Maťová, Petra: Trochu jiné mámy

Maťová, Petra
Trochu jiné mámy

recenze sociologie

Soubor rozhovorů s hendikepovanými ženami, které zatoužily po mateřství a přivedly na svět dítě, je pozoruhodná výpověď o velikosti lidského ducha, odvaze, víře a empatii. Autorka se inspirativně zaměřuje na různé životní a osobní proměny protagonistek i lidí v okolí.

Život si najde svou cestu
Petra Maťová
: Trochu jiné mámy: Hovory o mateřství navzdory zdravotnímu hendikepu. Host, Brno, 2017, 212 s.

Duchovní motivy každého jednoho lidského života jsou jiné. Vyšli jsme z různých míst a jdeme po rozličných cestách. Každý z nás míří tam, kde cítí a očekává nějaký přesah, uskutečnění, radost. V přísně patriarchálně orientované společnosti, v níž ve významných institucích a církvích dominují muži, nemají ženy dosud plnoprávné společenské postavení. Věci se lepší, třebaže pomálu. Jedna skutečnost je však v životě člověka přece jen mimořádná. Mateřství. Zázrak, na který věří lidé bez rozdílu vyznání. Kniha Petry Maťové Trochu jiné mámy: Hovory o mateřství navzdory zdravotnímu hendikepu se mi v současném literárním provozu jeví jako výjimečná. Muži, otcové, tu nehrají druhořadou roli, vnitřní prožitky ženy v očekávání však mohou v tom nejlepším případě prožít jen zprostředkovaně.

Její a jeho důrazy
Autorka rozhovorů se sedmi vzdělanými ženami, které trápí, od dětství či dospívání, některé psychosomatické postižení (hluchota, roztroušená skleróza, mentální anorexie, schizoafektivní porucha depresivního typu, poúrazové ochrnutí, glaukom), si za centrální téma svých interview zvolila právě mateřství. Tento formující předěl lidského života je sám o sobě živý a častý předmět našeho vypovídání. Radost nad narozeným dítětem je nám, lidem rozličných civilizačních okruhů a kultur, společná. Ženy, s nimiž Petra Maťová rozmlouvala, se ještě před početím musely vyrovnávat se svou nemocí a s jejím možným vlivem na plod, na narozené dítě, na rodinu, na její vnitřní vztahy. Musely se, a to je leitmotivem všech rozhovorů, vyrovnat i samy se sebou a s možností, že jim těhotenství, které pro ně téměř bez výjimky bylo krásným údobím, zhorší zdraví, prohloubí jejich onemocnění. Důležitou součástí rozhovorů jsou i pohledy manželů, které přinášejí zajímavou, někdy podobnou, někdy však trochu odlišnou perspektivu.

Petra Maťová, jež vystudovala filozofii v Praze a Tübingenu a má „osobní zkušenost s roztroušenou sklerózou a depresí“, pokládala respondentkám bez přehánění vynikající otázky, které z celé knihy dělají mimořádný, i když místy smutný (ne však tragický) a místy zas veselý čtenářský zážitek. Přívlastek smutný by měl být zřejmě psán v uvozovkách, protože ani jedna z žen nezlomila nad svým zdravotním stavem a životem hůl, ba naopak. I v náročných, někdy limitních situacích zvolila život, jenž může být i navzdory určitým omezením inspirující pro druhé. Zpovídané ženy mají vyšší vzdělání a až na výjimky dobrou, smysluplnou práci. Nejsou sice doyenkami svých oborů, ale v tom, co dělají, mají úspěchy.

Jejich životní partneři jsou pozoruhodně naladěni na stejnou notu. Jeví se jako pozorní manželé, dobří otcové, věrní spolupoutníci na společné cestě. Je tu sice zřetelný rozdíl v ženském a mužském vidění světa, mateřství a výchovy, ale ten rozdíl není paušálně černobílý. Nejde o dva světy nebo o dvě planety. Spíš o různost důrazů a směr investované fyzické, duchovní a duševní síly. Třebaže se ženy se svými muži liší například v některých představách o výchově dětí, panuje mezi nimi jednota, která se ukazuje i navenek. Přes osobní a partnerské krize tu vidíme příběhy, které opravdu slouží spíš jako dobré příklady pro druhé. Jeden druhého podporuje a muži si navíc udržují od nemoci svých partnerek určitý psychologický odstup v tom smyslu, že některé ataky nemoci nevidí tak tragicky a zároveň dělají všechno, aby se jejich ženy vrátily do harmonického, rovnovážného stavu a zbytečně nepodléhaly panice. I když některé z dotazovaných prožily vícero partnerských vztahů, ten poslední, korunovaný manželstvím a narozením dítěte, se zdá být s trochou nadsázky setkáním paní a pana božského.

