Zábranský, David: Čeká nás velký lesknoucí se rok

Zábranský, David
Čeká nás velký lesknoucí se rok

článek beletrie česká

Od Nového roku patří prostor pravidelného pátečního sloupku osobnostem české literatury. První (i)libůstka je tu!

Čeká nás velký lesknoucí se rok

Rok 2018 nepochybně patří nám všem a já si ho v nejmenším nehodlám přivlastňovat. Na druhé straně přiznávám, že jsem se na tento rok těšil a že mi už dávno před svým začátkem přirostl k srdci. Stejně tak nebudu zastírat, že jsem na tento rok pravděpodobně mnohem připravenější než většina z nás. Vím o tom roku skoro všechno. Hned o silvestrovské půlnoci jsem do roku 2018 skočil jako ryba do vody a pěkně jsem sebou mrskal, abych vám jako první mohl o letošku přinést pár poznámek.

Nezaměstnanost, která je v Česku už teď rekordně nízká, v roce 2018 u nás doma dle mého mínění klesne na nulu. Přibude práce, vlastně je to docela pochopitelné, když se nad tím zamyslíte. Takový rok!

Samozřejmě, někomu zvýšená pracovní nálož a s tím související odpovědnost budou vyhovovat (můj případ), pro jiné to ale bude jen další mus a starosti navíc. Být kupříkladu zaměstnancem Českých center, asi bych patřil ke skupině, která by rok 2018 raději vynechala. Je totiž velmi pravděpodobné, že právě zaměstnancům podobných institucí dá rok stoletého výročí od vzniku ČSR nejvíc zabrat. Mluvím o vymýšlení doprovodných programů, organizování výstav a přednášek na ambasádách a v pronajatých prostorech. O Masarykovi, o sporu o smysl českých dějin a čert ví o čem. Nedělám si iluze, že je něco z toho bude bavit. Vždyť pro státní zaměstnance (pro zaměstnance oslavence, čili pro oslavence samotné!) minulost není něčím víc než připomínkou marasmu a zabedněnosti jejich vlastních životů. Státní zaměstnanec chce zaměstnanecké bonusy a především zajištěnou budoucnost. Ano, budoucnost. Minulost takového člověka leda rozmrzí.

Zároveň by ale bylo nespravedlivé, pokud bych faktický a hluboký nezájem o stoleté výročí přisuzoval jen státním zaměstnancům. Vždyť to jaksi patří k novodobé české tradici, že se na minulost díváme jako na něco, co nás dráždí a znejišťuje. Snad můžeme říct, že už docela dlouho vlastní dějiny vnímáme jako pavučinu, do které se nachytalo několik větších či menších historických událostí, většinou proher. Rok 1918 je jen jednou z těchto much ve špinavém koutě.

A přitom stačí tak málo, a celá záležitost se může jevit jinak. Stačí se na ono výročí podívat z dostatečné výšky. Člověk, když si popolétne, hned vidí, jak široký prostor nám ono výročí rozevírá. Sto let! To už je na pěkné rozpažení, co říkáte. A právě tak je taky třeba našemu výročí rozumět. Jako otevřenému oknu. Jako přílivu čerstvého vzduchu. Jako prostoru k uvolnění, ke svobodnému pohybu, k duševnímu fitness. Rozpažte a nadechněte se. Letos je třeba každé ruky, každé hlavy. Naše přítomnost, naše stoleté výročí. Máme před sebou něco, co tady ještě nebylo.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick 

 

© David Zábranský
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2431x

Inzerce
Inzerce
Inzerce