Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Pavlíček, Tomáš W. a kol.: Kněžské identity v českých zemích (1820–1938)

Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Pavlíček, Tomáš W. a kol.
Kněžské identity v českých zemích (1820–1938)

recenze náboženství

Kněží jsou v této knize pojímáni jako lidé, kteří se bolestně snažili v nových podmínkách dostát závazkům svého poslání. Museli přitom reagovat na upadající veřejnou autoritu kněze. Aby pestrá škála zařazených osobností byla soudržná, autoři člení své kapitoly podle předem dané, ale dostatečně pružné tematické osnovy. To je nutí vynalézavě hledat nové, nevšední odpovědi.

Kněží v době poklesu kněžské autority
Lukáš Fasora
, Jiří Hanuš, Tomáš W. Pavlíček a kol.: Kněžské identity v českých zemích (1820–1938). Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2017, 318 s.

V čem spočívá identita duchovních katolické církve? Lze vůbec hovořit o jedné identitě, nebo jde spíše o komplex dílčích identit spojených s institučními a ideovými aspekty církve? A je kněžská identita spíše individuální, nebo je v určitém společenství v konkrétní době obecně sdílená? Nakolik je pojetí kněžství historicky a kulturně podmíněné? Je možné identifikovat nějaké „kněžské generace“? S jakými hlavními těžkostmi se duchovní v průběhu času potýkali? I to jsou otázky, na které několik posledních let hledají odpověď čeští historici. Prvním výsledkem bádání byla kniha „Služebníci neužiteční“: Kněžská identita v českých zemích ve 20. století (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2015), v níž převažovaly kapitoly o literární tematizaci kněžství v české literatuře a kultuře.

Nejnovějším počinem v této oblasti je kniha Kněžské identity v českých zemích (1820–1938). S tou předchozí ji spojuje i osoba jednoho z editorů, Jiřího Hanuše. Tvoří ji biografie třinácti navzájem dosti odlišných duchovních. Jsou zde zastoupeni kněží většinou nepříliš známí (až na jednu výjimku), působící ve světské pastoraci (Jan Pauly), řeholníci (Andreas Hamerle), politici (Bohumil Stašek) i básníci, jako Jakub Deml, jehož pojetí kněžství je v knize označeno jako svéhlavé. Někteří kněžskou dráhu opustili a oženili se, jako historik Eduard Winter, který umíral s vyznáním, že chtěl být dobrým člověkem zakotveným ve vesmíru, jiní udělali církevní kariéru (biskup Jan Valerián Jirsík). Aby byla tato pestrá škála osobností jednotně a celistvě uchopena, snaží se autoři jednotlivých kapitol svůj výklad členit podle předem daného, ale dostatečně pružného tematického schématu: identita jako mocenská dispozice, jako výsledek boje s protivníky, jako zdroj mobilizace a jako výsledek očekávání druhých.

Pokolení
Své hrdiny autoři rozdělují podle generací, z nichž každá odpovídala na jiné výzvy. První byla generace předbřeznová, „formovaná v době studia zážitkem vyrovnávání se s dozvuky osvícenství a francouzských válek formou restauračního sepětí rakouského státu a církve a hledající v době své pastorace vnitřní obnovu kléru i laiků“ (k té patřil Jirsík). Další byla generace „revolučních zvratů ve společnosti a (rakouské) katolické církvi, jež vkládala v době studia či krátce po vysvěcení velké naděje do revoluce z roku 1848, resp. konkordátu z roku 1855“ (například vyšehradský kanovník a redaktor Beneš Metod Kulda). Třetí generaci historikové charakterizují jako „vystrašenou v době studia vypovězením konkordátu“. Šlo o skupinu „rozpolcenou mezi respektem k oživení církve a pochybnostmi o správnosti konzervativní cesty, jinými slovy generaci odhodlanou následně uplatnit nové pastorační postupy nebo se výrazně upnout k papeži“ (venkovský farář Karel Habersberger).

Následující generace byla „plně a nejdrásavěji“ zasažena krizí modernity, pročež dosahovala „nejvyššího stupně plurality v reakci na ni, a to v souvislosti s podněty národní společnosti a její kultury“ (sem autoři řadí Demla). Poslední pak byla generace „poválečné regenerace katolicismu v českých zemích, s rozpaky prožívající přimknutí katolické církve k československému státu a demokracii a vůbec éru jisté uměřené modernity tuzemského katolicismu, jenž si některé vize modernistů tiše osvojil, jiné, většinou významnější, odvrhl nebo hledal nové pastorační impulsy za hranicemi domácího (československého) katolicismu“.

Pro všechny zařazené duchovní bylo v různé míře společné, že museli reagovat na měnící se, respektive upadající autoritu kněze ve společnosti, která se o jeho rituály zajímala stále méně, nebo je otevřeně karikovala (například parodiemi na mešní obřad proměňování s novými ingrediencemi: pivem a syrečky). Dramaticky se totiž „zvýšil rozdíl mezi vlastními očekáváními spojenými s kněžským povoláním, jeho veřejným respektem, a realitou profilující se stále více vlažností publika i despektem u mužské části populace, ale hlavně vědomím vlastní neschopnosti reagovat jiným než mocenským způsobem na poptávku veřejnosti“. Moderní, zrychlující se doba tak generovala „více možností individuální volby, ale také větší množství konfliktních linií“.

Vyvolení
Kněží nejsou v přítomné knize pojímáni ani jako nekritizovatelní hierarchové, jejichž autoritu je nutné bezezbytku přijímat, ani jako tmáři šířící zpátečnickou ideologii, nýbrž jako lidé, kteří se bolestně snažili v nových podmínkách dostát závazkům poslání, pro které, jak věřili, byli vyvoleni. Museli přitom čelit mnoha nejrůznějším protivenstvím, ať už ze strany venkovských farníků, kteří se při mši v kostele hlasitě hádali, nebo podezíravé a často příliš přísné církevní autority. Bojovat mnohdy museli i se svou vlastní deziluzí z katolické církve, když se už v kněžském semináři setkávali ze strany představených, které například Kulda paradoxně líčil jako „protikřesťanské“ a nelidské, s krutostí a panovačností (takže zmíněný tehdy uvažoval o odchodu ze semináře). Své protagonisty ale autoři neidealizují, takže například nezamlčují jejich občasné sklony k antisemitismu. Píší i o provokativnosti a specifickém osobním nastavení Jakuba Demla, který chápal osobní útoky, jichž se dopouštěl, jako službu z lásky.

Některá potenciálně podnětná témata jsou v knize ponechána spíše stranou, například celibát, který byl tematizován Katolickou modernou, ale nejsžíravěji kritizován opět Demlem. Její obsah se dnes může zdát pro většinu okrajový a nezajímavý. Nicméně například zápas o zachování symbolického kapitálu, překrývání duchovní a mocenské autority, boj proti ztrátě motivace či touha následovat autoritu střetávající se s potřebou vlastní nezávislosti jsou obecnější témata, která mohou být přitažlivá i pro jiné čtenáře než jen pro zájemce o církevní dějiny. V neposlední řadě si pak kniha zaslouží pozornost pro způsob zpracování, který, jak jsme zmínili, není suše biografický, ale autory nutil vynalézavě hledat nové, nevšední odpovědi, a to i mimo rámec klasické historiografie.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.