Maberry, Jonathan (ed.): Akta X: Pravda je někde tam venku

Maberry, Jonathan (ed.)
Akta X: Pravda je někde tam venku

recenze sci-fi

Mulder a Scullyová jsou zpět. Po půl roce přichází další dávka patnácti zbrusu nových příběhů z prostředí Akt X, o niž se postaral kompletně obměněný autorský tým. Fanoušky kniha bezpochyby potěší, třebaže předčit nadšení vyvolané úvodním souborem lze jen těžko. I přes pár slabších povídek svazek obsahuje řadu velmi zdařilých textů, na nichž si čtenář s gustem smlsne.

Akta X pokračují
Jonathan Maberry
(ed.): Akta X – Pravda je někde tam venku. Přel. Lumír Mikulka, Baronet, Praha, 2017, 352 s.

Uběhlo něco málo přes půl roku od českého vydání zdařilé povídkové sbírky Akta X – Nikomu nevěř (Baronet, 2017), sestavené americkým spisovatelem Jonathanem Maberrym, a už tady máme pokračování, jehož podtitul opět víc než nápadně odkazuje na slavný seriál: Akta X – Pravda je někde tam venku. Role editora se znovu ujal Maberry, jenž dal dohromady patnáctku nových, často již ostřílených autorů a zpravidla nositelů nejrůznějších ocenění za hororovou či vědeckofantastickou literaturu. Ti z archivů nejslavnějšího, byť fiktivního oddělení americké FBI vyšťourali zase pár nových případů.

Pokračování mívají ten nevděčný úděl, že budou chtě nechtě srovnávána s předchozími díly. V tomto případě má čerstvá antologie tu smůlu, že Nikomu nevěř nastavilo laťku poměrně vysoko. Očekávání zkraje ještě umocní fanouškovsky laděná předmluva, o niž se postaral herec Dean Haglund. Ten si v seriálu zahrál Richarda „Ringa“ Langlyho, jednoho z trojice excentrických Osamělých střelců (blonďatého s tlustými brýlemi), kteří Mulderovi ochotně pomáhali bojovat proti nejrůznějším vládním spiknutím a jiným zlořádům. Jenže hned první povídka, Dvojník od Kelley Armstrongové, autorky u nás známé zejména díky young adult hororové sérii Nejtemnější síly, příliš nenadchne. I přes dobré budování atmosféry a přitažlivý námět, evokující Invazi lupičů těl (v libovolné verzi), příběh doslovnou a až pohádkovou pointou úvodní sympaticky mysteriózní opar ztrácí.

Podobně jako v předešlé sbírce lze i tentokrát ocenit, že se příběhy odehrávají v poměrně širokém, dokonce ještě rozsáhlejším časovém období. Na jedné straně spektra stojí povídka Kami Garciové (u nás známé díky knižní sérií Kronika prokletých zaklínačů) Syn černé díry, která se odehrává v roce 1977, tedy dávno předtím, než nějaká Akta X vznikla (minimálně ta seriálová). Sledujeme v ní mladičkého Foxe Muldera čtyři roky po zmizení jeho sestry Samanthy a autorka se nám snaží přiblížit rodinu zlomenou ztrátou dcery i pocity dospívajícího chlapce, jenž se s tvrdohlavostí sobě vlastní snaží najít jakoukoli stopu, která by záhadu vysvětlila. Krom toho, že je povídka na rozdíl od většiny ostatních psána ich-formou, zaujme i skutečnost, že se v ní Fox poprvé setkává s věhlasným „kuřákem“. Na opačném konci škály stojí povídka Měli bychom si poslechnout něco od Šostakoviče, jejíž děj Hank Phillippi Ryan zasadil do první poloviny roku 2017. Komorní příběh, odehrávající se převážně v bytě manželů Mulderových (!), kteří čekají svého prvního potomka (!), poodkrývá tajemství jednoho záhadného obrazu a až do za vlasy přitaženého (mimozemského) vyvrcholení je docela příjemným nahlédnutím do společného života slavných agentů, kteří řeší svou budoucnost v FBI. Většina ostatních textů se však již odehrává ve zlaté éře seriálu, tedy mezi lety 1993 až 2001.

Mezi takové patří například jedna z vůbec nejlepších povídek celé antologie: Fázový posun kanadského spisovatele Beva Vincenta. Děj začíná nenápadně: rodina si doma užívá klidný páteční večer, který náhle přeruší zvláštní záblesk. Ten je však jen doprovodným projevem záhadné fyzikální anomálie, která obyvatelům domu znemožní budovu opustit. Námět leckomu jistě připomene výbornou povídku Domeček jako klícka Roberta A. Heinleina. Škoda trochu uspěchaného závěru, což ovšem vynahradí mrazivá pointa. Mrazivý, a to nejen vyvrcholením, je taktéž Sněžný muž Sarah Stegallové. Tentokrát sice chybí Scullyová, ale Mulder se při pátrání po slavném bigfootovi (či seskvečovi) v Mount Rainier ve státě Washington setkává s agentem Doggetem, kterého si fanoušci seriálu pamatují z deváté a desáté série (hrál jej Robert Patrick neboli T1000 z druhého Terminátora). I přestože Mulder pro svá tvrzení nachází důkazy, zcela ve stylu klasických Akt X se děj během okamžiku stáčí naprosto načekaným směrem a důkazy mizí v nenávratnu. A když už jsme u existence tajuplných bytostí, zmiňme i poutavou povídku Grega Coxe Mumie, která přirozeně kombinuje klasický kriminální příběh se špetkou starověké magie.

Už v Nikomu nevěř si jeden z autorů lehce pohrával s Mulderovou náklonností k různým produktům pornoprůmyslu. Tentokrát je dané téma minimálně nakousnuto pomalu v každé druhé povídce, přičemž v jednom případě (XXX) je námětem takřka ústředním. Mulder se Scullyovou se totiž vydávají prošetřit jedno záhadné úmrtí, k němuž došlo přímo na place během natáčení lechtivého filmu. A co víc, aktérkou v daném bijáku je Foxova vůbec nejoblíbenější pornoherečka. Krvavý příběh s mnoha humornými prvky patří nepochybně k tomu nejkvalitnějšímu z celé knihy a lze ocenit, že se autor snaží trochu zabrousit i do psychologie postav a dopřát jim v průběhu děje nějaký posun.

Velmi podařenou a nejoriginálnější povídkou je Pilotní díl Davida Lisse, na jejímž začátku Mulder se Scullyovou vyslýchají mladého, zprvu nijak výjimečného autora sci-fi příběhů. Tento dojem se však změní, když jim mladík předá zvláštní fotografii, která by vůbec neměla existovat. Příběh brnkající na strunu teoreticky přípustné existence nekonečného množství alternativních realit se vzápětí začíná náramně komplikovat a jeho objasnění je doslova fanfikční bonbónek. S „pouhým“ cestováním v čase si v příspěvku Chvíle útoku pohrává Jon McGoran, autor u nás zatím víceméně neznámý. Přestože děj nabízí časové paradoxy, nad jejichž logikou je lepší se hlouběji nezamýšlet, jedná se o poměrně zábavnou šílenost, zvláště díky epickému záběru. Fanoušky pak jistě nezklamou, ale dost možná ani nenadchnou zbylé příběhy, které se věnují například životu na Marsu (Rosetta), psychokinezi (Nalezenec) či vesničce, která staletí bojuje s dávnou kletbou a jejímž mužským obyvatelům ze dne na den naroste bujné poprsí (Mužská výsada). Dojem trochu kazí poměrně mdlá povídka Když jdou krávy domů (z pera Davea Wolvertona alias Davida Farlanda), v níž se prolíná touha nalézt důkazy o mimozemském životě se starými indiánskými pověrami a která celý svazek uzavírá.

Jak už to u podobných antologií bývá, málokdy se podaří udržet kvalitu jednotlivých děl na podobně vysoké úrovni a výsledný dojem je pak do značné míry podmíněn mírou této kvalitativní rozkolísanosti. S potěšení lze konstatovat, že žádný z vybraných textů není vyloženě špatný, ačkoli některé z výše uvedených k tomu měly našlápnuto. Navíc je škoda, že zrovna první a poslední povídka nepatří k těm nejsilnějším, a rozjezd i dojezd knihy je tím pádem poněkud nevýrazný. Svazek nicméně nabízí několik prvotřídních kousků, nad nimiž srdce seriálového nadšence bezpochyby zaplesá, a těch pár škobrtnutí se díky nim dá snadno odpustit. Ocenění si zaslouží i fakt, že téměř z každého textu je jasně patrná obeznámenost s vesmírem Akt X a především s povahou a psychologií hlavních postav, jejíž věrné převedení do příběhu v podobě sotva patrných, leč podstatných detailů a rysů je nesmírně důležité pro uvěřitelnost. Trochu zamrzí, že tentokrát téměř chybí povídky, jejichž děj bychom mohli sledovat z úhlu některé jiné postavy. V předchozí sbírce bylo třeba hned několik takových, jejichž hlavním hrdinou byl šéf Muldera a Scullyové, Walter Skinner. Právě ty byly v Nikomu nevěř vítaným zpestřením a je škoda, že ze současné patnáctky si na nic podobného skoro nikdo netroufl. Čestnou výjimkou je Srdce Hanka Schwaebleho, vyprávěné z pohledu člověka, jemuž transplantace srdce změnila život víc, než by si přál.

Ať tak či tak, Pravda je někde tam venku očekávání čtenářů dozajista splní, byť s největší pravděpodobností nepředčí. I tak se v rámci oficiálně publikované fanfikční literatury z prostředí Akt X jedná o nadprůměrný počin a můžeme jen doufat, že nakladatelství Baronet českým čtenářům v budoucnu nabídne i třetí a zatím poslední pokračovaní X-Files antologií editovaných Jonathanem Maberrym (X-Files: Secret Agenda), které ve Spojených státech vyšlo v roce 2016. Koneckonců vzhledem k úspěšnému oživování seriálu bude zájem o Akta X bezesporu zase růst a bylo by nemoudré takovou šanci promarnit. A co víc, na rozdíl od seriálu nám knihy umožní vychutnávat si nové příběhy i z dob, kdy byli Mulder se Scullyovou ještě zelenáči, anebo se dokonce ještě ani neznali.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 0 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Antonín Kudláč, 12.02.2018 12:34
Maberry, Jonathan (ed.): Akta X: Pravda je někde tam venku
Asi by bylo ještě vhodné upozornit na to, že podobně jako v případě předchozího svazku je překlad víc než odfláknutý. Když jsem například v poslední povídce četl, jak Mulder oslovuje indiánského čaroděje "staršino", přenesl jsem se rázem z amerického Jihu někam poblíž majora Zemana...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku  

zhlédnuto 1094x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce