iLiteratura.cz: Vaše sbírka povídek Lidé z Kišiněva se odehrává v Moldavské republice během revoluce v roce 2009. Co se tehdy přesně stalo?
Dumitru Crudu: V roce 2009 se konaly parlamentní volby, které vyhráli komunisté a lidé vyšli do ulic. Poprvé se komunisté dostali v moci v roce 2001, pak vyhráli volby v roce 2005 a napotřetí už lidem došla trpělivost a vyšli do ulic, protože nechtěli, aby vládli další čtyři roky. Všichni se báli, že komunisté už nikdy vládnout nepřestanou.

iLiteratura.cz: Vy jste se také protestů zúčastnil?
Dumitru Crudu: Ano, byl jsem na ulici od prvních okamžiků této revoluce. Nejdřív nás bylo jen hrstka, ale do večera bylo náměstí Velkého národního shromáždění v centru Kišiněva plné mladých lidí. Vláda byla vyděšená, protože to nečekala. Lidé se dozvídali, co se děje, ze sociálních sítí a přidávali se k nám, až jsem měl pocit, že ani nejsem v Kišiněvě, jak město ožilo. Mládež skandovala protikomunistická hesla a křičela, že volby byly zmanipulované. Druhý den se v centru Kišiněva sešlo ještě mnohem víc lidí i z jiných měst, až stovky kilometrů vzdálených. Říkalo se, že policie kontroluje vjezd do města a všechny autobusy zastavuje a vrací zpět. Premiér nám hrozil, že když se nerozejdeme, vydá policii pokyn ke střelbě. Atmosféra byla velmi napjatá, až padl návrh na obsazení parlamentu a sídla prezidenta. Najednou se objevily hromady kamenů, kterými demonstranti zahnali policisty, a pronikli do obou budov, které poničili. Druhý den začalo zatýkání. K zatčení stačilo, že je člověk mladý a vypadá podezřele. Mě také chtěli zatknout, ale zachránilo mě lékařské potvrzení. Ale díky této revoluci jsme se zbavili komunistické strany, protože předčasné volby, které se konaly po čtyřech měsících, komunistická strana prohrála.

iLiteratura.cz: Jak hluboce vám revoluce vstoupila do života? Kromě toho, že jste z ní vytěžil sbírku povídek…
Dumitru Crudu: Prožil jsem ji naživo od první do poslední chvíle. Naplno jsem si prožil tu hrůzu, když došlo na zatýkání a sám jsem mohl být zatčen. V té době jsem psal do časopisu Stare de urgență (Výjimečný stav) články kritické k vládnoucí moci a publikovali jsme svědectví zatčených a brutálně vyslýchaných, které propustili z vězení. Začali mi volat z vojenské prokuratury, aby mě zastrašili. Odposlouchávali mi telefon. Nakonec jsem po měsíci raději odjel na venkov, aby mě nezatkli. Teprve po revoluci jsem poznal, co to znamená mít strach. Zbavil jsem se ho až na venkově při psaní nového románu.

iLiteratura.cz: Ale výsledek stál za to – zbavili jste se komunistů…
Dumitru Crudu: V tu chvíli ano. Ale nikdy se jich nejde zbavit úplně. Ale to jsem pochopil až mnohem později. Teprve teď.

iLiteratura.cz: Jste jedním ze zakladatelů nového literárního směru frakturismu, jak došlo k jeho založení?
Dumitru Crudu: Od zveřejnění Prvního manifestu frakturismu uplynulo už 19 let. Ve zkrácené verzi vyšel v časopise Monitorul de Brașov a v plné verzi v časopise Paralela 45, jeho autorem jsem já a Marius Ianuș. Tehdy jsme byli jediní frakturisté v Rumunsku a Moldavsku a nikdo nás nebral vážně, protože se mluvilo jen o generaci osmdesátých a devadesátých let, tedy o postmodernistech. Dnes už je nás mnohem víc a v rámci tohoto směru vzniká nejen poezie, ale i próza a divadelní hry.

iLiteratura.cz: Jak přijala frakturismus literární kritika?
Dumitru Crudu: Frakturismus je často chápán mylně. Řada literárních kritiků si ho spojuje jen s neslušným, nevázaným, sprostým a vulgárním jazykem, který prý popisuje jen obsese (především sexuálního charakteru) a fyziologické a psychické úchylky, pokleslý svět drog a feťáků, ve kterém nefungují žádná morální či jiná pravidla. Jinými slovy ho považuje za jakýsi neonaturalismus. Tito kritici si myslí, že ve frakturismu je všechno dovoleno: od popisu masturbace po častování společenského a politického pořádku v Rumunsku a Moldavsku těmi nejsprostšími nadávkami. Je pravda, že tento jazyk (a realita, kterou popisuje) se v textech frakturistů, včetně mých, vyskytuje, ale to není to hlavní.

iLiteratura.cz: Proti čemu se tedy frakturismus vymezuje?
Dumitru Crudu: Náš první manifest sice nevylučoval nonkonformismus a ostentativní odmítání módních literárních postupů, postmodernismu a neomodernismu v postkomunistické éře. Frakturismus se však neomezuje jen na popírání textualismu a knižního, metafyzického, náboženského nebo mystického přístupu ke skutečnosti (u každého spisovatele je tento amalgám jiný), i když je to jeho součástí. Frakturismus usiluje o něco víc.

iLiteratura.cz: Jaká jsou tedy programová východiska frakturismu?
Dumitru Crudu: Frakturismus není jen vulgární jazyk, sex, drogy, násilí, nonkonformismus a popis nejhlubších stupňů lidského úpadku. Je to jeho součástí, ale hlavní cíle leží jinde. V Prvním manifestu frakturismu deklarujeme nutnost co nejužšího spojení mezi vlastním životem a dílem. Že materiálně zajištěný člověk těžko může psát uvěřitelnou „literaturu všedního dne“, ve které hovoří o špíně a bídě ve vlastním bytě nebo městě a o zatuchlé bažině reality. Jeden spisovatel z generace osmdesátých let to popisoval jako „ráj v popelnici“. Těžko lze psát levicovou literaturu a vést přitom maloměšťácký život. Není pak vytváření imaginárních světů ze své podstaty falešné a protest těchto spisovatelů bez podstaty? My tvrdíme, že skutečnou literaturu všedního dne může psát jen člověk, který žije z bídného platu, který nemá kde spát a neví, co bude jíst dnes večer. Jenom tak může být tato literatura pravdivá a uvěřitelná a neomezovat se pouze na ohňostroje povrchního nonkonformismu. Jak může někdo kritizovat Ameriku, když tam žije ze štědrého stipendia od amerického státu? Nebo napadat Rumunsko či Moldavskou republiku, když si v těchto zemích dobře žije z univerzitního nebo státního platu? Z toho tedy vyplynulo i neslušné vyjadřování u frakturistů.

iLiteratura.cz: A nemůže se z nadávek a podobných výrazů stát pouhá manýra?
Dumitru Crudu: Určitě existují i frakturistické texty, kde jazyk převažuje nad sdělením, kde je narace založená na významech nadávek, které sahají mimo text a ignorují souvislost s podstatou samotného literárního díla. I takové texty vznikly, ale nejsou příliš reprezentativní ani pro frakturismus, ani pro své autory. Nejde o vulgární jazyk, ale o autentičnost. Cílem není úplné zrušení etiky, ale vznik nové, která by se, podle slov Umberta Eca, zrodila ze vztahu k něčemu odlišnému. Tudíž tvrdíme, že rozdíly by nás měly sbližovat a nikoli vzdalovat. Nová etika by měla být založena na vztahu mezi vítězem a poraženým, přičemž vítěz by měl uznat a ocenit kvality poraženého a nikoli ho ponižovat a vysmívat se mu.

iLiteratura.cz: To už se dostáváme k etickým otázkám…
Dumitru Crudu: Nová etika, kterou frakturismus prosazuje v textu vydaném v časopisu Basarabia, chce rehabilitovat čest a důstojnost jedince. Jen ten, kdo dokáže respektovat svého poraženého soupeře, může pochopit, co je to čest a důstojnost. Frakturismus nechce člověku odebírat zásluhy a schopnosti, ale snaží se vnést do vysmívaného, bezvýznamného světa lidskou důstojnost. Může to vypadat divně, ale tak to je.

iLiteratura.cz: Proto je nutné používat vulgární jazyk?
Dumitru Crudu: Literární kritici, kteří tvrdí, že frakturisté používají neslušné výrazy jako zbraň, aby čtenáře umlčeli, se mýlí. Tento jazyk je pouze východisko ke zrušení staré etiky a nová etika musí být vystavěna pomocí jiných literárních prostředků. Nadávky jsou pouze prostředkem k dosažení užšího vztahu mezi literárním textem a životem. Cílem má být opuštění staré etiky a prosazení nové, založené na extrémní upřímnosti a autentičnosti. A to souvisí i s novým jazykem, používaným v každodenní realitě při konkrétních výpovědích, nikoli proklamacích obecného typu.

iLiteratura.cz: Proč si myslíte, že dosavadní jazyk nestačí?
Dumitru Crudu: Frakturismus tvrdí, že dosavadní jazyk selhává, když se snaží říct něco přesvědčivého o realitě, protože neklade důraz na správná místa. Když se totiž napíše například: „je večer a chlad mi proniká až do morku kostí“ nebo „venku se setmělo a já kouřím v kuchyni“ nebo „po nebi plují mraky“ nebo „bolí mě zuby“, ztrácí se setkání s realitou, protože i včera byl večer a chlad pronikal až do morku kostí, protože i před deseti lety po nebi pluly mraky a protože tyhle věci se nedějí jenom v Rumunsku, ale i ve Francii, Austrálii nebo v Rusku. Co v těchto případech říkám nového? To je jedna z otázek, které si frakturismus v souvislosti s jazykem položil.

iLiteratura.cz: Jaké je tedy východisko z této pasti jazyka?
Dumitru Crudu: Frakturistické řešení je přesun důrazu z popisovaného předmětu na toho, kdo ho popisuje. Mraky pluly po nebi i před sto nebo dvěma sty lety, ale něco nového lze říct jen tehdy, když člověk zachytí reakce, které má ve vztahu k těmto věcem. Jenom ty se mohou u jednotlivých lidí lišit, jen ty zachycují realitu a mohou říct něco nového, co čtenáře doopravdy zajímá. Není důležitý popisovaný předmět, ale reakce toho, kdo ho popisuje. Předmět má význam pouze do té míry, do jaké vzbuzuje reakce. Když vycházíme z T. S. Eliota, jemuž za mnohé vděčíme, nechceme vytvořit nový vztah mezi objektem a subjektem, to nás nezajímá. Důležité je soustředit pozornost na reakce, jen tak můžeme říct něco o realitě. Čekání na trolejbus bude jiné, když mám jet na oslavu narozenin, k zubaři s bolavým zubem nebo na letiště a odletět z téhle země jednou provždy. O těchto kontextech už mluvili jiní, ale my k nim chceme přistupovat s veškerou upřímností, jaké jsme schopni, a proto se z husté mlhy 90. let vynořil frakturismus.