Kinney, Jeff: Deník malého poseroutky 12: Výprava za teplem

Kinney, Jeff
Deník malého poseroutky 12: Výprava za teplem

recenze dětská

Dospělí „Poseroutku“ často považují za podřadnou literaturu. Kombinace vizuální stránky s textovou, vtipnost a přitažlivý‎‎ nehrdinský hrdina však prostřednictvím Deníků malého poseroutky přivádějí ke čtení stále další a další děti.

Greg letí k moři aneb Jeff Kinney poprvé v Praze
Jeff Kinney
: Deník malého poseroutky 12 – Výprava za teplem. Přel. Veronika Volhejnová, Praha, CooBoo, 2017, 224 s.

Představte si, že si potřebujete v letadle odskočit. Pro někoho, kdo chodí nerad na záchod na veřejnosti, obzvlášť tam, kde nemá absolutní soukromí, a je schopen se raději celý den týrat, je to už tak hodně velká oběť. Když si pak oddychnete, že to nejhorší máte za sebou, a vrátíte se na své místo, zjistíte, že na něm spokojeně spí čísi odložené mimino. Okamžitě je vám jasné, že tenhle výlet vůbec nebyl dobrý nápad. Jako by nestačilo, že se musíte těsně před Vánoci trmácet s celou rodinou kamsi do tropů místo toho, abyste strávili jako obvykle svátky u televize a nových videoher. A vrchol všeho! Jedete na místo, kde byli vaši rodiče kdysi dávno na líbánkách, a ono je i po těch letech rozněžňuje. No fuj!

Asi tak by se ve zkratce dal shrnout obsah posledního dílu nekonečné série knih amerického autora knih pro děti a ilustrátora Jeffa Kinneyho, který na Mikuláše zavítal poprvé do Prahy, aby zde uvedl dvanáctý díl Deník malého poseroutky, nazvaný Výprava za teplem. Jeho kratičká zastávka v Praze potvrdila, že je populární nejen ve své rodné zemi, ale především také ukázala, jak bravurně se lze zhostit nelehkého úkolu, jakým je v dnešní době propagace literatury. Tím spíš, že jde o dětské publikum, které má k tištěnému slovu čím dál větší odpor.

Poutavá audiovizuální prezentace autora poodhalila mnohé z jeho tvůrčí dílny a také prozradila, jak se Kinney stal autorem knih pro děti. Jako vášnivý milovník komiksů, jmenovitě Calvina a Hobbese a hlavně nedělní barevné přílohy Timesů, se opakovaně neúspěšně pokoušel prorazit se svým vlastním komiksem. Jeho připlešatělá a podle jeho vlastních slov poněkud neumělá postavička Igdoofa se však nesetkala zrovna s pochopením. Kinney si uvědomil, že jeho jediná možnost je dětský komiks. Zjednodušit co nejvíc kresby, třeba ve stylu Charlieho Browna. Když prý maluje jako dítě, proč nestvořit fiktivní deník malého dítěte, v němž by nadto mohl zúročit nesčetné humorné historky z vlastního dětství stráveného se dvěma bratry. Celé čtyři roky pak do zápisníku sepisoval nejrůznější legrační vzpomínky. Výsledkem byla neuvěřitelně hustě popsaná změť zápisků, z nichž pak další čtyři roky vytvářel první knihu. S tou posléze na srazu komiksových fanoušků v New Yorku obcházel jeden stánek za druhým. U jednoho nakonec uspěl a první „Poseroutka“ byl na světě.

Zrodil se tak zvláštní fenomén. Pokud si přečtete komentáře pod odkazy na internetu, budou nejspíš dvojí. Od dětí či dospívajících jednoznačně nadšené, od dospělých přinejmenším rozpačité. Některé z negativních ohlasů se budou dokonce ptát, zda je vůbec vhodné dětem něco tak „podřadného“ nabízet. Ostatně nemusíme chodit daleko. Když se má kamarádka ptala známé, co má dát jejímu synovi k narozeninám a nabídla jeden z dílů „Poseroutky“, dostalo se jí odpovědi, že v žádném případě, že pokud knihu, tak něco „hodnotnějšího“.

