David, Jaroslav; Davidová Glogarová, Jana: Obrazy z cest do země Sovětů

David, Jaroslav; Davidová Glogarová, Jana
Obrazy z cest do země Sovětů

recenze historie

Jakkoli v zárodku Obrazů z cest do země Sovětů stála nevinná kratochvíle dvou akademiků, jde o významnou knihu, jelikož české vztahování se k Rusku a tamní realitě je dnes celospolečensky závažné téma. I dnes tam někteří podnikají jakousi iniciační cestu jako do novodobé země zaslíbené, která se údajně dokázala ubránit chaosu panujícímu v západní Evropě a střeží pravé křesťanské hodnoty.

Směr: vysněný Východ a Sibiř
Jaroslav David
, Jana Davidová Glogarová: Obrazy z cest do země Sovětů: České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968. Host, Brno, 2017, 256 s.

„Všichni my ostatní Slované přijdeme se hřáti k tomu světlu čisté lásky a dobra.“ To napsal roku 1906 ve své knize Za ruskou hranicí dnes již zapomenutý spisovatel Jindra Imlauf (1881–1921). Předznamenal tak způsob, jakým následující desetiletí četní čeští cestovatelé Rusko vnímali a popisovali. Dobře to dokumentuje kniha Obrazy z cest do země Sovětů: České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968, která na základě analýzy sedmdesáti dvou knižně vydaných textů, zahrnujících jak cestovní relace a popisy, tak díla reportážního charakteru, či stylizované literární výpovědi, zkoumá dobové představy české společnosti o sovětském Rusku a jejich proměny v závislosti na politickém a kulturním vývoji ve dvacátém století. Její autoři, lingvista Jaroslav David a literární historička Jana Davidová Glogarová, se k tématu dostali tak, že jako akademici na dovolené hledali rozptýlení v knize Julia Fučíka V zemi, kde zítra již znamená včera. Ta je sice zklamala, ale zároveň přitáhla jejich seriózní badatelskou pozornost i k dalším dílům tohoto žánru a tematiky.

Poslat tam celý český národ
Ve svém přehledu autoři registrují také literáty, kteří jsou ve svém pohledu kritičtí. Například Vilém Mrštík ve spisu Cesta do Ruska: (Listy z Nižního Novgorodu) 1896, jenž tehdy vyšel pouze německy – česky až roku 1992 –, líčil svůj otřesný dojem z Ruska. Především kritizoval podřízenost ruského lidu („všichni se plazili a svíjeli jako čerti pod silou něčeho, co jim ustavičně vlaje nad hlavou“), ale i to, že tamní krajina má buďto podobu „bažiny hnijícího rostlinstva“, nebo Sahary, přičemž je podle něj těžko rozhodnout, co je horší.

Líčení vysokého rizika krádeží v Moskvě Mrštík komentuje slovy „tady už začíná Tatarstvo“ a povahu obyvatel charakterizuje jako „směs slovanské dobrosrdečnosti… a asiatské lstivosti a taškářství“. Celkový Mrštíkův recept na vystřízlivění je jednoznačný a radikální: „Nezbývá jiné rady než poslat celý český národ na Rus, a možno-li – přímo na Sibiř.“

Třetí muž mé čtvrté ženy
V meziválečném období autoři zaznamenávají některé levicově orientované literáty, ale i další (katolický kněz Josef Mádle), kteří si ještě všímali četných negativních stránek ruské společnosti: komunistického kulturního barbarství (včelíny stlučené ze starobylých ikon), pronásledování náboženství, neexistence svobody projevu nebo přítomnosti žebráků. Kupříkladu v brožuře Co viděli čeští dělníci v Rusku? (Ústřední dělnické nakladatelství, knihkupectví a antikvariát, 1921) se referovalo o tom, že „moskevské ulice vzbuzují hrůzu a srdce krvácí při pohledu na rozedrané hochy, kteří prodávají cigarety a kteří keťasí se zbožím“.

Podobně novinář Vladimír Krychtálek, později popravený za kolaboraci s nacisty, uváděl jako hlavní charakteristiky bolševického Ruska všudypřítomné fronty („Jak lidé uvidí někde frontu, hned se přidají a teprve potom se ptají, co se tam prodává“), přeplněné městské byty, v nichž na jednoho člověka připadaly čtyři metry čtvereční, a rozpad rodinných struktur. „Znám toho člověka,“ informoval ho prý jeden ruský známý o jiném Rusovi, „byl to třetí muž mé čtvrté ženy“.

Pohádková realita
To ovšem byly, dá se říci, výjimky, a po roce 1948 jakákoli kritika nadlouho ustala. Většina cestovatelů totiž do SSSR nejela proto, aby mohla informovat, ale aby zprostředkovala čtenářům to, co zapadalo do jejich předem vytvořeného názorového světa. A tímto obrazem byla vize fantastické země budoucnosti, oblasti nového světa se zcela jinou faunou, flórou i lidmi, „říše mimo tento svět“ (Zdeněk Nejedlý).

Jak píše rusista Tomáš Glanc, „Sovětský svaz jako pohádková realita představuje samostatný topos v dílech jeho apologetů, ať už to je v žánru žurnalistiky, cestopisů, nebo v uměleckých dílech. Jeho odlišnost od jiných světů způsobuje, že mu ze západní perspektivy nelze porozumět. Jediná možnost, jak sovětskou skutečnost poznat, je stát se její součástí.“ Kupříkladu Julius Fučík psal, že „Sovětský svaz se natolik vzdaluje čemukoliv, co má v západním světě nějakou analogii, že se stává pro západní lidi nepochopitelným“. I jevy, které návštěvníci znali ze své části Evropy, tak jsou v Rusku vnímány v novém, takřka zázračném kontextu. To, co je u nás či ve Francii rozmazlená fiflena, mění se na Východě v hrdinnou údernici, která plní normu na tři sta procent, a ještě se večer obléká do svátečního a věnuje se hodnotné kultuře. (I když jeden kritický pisatel sarkasticky konstatoval, že příčinou toho, že jsou mnohé Rusky ostříhány nakrátko, není nějaká esteticky specifická revoluční móda, nýbrž „móda tyfová“.)

Přijdeme zase!
Na námitky, že realita předkládaná návštěvníkům je inscenovaná, přitom nadšení prokomunističtí cestovatelé odpovídají, že třeba i prohlídky Baťových zlínských továren jsou organizované a nikdo kvůli tomu nepojímá podezření, že by se v gumárně měly konat tajné popravy. Skutečnost, že mnozí příchozí, nejen ti od nás, zavírali oči před zločiny, k nimž v Sovětském svazu často i v rámci zinscenovaných procesů docházelo, autoři knihy vysvětlují složitou celoevropskou politickou situací a tím, že vyjevení podobných faktů by posílilo nacistické Německo.

Publikace tematizuje také to, jak si čeští návštěvníci všímali ruského jazyka i specifického sovětského newspeaku. Ten mnozí vnímali coby aktivní složku budování nové reality a přisuzovali mu performativní funkci.

Když po roce 1945 Češi navštěvovali komunistické Rusko, mnozí obyvatelé je prý vítali a horlivě je ujišťovali, že až to bude potřeba, přijdou naši zemi kdykoli znovu osvobodit či zachránit před nebezpečím. Že k tomu dojde tak brzy a za tak změněných podmínek, ovšem zřejmě sami netušili.

Probuzení instinktů
V padesátých a šedesátých letech se pak čeští turisté snažili hledat nové lokality, protože se zdráhali navštěvovat místa již příliš „provařená“. Někteří dobrovolně cestovali až na Sibiř, kde začínali nesměle chválit i krásy tamní přírody, zatímco předtím byla součástí ideologického diskurzu potřeba boje proti přírodním živlům nebo alespoň lidská náprava nedokonalého přírodního systému. Dodejme, že po roce 1989 tento trend ještě zesílil, takže kupříkladu profesionální cestovatel Leoš Šimánek charakterizoval ruská města natolik odpudivě, že k návštěvě nijak nelákají: „Naprosto bezútěšná jejich okrajová sídliště, rozbité vozovky a všude spousty odpadků. Ve tvářích městských obyvatel jsem marně hledal úsměv.“ Důvod, proč se světoběžník přesto do Ruska vydává, už není domnělé uskutečnění snů o ideálním uspořádání lidské společnosti ani slovanská vzájemnost, ale „hledání přirozeného způsobu života a nedotčené přírody“. Podobně spisovatelka a etnoložka Pavlína Brzáková hledá únik před otupující (západní) civilizací – opět na Sibiři. Zde může dojít k „probuzení instinktů“ a „k narušení našich zvykem určených vzorců myšlení a naší otupělosti“, dokonce k „probuzení lidství“.

Mnohá témata knihou procházejí průběžně, autoři tak mohou sledovat jejich proměny. Jestliže například stáří bylo v čerstvě komunistickém státě českými sympatizanty nejprve hodnoceno jako zaostalé a nevědomé v protikladu k progresivnímu mládí, v cestopisech z let padesátých a pozdějších už se stává potenciálním nositelem kontinuity a tradiční moudrosti. Dalším ponorným tématem je náboženství: nejprve prokomunističtí spisovatelé kritizují pravoslavnou církev, v padesátých letech víru úplně ignorují, v „sibiřských“ textech se pak už vysmívají spíše šamanismu a víře v přírodní síly. Naopak téma nutnosti boje za komunismus se hojně vyskytovalo v raných cestopisech, od konce padesátých let z nich už mizí, protože komunismus už zvítězil a pro sovětského člověka je nadále už čímsi přirozeným.

Iniciační cesta do novodobé země zaslíbené
Kniha čerpá z velkého množství pramenů i sekundární literatury, i když rozhodně nezmiňuje všechny. Její výběr je ovšem reprezentativní a rozbor poučený. Sluší se připomenout, že čerstvě vyšla další publikace, bohatě komentovaná antologie Kateřiny Šimové a kolegů nazvaná Cesty do utopie: Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů, zabývající se touž problematikou. Ta dochované dokumenty zasazuje do širšího kontextu, a sice veřejné sovětské diplomacie směřující k západním intelektuálům. Také z hlediska literárněvědné analýzy je novější kniha odvážnější, cestopisné texty vztahuje na jedné straně k žánru utopie, a na straně druhé k iniciačnímu románu, v jehož rámci je pouť do novodobé zaslíbené země pojata jako zasvěcovací cesta vedoucí až ke změněným stavům vědomí.

Jakkoli v zárodcích Obrazů z cest do země Sovětů stála nevinná kratochvíle dvou akademiků, jde o významnou knihu, protože české vztahování se k Rusku a tamní realitě je dnes celospolečensky závažné téma, i kvůli tomu, že pro současného prezidenta je tato země jednou z nejoblíbenějších cestovních destinací. Zemí, při jejímž posuzování podle něj platí zcela jiná kritéria než na Západě. Tradice iniciačních cest do Ruska jako do novodobé země zaslíbené tedy trvá, i když dnes je Ruská federace vnímána jako hrdinná země, která se údajně dokázala ubránit chaosu panujícímu v západní Evropě a statečně střeží pravé křesťanské hodnoty. Václav Černý napsal: „Poměr k revolučnímu marxismu, to a nic jiné se mělo projevit jako úhlavní životní problém mé generace, a nakonec její tragédie.“ I dnes je poměr k Rusku úhelným kamenem pro vyjasnění toho, co který politik sleduje. Bohužel poznání dřívějších iluzí o zemi, kde „zítra již znamená včera“, ochrání před těmi současnými jen omezené množství lidí.

 

Na podobné téma:
André Gide
: Návrat ze SSSR a Poopravení „Návratu ze SSSR“
Astolphe de Custine a Pierre Nora (ed.): Dopisy z Ruska

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 1467x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce