Morris, Ian: K čemu je dobrá válka?

Morris, Ian
K čemu je dobrá válka?

recenze historie

Mohou války kromě toho, že vytváření nových zbraní může stimulovat technický pokrok a že někteří vojáci v nich zakusí extrémně silné prožitky, přinášet něco pozitivního? Britský historik Morris tvrdí, že ano. Kniha zdaleka nepojednává jen o válčení, ale také o lidské potřebě sociální organizace a o naší odlišnosti od zvířat i robotů. A také o naší podobnosti těm prvním.

O válčení šimpanzů, robotů i lidí
Ian Morris
: K čemu je dobrá válka?: Konflikty a pokrok civilizace. Přel. Stanislav Pavlíček, Argo, Dokořán, Praha, 2017, 437 s.

Kniha britského historika a archeologa Iana Morrise (nar. 1960) War! What is it good for?: Conflict and the progress of civilization from primates to robots (2014) má v českém vydání mírně zkrácený název K čemu je dobrá válka?: Konflikty a pokrok civilizace, který trochu zakrývá skutečnost, že autorův záběr při studiu tématu sahá od šimpanzů až k robotům. Na základě vlastních výzkumů z oblasti kulturní historie, archeologie, etologie i biologie autor ukazuje, že v době kamenné žili lidé v malých, ustavičně se svářících společnostech a měli deseti- až dvacetiprocentní šanci, že zahynou násilnou smrtí. Oproti tomu ve století dvacátém zemřela násilnou smrtí ani ne jedna osoba ze sta (a to navzdory oběma světovým válkám včetně Verdunu, holokaustu a Hirošimy). Vysvětlení spočívá v tom, že jedině válka je schopna vytvořit větší a složitější společnosti s vládami, které dokážou vymýtit vnitřní násilí.

Odhodit tógy a třít si genitálie
Ve výkladu autor zachází do naší hluboké evoluční minulosti, až k mravencům, a pak zvláště k nám blízkým příbuzným, nelidským lidoopům. Jestliže šimpanzí války mezi jednotlivými tlupami naznačují, že lidé jsou možná „rozenými zabijáky“, milostné orgie bonobů zase napovídají, že by mohli být od přírody milenci. Pokud se prý bonobí samec dvoří své vyvolené příliš agresivně, ostatní samice ho většinou obklopí a vřeštěním či jinými výhrůžkami odeženou. (I šimpanzice někdy spolupracují proti znásilňujícím samcům, ale nikdy ne takto efektivně.) Samci bonobů tak vítězí v konkurenci spermatu ne tím, že si samici vybojují, ale že jsou samicím sympatičtí. Jednou z nejlepších metod je pak být dobrým synem. Matky bonobů užívají přátelství s jinými samicemi k tomu, aby svým synům našly přítelkyně. V zemi bonobů tak „maminčini mazánci vítězí“. Místo toho, aby tasili meče a probodávali se u Graupijské hory, mohli starověcí válečníci, Říman Agricola a vůdce skotských domorodců Clagacus „odhodit tógy a společně si třít genitálie“ jako bonobové.

Významnou roli podle Morrise hraje teritorialita. Ta podle něj vyhnala vzhůru výnosy ze zabíjení u mravenců a lidoopů, kteří jsou natolik společenští, aby něco takového dokázali bezpečně provádět. Když ale na konci doby ledové začal růst populací a zemědělství „uvězňovat“ lidské společnosti v oblasti šťastných zeměpisných šířek, tato extrémní verze teritoriality tlačila naše předky k taktice nezabíjet poražené nepřátele: „Společnosti, které rozpoznaly signály kapitulace a absorbovaly poražené, se naopak stávaly bezpečnějšími a bohatšími a dokázaly mít převahu nad svými rivaly, dokud se – nakonec – jedna z nich neproměnila v globálního policistu.“

Slabý odraz lidského chování autor nachází i mezi šimpanzi, kteří bojují méně často, když žijí v komunitách s dominantním alfa samcem, nikoli v tlupách, kde hierarchie není důsledně stanovena. A podobně jako někteří lidští vůdci, již se ve svém vlastním zájmu mění ve „stacionární“ neboli vlastně „hodné bandity“, kteří mají monopol na provádění násilí v zájmu udržení pořádku, mohou být i „důkladně zakotvení alfa samci překvapivě nestranní, a dokonce altruističtí vůči slabým“. Dobrým příkladem je autorovi Freddy, vrcholně sebejistý alfa samec v lese Taï v západní Africe. Jeden dokument jej ukazuje, jak se stará o osiřelé šimpanzí mládě jménem Oscar, i když ho to stojí čas, který by obvykle věnoval hlídání hranic spolu s dalšími dospělými samci. Podle filmu všechno dopadlo dobře, neboť Freddyho tlupa odrazila nájezd sousední komunity, jejíž náčelník – zločinný Jizva – nedokázal zabránit narůstajícím roztržkám mezi svými stoupenci.

Je to depresivní, ale důkazy jsou jasné
Autor ovšem lituje obětí, které si vyžádalo vytváření Římské říše či Spojených států amerických. A bylo by podle něj skvělé, kdyby konflikty mohly být řešeny diskusí místo silou, lidstvo by pak určitě dosáhlo na přínosy větších společností, aniž by muselo zaplatit tak vysokou cenu. Jenomže to se nestalo: „Je to sice depresivní, ale důkazy se zdají být jasné. Lidé se sotvakdy vzdávají své svobody, včetně práva zabíjet či ožebračovat druhé, pokud k tomu nejsou donuceni. A prakticky jedinou silou, která je natolik velká, aby to dokázala, je porážka ve válce anebo obava, že takováto porážka hrozí.“

Morris se ovšem zmiňuje i o náboženstvích, která alespoň v některých svých formách hlásají milosrdenství a lásku k bližnímu. Podle něj se poselství konfucianismu, buddhismu, stoicismu a křesťanství rozšiřovalo a získávalo masové stoupence „teprve poté, co dobyvačné války, které vytvořily chanskou, maurjovskou i římskou říši, překročily svůj kulminační bod“. Podobně také evropský věk empatie a racionalismu v osmnáctém a devatenáctém století přišel až poté, co pominulo nejhorší období pětisetleté války. Tato intelektuální hnutí spíše ospravedlňovala a vysvětlovala světy, které mocní vládcové silou meče již udělali bezpečnějšími, „než aby sama vytvářela mír“.

EU jako nejúspěšnější vzorec historie?
Vznik Evropské unie je možné popsat jako projekt, který se zrodil z otřesu dvou světových válek. Nicméně pro její mírumilovnost ji Morris vysoce oceňuje: „Děje se vskutku podivuhodná věc. Poprvé v historii se ohromný počet lidí – zatím 500 milionů – dává dohromady, aby vytvořili větší, bezpečnější a bohatší společnost, aniž by je k tomu někdo nutil.“ Zatímco staromódní agresoři užívali násilí k vytvoření politické jednoty a pak používali politiku (a když bylo potřeba, i další násilí) k vytvoření ekonomické jednoty, „západní Evropa nyní přišla s nejúspěšnějším vzorcem celé historie. Na schůzi jedné komise za druhou její neopěvovaní hrdinové spřádali pavučinu pravidel a předpisů, která poutala její členy dohromady, a takto vznikala ekonomická jednota,“ která postupně směřuje i ke sjednocování politickému.

Roku 2012 Nobelův výbor udělil Cenu za mír celé Evropské unii – a Morris neprotestuje. Výbor to „klidně udělat mohl – občané Evropské unie se navzájem vraždí méně často než ostatní lidé na Zemi; její vlády zrušily trest smrti; unie zanechala válek na svém území a téměř se jich vzdala i mimo něj“. Zároveň ale historik poukazuje na to, že bez amerického „globocopa“, globálního „hodného policisty“ chránícího celoplanetární mír, by byla evropská „holubiččí strategie“ nemožná. Ale současně: „… bez evropské mírumilovnosti by si Spojené státy nemohly dovolit pokračovat v úloze globocopa. Kdyby se Evropská unie chovala v uplynulých patnácti letech více jako jestřáb, náklady na protiváhu proti ní by již podkopávaly americkou pozici. Mars a Venuše se navzájem potřebují.“

Ohnivé bouře a bezbranná těla
Podobných mocných „globocopů“ už bylo v minulosti několik a všechny padly. Vzestup nacistického Německa autor přičítá slábnoucí moci Británie a tomu, že ji v dané úloze Spojené státy nedokázaly dostatečně rychle nahradit. A také těm Morris předvídá postupný ústup. V nejlepším případě plynule přejde stávající „Pax Americana“ v jakýsi Pax Technologica, v němž bude celý svět natolik ekonomicky a digitálně propojen, že už další války nebudou nutné ani možné, a pak by se snad mohl naplnit „starý sen o světě věčného míru“.

