Zábranský, David: Za Alpami

Zábranský, David
Za Alpami

recenze beletrie česká

Jak vidí Němci Čechy a jak Češi Němce? Mohou imigranti ve své nové vlasti zazářit? A proč jsou dnešní Evropané i přes své životní úspěchy bezradní? David Zábranský se v nové knize Za Alpami nezdráhá otevřít nejedny zamčené dveře.

Rozkročení mezi světy
David Zábranský
: Za Alpami. Větrné mlýny, Brno, 2017, 370 s.

Román Davida Zábranského Za Alpami pojednává o neviditelných hranicích, které existují navzdory veškerému integračnímu úsilí, uzákoněné rovnosti i našim snahám zbavit se předsudků. Pohledem německého lékaře s českými kořeny nahlíží na uprchlickou krizi i dobu nedávno minulou, kdy byl starý kontinent ještě přeťatý železnou oponou.

České kinematografii kritici často vytýkají utkvělost v minulosti a absenci silných aktuálních témat, která by byla schopná zasáhnout a oslovit nejen širší veřejnost, ale i někoho za hranicemi české kotliny. Česká literatura na tom není o mnoho lépe, a už proto je na místě Zábranského za porušení „tabu“ ocenit.

Ústřední postavou trojdílného románu je lékař Mathias, syn české emigrantky, dnes však už naturalizované Němky. Mathias je úspěšným lékařem, jemuž díky rodinnému zázemí a úspěchům v zaměstnání z hlediska zvyklostí společnosti nic nechybí. Přesto opustil lukrativní místo na klinice a nechal se zaměstnat coby headhunter bílých plášťů ze zemí ve východní Evropě, procházejících „turbulentními změnami“ vlastní identity, kdy řízená migrace mozků soupeří s migrací živelnou, za níž stojí bandy převaděčů, války i sny o lepších zítřcích.

Zábranský nabízí několik vypravěčských rovin a v rámci rychle plynoucího příběhu hraje se čtenářem hru postupného, nikoliv nutně kontinuálního, otevírání tajemných komnat. Kniha začíná pohledem znuděného Mathiase, který se před světem stereotypních povinností i sebou samým „ukrývá“ v Praze na Letné, ve čtvrti, která mu svou otevřeností a kosmopolitností připomíná malý Berlín, tedy místo, v němž prožil svá studia a jež je vším, jen ne nudným a šedivým.

Mathiasův zvrácený hédonismus jako by symbolizoval bezradnost Evropanů snažících se naplnit životy i něčím jiným než povinnostmi, konzumem a pácháním dobra za každou cenu. Milující otec a manžel totiž zároveň holduje sexu, drogám a technu, neboť rock ’n’ roll už nefrčí. Další kapitoly jsou věnovány jeho matce Kateřině (Katharině), která se nejdříve coby emigrantka takříkajíc dobře vdala, a ve zralém věku se jí pak jako spisovatelce a glosátorce dokonce podařilo prosadit se na německé literární scéně.

Oba elementy, český i německý, nahlíží autor bez sentimentu a pragmaticky, díky dalším postavám také pod různými zornými úhly. Další pohled přinášejí také citované úryvky z Katharininých prací, které glosují synův život i společenské změny.

„Asi to máme jako Češi v genech. Co vím, začalo to už za husitů, určitě v tom pak pokračoval Masaryk (mesianismus!), určitě v tom pak pokračoval Beneš s tím svým mostem mezi Východem a Západem… Havel do té linie nádherně zapadá. Prostě extra země s extra buřtama. Nikdy nám nevoněl ani Východ, ani Západ, ani kapitalismus, ani komunismus, ani parlament, ani politické strany, ani autokrat. Vždycky jsme protestovali, nic nám nebylo dost nóbl.“ (s. 207)

Závěrečná část pojatá jako Mathiasův deník vrací čtenáře do současnosti a nynějších reálií. Příběh se uzavírá, trpkost pramenící z pohledu do zrcadla však zůstává. Ano, to jsme my a takhle nás vidí ti druzí – mohou si říci jak Češi, tak Němci. Univerzália neexistují, my nejsme oni a fakt, že spolu dokážeme vycházet, je vlastně malý zázrak, za nějž bychom měli být rádi.

 

© Jaroslav Soukup

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.