Proměny
Otázky jsou pro každou ženu koncipovány zvlášť. Některé jsou však přirozeně více méně podobné. Týkají se dětských představ o životě, dospívání, prvních náznaků nemoci, studia, partnerských vztahů, manželství, práce a rozhodnutí stát se i v nemoci matkou. Petra Maťová ví, na co a jak se zeptat, a je zřejmé, že také ví, jak si získat důvěru žen. Stěžejním prvkem celého autorčina uvažování je proměna. Zajímá ji, co ženy od dětství potkalo, formovalo, co je nasměrovalo na cestu, po níž teď jdou, jak je proměnil vztah, jak těhotenství, jak porod, jak rané mateřství, jak péče o dítě, rodinu, dům, jak naplnění nebo naopak nenaplnění jejich snů a přání. Nejde tu o popisné, novinářské dotazy ani o odborný, akademický pohled, tazatelka s ženami jejich osud prožívá a postupem času se z nich stávají kamarádky, sestry ve společném údělu. To všechno knihu posouvá až do jakési meditativní úrovně, i když řada otázek je spíš praktického charakteru, ze života, z každodenního prožívání partnerského vztahu.

Dialogický formát a vzájemná důvěra pomohly ženám odpovědi do hloubky promyslet a precizovat. I když tu občas najdeme protichůdná vyjádření (to zvláště u citů a emocí), občasná nevím, netuším, uvidíme, většina promluv je promyšlených, a nadto inspirujících. Zdá se, že nemocí nic nekončí. Nemoc je výzva, ne odsouzení k pasivitě a trpnému přijetí údělu. Ženy si moc dobře uvědomují, že i jejich nemoc by mohla být ještě daleko horší. Jsou vděčné za to, co je. Jsou vděčné, že to dokážou se svými partnery zvládnout. Své nemoci navíc velmi dobře medicínsky rozumějí; vědí, co je čeká a jak by měly na proměny onemocnění reagovat.

Kladete-li si sami někdy otázky, proč nějaké věci zvládám, a jiné (co mě bolí, mrzí, štvou nebo kterých se bojím) ne, možná vás Daniela, Marcela, Anita, Andrea, Radka, Lenka a Pavla povzbudí a nasměrují tam, kam byste si sami netroufli. V knize najdeme i dost humorných výpovědí. Tak například neslyšící Daniela přivedla na svět dvojčata, holku a kluka. Její manžel je také neslyšící. Oba byli přesvědčeni, že děti také nebudou slyšet. Po kontrolních vyšetřeních se však dozvěděli, že holčička je plně slyšící a chlapec lehce nedoslýchavý. Na otázku Petry Maťové, jak budou dva neslyšící rodiče zvládat se znakovou řečí dvě různě slyšící děti, odpovídá Daniela vážně i vtipně zároveň: „Mně je to opravdu jedno, není pro mě důležité, jestli jsou děti slyšící, nebo neslyšící, hlavně aby byly zdravé.“ Hluchotu vůbec nepokládá za hendikep. Nepochybně ji v životě něčím omezuje a vytváří určité bariéry, ale nepřijala ji jako nemoc. Mluví znakovou řečí, odezírá. Kromě jiné formy komunikace ji neomezuje o nic víc než „úplně zdravého“ člověka.

Knihou v moderní grafické úpravě, s černobílými portrétními fotografiemi žen od Věry Koubové, vstoupil Host do prostoru, o němž by se mělo psát, mluvit, diskutovat. Titul by si rozhodně zasloužil širší recenzní pozornost, zájem médií veřejné služby a – proč to neříci – také reklamu v kulturních periodicích. V textu občas zaznívají náboženská témata, neměly by jej tedy minout ani jednotlivé církve a jejich pastorační centra se svým hustými sociálními a informačními sítěmi; důraz na rodinu, mateřství a lidské vztahy vydají v této publikaci o dvou stech stranách za mnoho a mnoho katechezí a kázání. Chcete-li se poučit, jak lze zvládat obtížné životní zkoušky a přitom stále duchovně a duševně růst, neměly by vás Trochu jiné mámy rozhodně minout.

 

Na podobné téma:
Jan Koubek
: Matky
Zuzana Štefková (ed.): Svědectví

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.