra s městy. Nezaznamenal, jak jsou dravě přejímány dalšími developery, jak se jimi jen umocňuje zisk, jak z nich mizí kouzlo modernismu a komunitní duch, jak obří parkoviště podporují rozlezlost města, kterou původně obchodní centra měla spasit.“ Pak jej ale začaly tížit pochybnosti, takže roku 1968 opustil rozjetou kariéru a vrátil se do Vídně. Tam ovšem zažil největší deziluzi. „Ve chvíli, kdy bylo v jeho milované Vídni postaveno první nákupní centrum, si uvědomil celou ironii vývoje událostí. Victorova vlastní vize a jím zamýšlená esence historických evropských měst před jeho očima začala zabíjet jeho rodné město.“

Světla a stíny
Nastíněný životní příběh obsahuje i hlavní paradoxy, nebezpečnost i kladný potenciál obchodních center. Ta se totiž mohou podílet na životě skutečného městského centra, fungovat „městotvorně“. Podle autorky by k tomu stačilo například přijmout mezi standardní řetězce obchodů větší škálu funkcí a služeb. Pustit do uzavřeného prostoru více různorodosti anebo se do městské různorodosti přirozeně včlenit – kombinovat obchodní centra s bydlením, administrativou nebo službami zdravotních středisek či vzdělávacích institucí. Háblová uvádí řadu hlavně zahraničních objektů, které se tomuto ideálu blíží. Zvláště popis Namba Parks v japonské Ósace působí až neskutečně, ale o jeho reálnosti se každý může na internetu sám přesvědčit. Lokalita je koncipována jako hybrid obchodního centra s rozsáhlým vzestupným parkem, jemuž dominuje kancelářská a obytná věž. Komplex je doplněn nekomerčním obsahem, jako je galerie, kostel nebo otevřené divadlo. Park „nabízí množství stromů, skalních uskupení, útesů, kaňonů, potoků, vodopádů, rybníků a zahrádek pro pěstování zeleniny“. Z českých obchodních center se Háblová příznivě vyjadřuje o Novém Smíchově.

U většiny ostatních je však velmi kritická. Obecně jim vyčítá, že bohužel často „mají tendenci segregovat se od ostatních městských funkcí“ a vytvářet „ideální, pestrý, kýčovitý a snový svět“. Obchodní centra podle ní sice mají jakýsi prostor pro veřejné využití, není ale v pravém smyslu veřejný, protože eliminuje návštěvníky, kteří evidentně nepřišli nakupovat. Údajně v nich také „nedochází k obyčejnému setkávání mnoha různých lidí, neexistuje spontaneita ani náhodnost, každá akce má své jasně vymezené prostorové i časové hranice“. Dále se v nich nesmí „uskutečňovat nezávislé politické kampaně, rozdávat letáky, žebrat, shromažďovat se, kouřit, vstupovat se psem, provozovat bez svolení uměleckou činnost, fotografovat“. Centra prý též neposkytují žádný prostor pro odlišnost, ke střetávání etnik, ras, tříd, preferencí a názorů, tak důležitých pro učení se demokracii.

Anna Beata Háblová připouští, že lidé centra navštěvují právě kvůli získání pocitu svobody, kterážto pramení z možnosti výběru: z množství obchodů, luxusních butiků nebo jednoduše nepřeberného počtu jogurtů v regále. Výběrem luxusního nebo naopak zlevněného zboží, určitého stylu oblečení nebo druhu celozrnného chleba se zákazník sám přiřazuje k určité skupině lidí s určitými názory a určitým druhem chování. Znamením svobody v konzumní společnosti je možnost vybrat si jakoukoliv identitu nebo image. Tato hojnost konzumentova výběru je ovšem podle autorky v přímém protikladu k systematickému dohledu, vytvářenému nejrůznějšími prostředky – od formování architektury prostoru přes kamerový systém až k sociální kontrole zákazníků. Na důkaz toho autorka popisuje experiment provedený v Petrohradě. Při něm jeden z řešitelů výzkumu „vykazoval v daném obchodním centru chování neobvyklé pro tento druh prostoru, ale akceptovatelné v neregulovaném veřejném prostoru, jako je sezení na zemi, čtení, pozorování lidí nebo jedení vlastní svačiny“. Kupříkladu dívka sedící na zemi s mobilem a časopisem v ruce se stala terčem negativních komentářů více než poloviny procházejících zákazníků a mladý muž sedící na zemi a čtoucí knížku byl vyveden ochrankou.

Zde musíme konstatovat, že kritika autorky je v některých ohledech příliš radikální. Nikdy jsem kupříkladu neslyšel o nikom, kdo by byl z obchodního centra vykázán nebo byl vystaven perzekuci jen proto, že tam třeba v knihkupectví nebo v hračkářství s dětmi pobýval, leč nenakupoval (pokud by takové pravidlo platilo, musel bych se obětí této praxe stát už mnohokrát). Pozorovat lidi v nich samozřejmě také není zakázáno, ani čtení. V pražském OC Šestka existují dokonce „relax koutky“, kde je možné sedět na zemi (i s knihou). Pokud by se ale návštěvník rozhodl usadit například uprostřed chodby pasáže, kde by mohl bránit v pohodlném průchodu ostatním zákazníkům, případně blokoval práci úklidové služby, byl by „ochrankou upozorněn, že toto místo není vyhrazené k sezení“. Což je ale celkem logické a za každou cenu v tom hledat represi je trochu násilné. Také v jiných centrech je možné ve vyhrazených zónách sedět na zemi, v letním období například i na střeše.

Za pravou spontaneitu
Nevím, jaké má autorka představy o spontaneitě a náhodnosti, ale pokud nemá podobu řekněme kálení na veřejnosti a rozbíjení výloh, mnoho jejich typů, jako náhodné setkání se známými a přáteli či oslovení k improvizované výuce tance, je možné v obchodních centrech úspěšně prožít a zakusit. Zadarmo, neplánovaně a bez donucování.

A že se v nákupních centrech nesmí kouřit, jim snad také není bezpodmínečně nutné vyčítat: právo svobodně ničit zdraví sobě i všem v bezprostředním okolí mají kuřáci všude jinde a své vášni se mnozí z nich nadále bezohledně oddávají i tam, kde je to již zakázané, jako jsou zastávky veřejné hromadné dopravy.

I v některých konkrétnějších bodech bychom mohli s Háblovou polemizovat. O obchodním centru Letňany píše, že je „zacíleno na motoristy a hlavní vstup do objektu je ze strany parkoviště“. V dané lokalitě se prý stavba chová jako cizinec neakceptující místní potřeby. Musíme ale dodat, že její vchody jsou přímo napojené na autobusové zastávky (pasažéři autobusu doufám nejsou ani pro básníky „motoristé“) a „čelem“ se budova obrací směrem k sídlišti, z něhož jeho obyvatelé samozřejmě mohou dojít, a také chodí pěšky. Další polehčující okolností může být to, že v některých oblastech typu pražské sídliště Jižní Město obchoďáky (zde konktrétně Centrum Chodov) nedokonale suplují funkce veřejných prostorů, které tam nikdy plně nefungovaly…

Vedle některých příliš jednoznačných odsudků ovšem kniha pojmenovává závažné problémy, které jsou s centry spojené, jako je americká praxe opouštění jejich starých budov a expanze řetězců do větších a novějších staveb, většinou vzdálených do jednoho nebo dvou kilometrů od původního objektu, protože se majitelům vyplatí spíše platit daň za nevyužívané území než ho poskytnout konkurenci. Otázkou je samozřejmě také budoucnost nákupních center, protože čtyřiadvacetihodinovému online nakupování z pohodlí domova „už v dnešní době nemůže téměř nic konkurovat“. Leda že bychom připustili, že lidé do nich skutečně nechodí jen kvůli nakupování, ale třeba i proto, aby se tam procházeli, prohlíželi si výlohy nebo si vyzvedávali dětmi oblíbené katalogy firmy LEGO…

Městská knihovna i národní klenoty
Kniha je napsaná velmi čtivě a pro běžného čtenáře přístupně, ale je škoda, že autorka více nepřihlížela ke každodennímu životu obyčejných lidí a k tomu, že i prosté nakupování může být projevem – lásky a starosti o druhé (jak připomínají například někteří autoři sborníku Spotřební kultura). Pro promýšlení budoucnosti nákupních center, která si v některých aspektech nepochybně zaslouží oprávněnou kritiku, přináší Háblová řadu cenných podnětů i konkrétních příkladů, jak je vylepšovat. Zajímá ji přitom především jejich architektonická stránka.

I u nás ovšem najdeme příklady, jak už postavená centra naplňovat komunitním duchem, po němž autorka volá, jako je přítomnost pobočky veřejné knihovny v pražském Obchodním centru Lužiny, kde na hrazení komerčního nájmu přispívá příslušná městská část, či pořádání nekomerčních vzdělávacích programů, a dokonce vystavení repliky korunovačních klenotů (ve zmíněném OC Šestka). Taková představa může leckomu připadat jako nepřístojná či pohoršující, ale pokud nějaké české dítě symboly naší státnosti nikdy v životě na vlastní oči nevidělo na Pražském hradě, kam je poslední dobou stále obtížnější proniknout, je dobře, pokud k tomu mělo možnost alespoň mezi obchody s oblečením, hračkami a obřím tobogánem. (O přítomnosti vzdělávacích institucí autorka na obecné rovině ovšem píše.)

Knihu Anna Beata Háblová uzavírá sugestivním tvrzením, že budovy nás vybízejí, abychom byli určitým druhem lidí. „Je tedy nasnadě si položit otázku, jakými lidmi se máme stát v budovách obchodních center.“ Odpovědět můžeme, že v nemalé míře záleží také na každém návštěvníkovi a jeho vlastní kreativitě a puzení, zda se tam půjde utvrzovat v zapšklém přesvědčení, že za komunistů bylo líp, nebo s přáteli probírat, jak pozitivně změnit místní poměry, zdali si tam koupí vodku a cigarety, nebo třeba knihu Města zdí. Rozhodně nepůjde o volbu jen zdánlivou a bez skutečných důsledků.

 

Na podobné téma:
Pavel Zahrádka
(ed.): Spotřební kultura

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   88%čtenáři

zhlédnuto 1277x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce