Dimova, Teodora: Matky; Nevinní

Dimova, Teodora
Matky; Nevinní

studie beletrie zahraniční

Román Matky Teodory Dimovy vytvářel různé ženské typy a jejich literární protějšky v postavách frustrovaných dospívajících dětí. Divadelní hra nutí diváky znovu prožít tragiku románu, ne však jako pouhá adaptace, ale prostřednictvím doplňujících se úhlů pohledu.

Matky (román) versus Nevinní (divadelní hra)
Teodora Dimova
: Matky. Přel. David Bernstein, Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2015, 160 s.
Teodora Dimova, Stijlan Petrov: Nevinní. Scenična versija, nepublikováno, 2006

V roce 2006 vyšel oceňovaný román Teodory Dimovy Matky (Мajkite), česky byl vydán v roce 2015 v překladu Davida Bernsteina. Ještě v průběhu roku 2006 autorka spolu se Stiljanem Petrovem vypracovala na základě tohoto románu text divadelní hry Nevinní (Nevinnite), její český překlad se zatím neplánuje. Nejedná se však o pouhé převedení románové látky do podoby divadelní hry, obě díla se k témuž příběhu stavějí různými a do velké míry nezávislými vypravěčskými postupy. Hra byla uvedena ještě téhož roku v Sofii v divadle Teatăr 199, které do svého repertoáru vybírá divácky náročnější kusy.

Společná fabule románu a dramatu je příběh jedné školní třídy, která se z neznámých důvodů náhle začne chovat vzorně, žáci se dobře učí a chovají se hezky k sobě navzájem, až to vzbuzuje nedůvěru. Stojí za tím charisma mladé a oblíbené učitelky Javory, která je zároveň obětí knihy; děti ji brutálně ubijí ve chvíli, kdy se je Javora, přesvědčená o jejich nabyté samostatnosti, rozhodne opustit. Zároveň je to charakteristika sedmi hlavních dospívajících protagonistů – pozdějších Javořiných vrahů – a jejich patologického či jednuduše chybějícího rodinného zázemí. Z jejich životních příběhů se vytváří román. Kniha předkládá osobitý způsob vyprávění, každému dítěti je vyhrazena vlastní kapitola, ve které je popsán jeho osud, a z náznaků postupně odkrýváme, že došlo k nějaké nevyhnutelné tragické události. Na konec každé z kapitol je zařazena zdánlivě nesouvisející pasáž, psaná kurzívou, o které se na konci dozvídáme, že se vyprávění přesouvá na výslech dítěte po spáchané vraždě – každý protagonista se dělí o svůj pohled na Javoru. Všem dětem se o učitelce zdává a moment vraždy si vybavují velmi špatně, děti si z celé události pamatují spíše osobní dojmy a čtenáři neznámý vyšetřovatel se marně snaží dopátrat konkrétních informací.

V divadle se vraždou začíná
Při porovnání románu a dramatu je patrná určitá divergence syžetu a fabule; přesněji řečeno obě díla mají tutéž fabuli, avšak podanou prostřednictvím různých syžetů, jednotlivé události a portréty nejsou představovány ve stejné posloupnosti.

V dramatu Nevinní, stejně jako v románu Matky, není příběh pojat lineárně, ale jiným způsobem než v románu, drama svým částečně retrospektivním vývojem připomíná spíše detektivku. Vražda je explikována hned v incipitu, je možné, že se předpokládá divák již seznámený s románovým dílem, ani diváka neznalého knižní předlohy však toto pojetí nevylučuje. Zatímco v románu jsou výslechy dodatkem každé kapitoly, hra výslechovou místností začíná a toto prostředí se vrací v průběhu celé hry.

Divadelní hra je k románu spíše komplementární, než že by byla jeho dramatickou adaptací. Poznáváme jednotlivé scény známé z knihy, jsou však vyprávěny někým jiným, a navíc se dozvídáme i reakce postav na jednotlivé události, které jsou tak podány ještě subjektivněji než v knize. Ta ovšem sama podává subjektivní pohled dětí, celková pasivita postav v příběhu a absence jakéhokoli hodnocení činů může připomínat francouzský nový román.

Formálně je tato divadelní hra mírně tradičnější, román je poměrně inovativní, narušuje tradiční syntax, stírá hranice mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. V případě dramatu tkví nekonformnost díla především přímo v samotném obsahu, forma šokuje méně. Podobný zážitek z formy jako při četbě románu nabízejí dlouhé monologické pasáže (dialogy v monologu, syntax mluveného jazyka, volné řazení myšlenek a vzpomínek). Jednotlivé postavy, děti i matky, ve svých monolozích přidávají i nové scény oproti knize, ty se však drží ducha vyprávění v románu.

Matky promluvily
I přes kratší rozsah jsou v dramatu zastoupeny téměř všichni hrdinové – s jedinou výjimkou všichni dětští a monologický prostor na závěr dostane i samotná Javora. Postavy vystupují v jiném pořadí, což na toku příběhu nic nemění, dodržují se ale poměrně kompaktní celky představující jednotlivé osudy.

Epizody představující těžké životní podmínky hrdinů jsou v dramatu konkrétnější a epičtější, stejně jako v knize však mají povahu poměrně ucelených příběhů – ač jsou převyprávěné monologicky. Z knihy v mnohem větší míře získáváme dojmy, popisy a charakteristiky.

Postavy jsou v dramatu charakterizovány přímo vlastními dialogy, výjimečně na základě jejich popisu v dialozích jiných postav. Problematické charakterové rysy matek tak vyplouvají přímo z jejich výroků, nejen z charakteristik pojatých dětskýma očima.

Výslechům jsou v dramatu na rozdíl od románu matky explicitně přítomny a hodnotí svoje děti – zda mohly spáchat vraždu, či nikoli. Vyšetřovatel zůstává ve stínu, jen jako „hlas“, ani v knize ovšem nic o této postavě nevíme. Kladené otázky jsou stejně jako v knize kousavé, bez náznaku empatie a nezakrývající despekt k vyslýchaným postavám.

Až v dramatu může recipient pozorovat, jakým způsobem se matky dozvídají o problémech svých dětí: tyto ženy si je nepřipouštějí, ale částečně se jim otevírají oči a prodělávají do určité míry onu katarzi, zmiňovanou Anželinou Penčevou v doslovu knihy, která v románu zcela chybí. Otevírá se tím však další zoufalství, a to poznání matek, se kterým teď musejí žít. V dramatu celkově více vyprávějí matky, v románu děti. Dozvídáme se i jejich příběhy z dob, kdy s dětmi nebyly, a také dětské reakce bezprostředně po vraždě.

Detailněji v divadle
Dva příběhy dostaly v dramatu více prostoru: za prvé je to Andrea, jíž patří první kapitola knihy, a její matka Christina, která se přiznává k zavinění smrti svého otce a kterou vražda Javory zdrtila především proto, že sama Andreu prosila, ať její život ukončí. A za druhé se dozvídáme více o vztahu Dany a její matky Lidie – právě Danina kapitola v knize odhaluje velkou část společného příběhu: to jak spolužáci Daně, jejíž matka pracuje na Kypru a otec veškeré finance propije, najednou začnou kupovat svačiny výměnou za pomoc při testech ve škole – obě strany si vypomáhají bez předsudků, protože to považují za správné. Dozvídáme se i o nových prožitcích ze života těchto dvou matek: o Lidii na Kypru a o Christinině dětství, poznamenaném sebevraždou matky a smrtí otce.

Závěrečnou brutální scénu vraždy vypráví Javora posmrtně, fyzické násilí je ponecháno ve verbální rovině, a tudíž i na divákově vlastní obrazotvornosti, což sice na jednu stranu redukuje výjevy přímého násilí na scéně, na straně druhé však nechává hitchcockovsky pracovat diváckou fantazii, a dílo tak působí velmi syrově. Navíc se podle závěrečné scénické poznámky na konec hry zhasínají světla až do úplné tmy.

Drama se v součtu s románem nezdá být pro čtenáře tolik emocionálně devastující jako samotná kniha, přináší totiž doplňující informace (i když stejně děsivé), které nám pomáhají se vyrovnat s vyvrcholením knihy nebo alespoň přidávají na empatii a soucitu s hrdiny.

Zmiňovaná verbálnost celého dramatu zachovává dojem z románu Matky, kde se děj ve většině kapitol posouvá dialogy postav vpravenými do pásma vypravěče, a zároveň evokuje nadčasovou čistotu antických dramat. Antické tragédie připomíná tento příběh i psychologickou problematičností postav, každá z nich je determinovaná prostředím a osudem a žádnou z nich nemůžeme označit jako čistě kladnou nebo zápornou (i andělská Javora děti opouští a vyvolá tak v nich inherentní krutost); všechny postavy jsou především nešťastné.

V čem je tedy vypravěčský postup dramatu jiný?
Za prvé jsme svědky dvou různých uchopení jedné události (zároveň s charakteristikou jejích protagonistů, jež je zde klíčová). Tento rozdíl odpovídá nejen odlišnosti dramatického a románového žánru, ale také dvou různých syžetů k jedné fabuli. Z tohoto důvodu není možné považovat drama Nevinní za adaptaci románu, ale za samostatné dramatické dílo vytvořené na základě románového příběhu.

Za druhé, divadelní zpracování románu, který je svojí formou sám o sobě netradiční, není jen konkurenčním dílem ke knize, oba útvary jsou velmi dobře funkční samostatně i ve vzájemném doplnění. Divadelní hra Nevinní nabízí nejen odlišný pohled na příběh (počínaje volbou názvu, neboť zatímco román Matky byl vyprávěn z pohledu dětí, u dramatu není zcela jisté, zda oněmi „nevinnými“ jsou matky, děti, či obě strany, a příběh je do velké míry podán očima matek). Jiné jsou i doplňující střípky děje, charakteristiky, okamžiky, kdy hra namátkově odpovídá na otázky „a co bylo dál?“ nebo „jak na to reagovali?“. Román končí brutálně aktem vraždy, divadelní hra v závěru nabízí slova zavražděné a prostor pro diváka ke vstřebání tragédie, což činí hru o něco méně cynickou (avšak o to emotivnější).

A za třetí, nejspíše pro svůj kratší rozsah, je divadelní verze explicitnější než román a informačně hutnější. Při četbě knihy se noří otázka „co se vlastně stane, resp. stalo?“, zatímco v dramatu to víme již od začátku a divákovu zvědavost vede především touha po objasnění pohnutek.

 

© Jana Georgievová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1266x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce