Bolavá, Anna: Sloup nultý

Bolavá, Anna
Sloup nultý

článek beletrie česká

Kdyby mě někdo vyzval, abych psala sloupky, bylo by to o mrtvých lidech. O těch, kteří se přes svou obrovitou všednost nevejdou do žádné knihy. O nenápadných, nicotných stínech, jejichž zmizení téměř nikdo nezaregistruje.

Sloup nultý

Většina takových po sobě nezanechává mnoho stop, nebo je pokládá do míst, kam není dovoleno vstupovat cizím lidem. Tyhle osůbky bývají všude kolem nás a my se na jejich přítomnost spoléháme. Díky nim nám je tu tak, jak je, a není žádoucí do toho zasahovat. A náhle jako když vytrhnete houbu ze země příliš zbrkle – s podhoubím, zemí, mechem a jehličím. Z obrovského lesa ubude kousek nepatrné hmoty. Musíte dělat jakoby nic, zamáčknete to nic zpátky do vykotlaného otvoru v mechu, aby to nebylo poznat. Nebude. Okolí se vzpamatuje, díra zaroste a les nepozná, že něco chybí. Nemá čas si stýskat.

Jedinci podobající se houbám mají kromě svých obvyklých jmen i indiánská označení. Nikdo z nich o tom neví. Po jejich odchodu se sloveso v jejich přezdívce posouvá do minulého času. Ten, co jezdil na kole je mrtvý už přes rok, ale stejně jeho příšernou fialovou bundu (celoroční) automaticky vyhlížíme u rozcestí za jezem, odkud pokaždé vyjížděl. Zprava nebo zleva, vždycky tam byl. Nikdo z místních nevěděl, jak to dělal, ale jeho výskyt v oněch místech byl stejně přirozený jako tečka na konci věty. Už jen ten pozdrav. Rozdával ho každému, koho míjel, neznámé osoby nevyjímaje. Někdy zdravil tiše, stydlivě nebo pouhým přikývnutím, jindy vykřikl tak, až to vzbuzovalo pochybnosti o jeho čistém svědomí. Co když ten fialový blázen právě někoho v nedalekém křoví bodl do zad? Je neškodný, mávl rukou Starý Známý a tímto prohlášením vyřadil jednou provždy Toho, co jezdí na kole z kategorie Na ty bacha. Měl pravdu.

Když jednou spadl Máně (univerzální označení ženy středního věku v úzkých) řetěz z kola nedaleko autobusového nádraží, neváhal Ten, co jezdí na kole pohotově projet, všimnout si a zastavit. Nevytáhl nůž a nerozkrojil Máňu na dvě půlky, naopak poklekl k jejím aktuálním starostem a zašmodrchal to tam celé zpátky. Guma u tepláků notně vytahaná, nahá chlupatá záda a celé to pod tím, silné teplé ruce ochotné posbírat věci vysypané z tašky odletěvší z košíku Mánina nepojízdného kola, které bez řetězu padá na bok jako kachna s právě vystřelenou duší. Dveře autobusu se zavírají, neznámí lidé odjíždějí domů. Dívají se skrz špinavé okno a vidí cizí Máňu děkovat a Toho, co jezdí na kole se smát. Rádo se stalo. Černé dlaně otřené do fialové bundy a už se zase nasedá a jede se dál.

Příspěvek o Tom, co jezdil na kole by nebyl žádný sloupek, ale podivný sloup vzbuzující podezření. Chatrný stavební pilíř něčeho, co se nepodaří postavit. S míhající se fialovou skvrnou v dálce nedaleko rozcestí půl roku po úmrtí majitele bundy se totiž chodí na oční. Opakované zaslechnutí pozdravu ze křoví vyfoukaného větrem řeší psychiatr. A co ty staré fotky v počítači, na kterých měla být původně řeka, stromy, kachny… jenže místo toho je nenápadně zaostřen ten člověk ve fialové bundě? Ten, co jezdí na kole. Byl mladší než my a cosi mu vyrostlo v břiše. Nebylo to rychlé. Trvalo to dlouho, postupně měnil barvy, ztrácel se před očima, a najednou už nejezdí. Nic víc. Konec.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok

 

© Anna Bolavá
ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: Gregor, 16.02.2018 07:59
Bolavá, Anna: Sloup nultý
Skvělý fejeton, napsaný stejně dobře jako Vaše knihy.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2382x

Inzerce