Ponechme stranou diskuse na téma, co je vlastně kvalitní a nekvalitní literatura pro děti, a pokusme se nahlédnout na tuto literaturu dětskou optikou. Zeptáme-li se dětí, co se jim na „Poseroutkovi“ vlastně tak líbí, odpovědí pravděpodobně něco ve stylu: že je to vtipné a baví je to, pak ale také že se to hezky čte, protože to je komiks a přitom kniha. Sám autor v Praze vysvětlil, proč zvolil právě tuto formu. V dnešní době, kdy děti tráví většinu času nad nejrůznějšími technologiemi, které jim poskytují rychlou zábavu bez jakékoliv větší námahy, je spojení vizuální stránky s textovou asi nejlepší způsob, jak je přivést zpátky ke čtení. Je to v podstatě plynulý přechod od primárně obrázkových publikací z jejich dětství k souvislejšímu textu, který je v ideálním případě připraví na hutné, čistě textové knihy, které na ně dříve či později čekají.

Dalším důvodem obliby „Poseroutky“ je samozřejmě osoba hlavního hrdiny. Greg Heffley má rozhodně hodně daleko k ideálu. Není ani zvlášť chytrý, ani bůhvíjak fyzicky zdatný – i proto je to „Poseroutka“ a autor jej kreslí, jak to sám nazval, jako „takové dva prohnuté banány“, se zády do oblouku a podklesávajícíma nohama. Je to každopádně postava s mnoha chybami, se kterou se mohou děti velice snadno ztotožnit. V podstatě se jím Kinnney lehce svezl na vlně populárních „spratků“, ať již začneme třeba Adrianem Molem, nebo ještě oblíbenějším televizním Bartem Simpsonem. Současné děti však budou mít k těmto nedokonalým a chybujícím postavám, které jdou z maléru do maléru, určitě blíže než třeba k super kladným Hochům od Bobří řeky a v některých ohledech třeba i než ke stále populárním Dětem z Bullerbynu (ruku na srdce, komu se nelíbili neustále zlobící a vtipkující Lasse a Bosse víc než vždy vzorné bullerbynské holčičky? Nebo třeba poněkud excentrická Pipi, obzvláště ve srovnání s přeslušnými Tomíkem a Anikou?).

Mohli bychom namítnout, že v některých případech nemusí být Deníky malého poseroutky úplně výchovné. Věčně rebelující Roderick, rozmazlený Manny, tatínek, jenž nemá zrovna velký respekt, maminka, která sice na své nezvedené potomky zkouší nejrůznější rodičovské triky, ale povětšinou odejde s nepořízenou. Ostatně americká středostavovská rodina přece jen funguje (díkybohu) trochu jinak než běžná rodina ve střední Evropě. Bez ohledu na tyto výtky je však nutné uznat jednu věc. Podobně jako před lety série o Harrym Potterovi (která byla také mnohými zatracována) se Kinneymu podařil husarský kousek. Dokázal u celé řady dětí zdánlivě nemožné: odvedl je od obrazovek a přivedl je ke čtení. A možná v nich i trochu probudil zvědavost, zda i jiné knížky, které třeba nejsou na první pohled tak vizuálně lákavé, nemůžou být podobně zábavné jako „Poseroutka“.

Lví podíl na oblibě Deníků malého poseroutky má také výborný český překlad Veroniky Volhejnové. Třebaže se může zdát, že překládání komiksu a dětské literatury je mnohem méně náročné než třeba překlad současné beletrie pro dospělé, opak je pravdou. Originál „Poseroutky“ doslova přetéká slangem, idiomatickými obraty, slovními hříčkami a výsostně americkými reáliemi, které bylo potřeba českému dětskému čtenáři přiblížit. Překladatelřina řešení jsou pohotová, přesná a neskutečně vtipná. To, že na překladu záleží, potvrzuje filmové zpracování „Poseroutky“, v němž v případě českého dabingu nepoužili již prověřená řešení z knižní předlohy, ale vlastní, nový překlad. Rozdílu si všimnou i malé děti, hlavně toho, že díky tomu tato česká verze nefunguje tak, jak má.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Karel Huněk, 21.12.2017 10:18
Kinney, Jeff: Deník malého poseroutky 12: Výprava za teplem
Kniha je tedy určena dětem, které mají problém číst nebo nečtou vůbec.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%čtenáři

zhlédnuto 1553x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce