Cílek, Roman; Moulis, Miloslav: Zapomeňte, že jste byli lidmi…

Cílek, Roman; Moulis, Miloslav
Zapomeňte, že jste byli lidmi…

recenze historie

Koncentrační tábory se staly jedním ze symbolů nacistické vlády v Německu a na okupovaných územích. Jakými způsoby byly řízeny, jaká pravidla určovala život vězňů a čím si lidé museli projít jen kvůli své etnické či politické příslušnosti, se snaží přiblížit kniha předních českých autorů, která se dočkala již třetího vydání.

Na co lidé měli zapomenout, na co lidé nesmí zapomenout
Roman Cílek
, Miloslav Moulis: Zapomeňte, že jste byli lidmi…: Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Epocha, Praha, 2018, 304 s. + 48 s. fotopřílohy.

Existenci koncentračních táborů lze bezesporu označit za jednu z nejstrašnějších kapitol historie. Otřesná svědectví přeživších vězňů a děsivé fotografické i filmové záběry doslova na kost vyhublých lidských bytostí nebo hromad mrtvých těl připomínají, čeho jsou lidé schopni se dopustit na jedincích stejného živočišného druhu. Smutná skutečnost, že se i dnes najdou jedinci schopní existenci této zločinecké mašinerie popírat nebo bagatelizovat utrpení jejích obětí, však dokládá, že je nutné jak nastupujícím, tak starším generacím tyto události neustále připomínat. Odborných, populárně naučných i uměleckých zpracování této tematiky tak nemůže být nikdy dost, natož nadbytek. Zejména uvážíme-li, kolik mýtů, nepřesností, nejasností a neznalostí kolem koncentračních táborů se mezi veřejností vyskytuje.

Fungování koncentračních táborů si zvolili za téma své knihy s výmluvným titulem Zapomeňte, že jste byli lidmi… Miloslav Moulis (1921–2010) a Roman Cílek (nar. 1937). Jména autorů není třeba zájemcům o literaturu faktu blíže představovat, v obou případech jde o zkušené publicisty, kteří mají společně i každý zvlášť na kontě řadu prací, především s tematikou nacistického Německa a druhé světové války. Aktuální vydání je již třetí, což je možné samo o sobě považovat za doklad kvalit knihy.

Mnohé publikace zabývající se touto problematikou lze zjednodušeně rozdělit do dvou kategorií: práce faktografické, předkládající čtenáři řadu jmenných, časových, místopisných a číselných údajů, a práce memoárové, sepsané přímo přeživšími vězni či přinejmenším vycházející z osudů konkrétních osob. Hranice mezi oběma kategoriemi nicméně nejsou nepřekročitelné: i autoři faktografických prací používají citace přímých svědků a naopak mnoho děl memoárové literatury obsahuje doslov či úvodní kapitolu zasazující osud daného člověka do širších souvislostí. Moulis a Cílek oba tyto přístupy kombinují. Kniha se skládá z šesti kapitol seznamujících čtenáře se vznikem koncentračních táborů, jejich organizací, psanými i nepsanými pravidly, statistickými a dalšími údaji. Tyto kapitoly jsou proloženy šesti částmi nazvanými Osudy (1–6) popisujícím životy konkrétních osob, nejen vězňů, ale i jejich trýznitelů, například posledního osvětimského velitele Karla Richarda Baera.

Mnoho informací v knize obsažených již čtenáři nejspíše znají (systém rozlišování skupin vězňů podle barevných nášivek na oděvu, existence takzvaných kápů, nízké dávky potravin, v podstatě nulová zdravotní péče, nasazování vězňů na nucené práce), mnohé další ale patří k méně známým (například že kriminální vězni začali být do koncentračních táborů posílání až v roce 1937 nebo že mnozí dozorci nechávali vysokoškolsky vzdělané vězně psát odborné články či absolventské práce, jejichž autorství si přivlastnili). Zajímavé jsou údaje o počtu vězňů dle národnostní příslušnosti a povaha vztahů mezi jednotlivými etniky v tomto velmi specifickém prostředí; zde stojí za zmínku fakt, že mnozí čeští vězni měli blízko nejen k Rusům, Polákům a dalším slovanským národnostem, ale také k Francouzům, s nimiž se jako jedni z mála dokázali díky svému vzdělání dohovořit. Z částí Osudy je nutné zmínit alespoň poslední z nich, v níž se Miloslav Moulis dělí o vlastní vzpomínky na osvobození koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde byl několik let vězněn.

Hlavní přínosem knihy nicméně nejsou výše uvedené ani další konkrétní informace, ale především komplexní popis reality táborového života, každodenního hladu, týrání, strachu a všudypřítomného umírání, kdy se děsivým způsobem naplnil biblický výrok „neznáte dne ani hodiny“. Že si v tomto prostředí dokázali alespoň někteří vězni uchovat vědomí vlastní lidskosti, a dokonce v sobě najít sílu být solidární s těmi, kteří na tom byli ještě hůř, nelze označit jinak než jako obdivuhodné. Podobné chování však dozorce dokázalo přivést k nepříčetnosti, neboť jak evokuje název knihy, vězni v koncentračních táborech měli zapomenout, že kdysi, vlastně ještě docela nedávno byli lidmi, s veškerou úctou a důstojností, která se s tímto výrazem pojí. Jak však píší sami autoři, tentýž výrok lze aplikovat i na dozorce a další příslušníky celého zločineckého aparátu, který koncentrační tábory stvořil a řídil, protože „právo nazývat se lidmi ztratili ti, kteří se v koncentračních táborech stali, jak zní název jedné z kapitol knihy, vědomými služebníky zla“ (s. 8).

Kniha Zapomeňte, že jste byli lidmi… osloví jak zájemce, kteří již o tématu určité znalosti mají, tak ty, kteří o něm dosud mají jen mlhavé představy. Přestože návrh jednoho z čtenářů zveřejněný na internetu, že by se měla stát součástí povinné četby, je přeci jen trochu přehnaný (a navíc by knize nejspíše udělal medvědí službu), lze ji rozhodně doporučit i studentům středních škol jako první hlubší seznámení s touto temnou kapitolou moderních dějin. Jen škoda, že publikace neobsahuje seznam další doporučené či alespoň použité literatury, který by případné zájemce právě třeba z řad středoškoláků nasměroval dále.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.