Ovšem nastat může bohužel i opačný scénář, podle nějž by následujících několik desetiletí mohlo být nejnebezpečnějším obdobím lidské existence. Dobou, v níž se robotické zbraně stanou příliš rychlými, početnými a složitými na to, aby je lidé řídili. Protiraketová obrana a globocopovy záruky zatím udržují pořádek. Ale pokud globocop ztratí ve třicátých letech jednadvacátého století či později důvěryhodnost, mohou šíření jaderných zbraní, závody ve zbrojení, a dokonce i preventivní údery začít dávat smysl. A možný scénář podrobněji? „Pokud ve 40. nebo 50. letech 21. století přijde velká válka, existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že nezačne izolovanou high-tech bitvou mezi počítači, kosmickými stanicemi a roboty velmocí, ale jadernými válkami v jižní, jihozápadní či východní Asii. Ty se rozšíří tak, že do sebe zavlečou všechny ostatní regiony. Třetí světová válka bude pravděpodobně stejně chaotická a zuřivá jako první dvě světové války, ale mnohem, mnohem krvavější. Měli bychom očekávat masivní kybernetické, kosmické, robotické, chemické a nukleární útoky namířené proti digitálním a protiraketovým štítům nepřítele, které budou jako futuristické široké meče drtit nepřítelovu zbroj. A když tato zbroj praskne, k čemuž nakonec dojde, ohnivé bouře, radiace a nemoci zasáhnou bezbranná těla na druhé straně. A je docela dobře možné, že stejně jako v tolika bitvách minulosti nebude žádná strana vědět, jestli vítězí, nebo prohrává, dokud náhlá katastrofa nepřemůže ji nebo nepřítele – anebo oba naráz.“

Osm set plyšových medvídků na padácích
Kniha podnětně pojednává o tom, proč je v některých situacích stále bezpečnější raději spoléhat na intuici chybujícího člověka než na algoritmy roboticky přesných, ale z lidského hlediska chladně nemilosrdných strojů. Opakovaně se v tomto kontextu vrací k příběhu sovětského podplukovníka Stanislava Jevgrafoviče Petrova (1939–2017), který v září 1983 působil ve funkci operačního důstojníka na velitelském stanovišti systému včasné výstrahy. V okamžiku, kdy systém mylně oznámil odpal několika balistických střel proti SSSR, voják poplach moudře vyhodnotil jako falešný a naštěstí nedal podnět k odvetnému atomovému útoku. Pokud ale jednou budou lidé z rozhodování zcela vyřazeni, může se už polovině toho století stát, že se střetnou hypersonické stíhačky, autonomní roboti „v řádu nanosekund pozabíjejí lidi“ s týmiž roboty, „a bude po diskusi“.

Kniha čerpá z obdivuhodného množství interdisciplinárních poznatků, je psána živě a při vší hrůze, již obsahuje, dokonce i se smyslem pro humor. Nelíčí jen války mezi lidskými armádami, ale i ty, které se odehrávají v našem vlastním těle (například těhotné ženy soupeří se svými nenarozenými potomky o krev a o cukr, který krev přináší). A vzpomíná také bojové akce recesistické, jako když roku 2012 švédské letadlo shodilo na běloruský Minsk osm set plyšových medvídků na padácích, každý držel v ruce cedulku s nápisem „Free Speech Now“. (Povídka sociologa Davida Riesmana Nylonová válka zase líčila bombardování Sovětského svazu punčochami a cigaretami, v důsledku čehož se tamní režim hroutí.)

Bonobí svačinky, propojování mozků a kyborgové
Morris dokáže psát stejně poučeně a chytlavě stejně tak o způsobu stravování bonobů, kteří se umějí nasytit i listy a výhonky, a tak mohou na rozdíl od šimpanzů cestovat ve velkých, stabilních skupinách, stejně jako o budoucnosti hypotetického propojování mozků a našeho splývání se stroji. A to vše umí výborně propojit. Jeho pohled je drsně realistický a místy snad až trochu cynický, ale rozhodně není fatalistický ani utopický (jako kniha Na počátku byl sex: Kořeny moderní sexuality: Jak se dáváme dohromady a proč se rozcházíme, s jejímiž závěry polemizuje).

Publikace zdaleka nepojednává jen o válčení, ale také o lidské potřebě sociální organizace a o naší odlišnosti od zvířat i robotů. A také o naší podobnosti s těmi prvními. Autor samozřejmě nenabízí „teorii všeho“, ani nic takového neslibuje. Nesnaží se podat koncept řekněme vzniku nových náboženství, ale to, jak se ta velká šířila, osvětluje velmi poučně. A vzhledem k tomu, že název odkazuje jen k „pouhé“ válce, se zde čtenář může dozvědět o zákonitostech vývoje civilizací, o lidské minulosti a možné budoucnosti vlastně překvapivě mnoho.

 

Na podobné téma:
Richard Holmes
: Obrazy války
Bedřich Loewenstein, Milan Hlavačka, František Šístek a kol.: Násilí
Christopher Ryan, Cacilda Jethá: Na počátku byl sex
Niall Ferguson: Civilizace

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   72%čtenáři

zhlédnuto 2358x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce