Honba lodi Pequod za vražedným vorvaněm, „plavidla řítícího se vpřed pod obsluhou barbarů, obtěžkaného ohněm, spalujícího mrtvolu a nořícího se do tmy“, je encyklopedií velrybářství. Stovky stránek popisů řemesla s názvy jako třeba Kosovrh, Škvaření či Provazec, pojednávající o kosovrhu, škvaření, provazci atakdál, nutně vyčerpávají, oplývají však šokujícími detaily. Pro asi patnáct tisícovek tehdejších velrybářů rutina, dnes popis pekla: „Jestliže lovec orgány, jež jsou důležité pro kojící samice, protne kopím, zabarví se moře nejen rudou krví, ale i bílým mlékem, které je velmi sladké a oplývá tukem. Nejlépe by se asi hodilo k jahodám.“ A pod nohama v hloubi Pacifiku či Atlantiku se prohánějí žraloci, kalmaři, obří chobotnice.

Na výpravu se muži upisovali na tři roky. Ženy se až na pár karikatur a letmých vzpomínek v knize nevyskytují. Málokdo z posádky byl učitelem, jako Ismael, alter ego skutečného velrybáře, dezertéra z lodi, zajatce kanibalů a později spisovatele Hermana Melvilla. Lodníci, pro potřeby knihy hovořící jako shakespearovští herci, byli drsná cháska. Opilci, rváči, vyznavači Eliášova ohně, občas tonoucí, padající z ráhen, zabíjení lovenými kytovci. Pro vyšší stupeň profesionalizace mořských jatek bývali doplňování multikulti sborem lidojedů, indiánů, Afričanů a zabijáckých Asijců, skrývaných kapitánem Achabem. Tolik umanutosti, krve a šílenství na palubě i v podpalubí!

Nesnadná četba. A olbřímí úkol pro překladatele. Typy lodí, plachet, možností počasí, druhů cyklónů i podvodních potvor, nemajících protivy v jazyce suchozemců. Jako čtenář jsem troskotal, rozečítal a nedočítal jsem ty stránky asi čtyřicet let. Až novým překladem vržen do příběhu, snad jako Jonáš do žaludku Leviatana, posedle čtoucí, sytící se živou tkání slov, zmohl jsem ho právě včera.

Překladatel Šimon Pellar zřejmě uctívá sv. Jeronýma stejně vroucně jako harpunář Kvíkveg svého bůžka. Budu-li mít dcery, vylovím pro ně jména z knihy. Nejkřehčí ať je Choulost, parádivá Pačina, ta nejdivočejší Hůlava, a bude-li mezi nimi nekňuba, může se jmenovat Vozdrava. Teprve s Pellarem vnímám cestu za děsivým Moby Dickem jako úžasnou jízdu po vlnách, kdy se „mozek žene jako hůlava“ a píšící Melville se, jak už to v mánii bývá, vznáší nad svým textem jako albatros nad lodí. A trochu se čtenáři i vyšklebuje, „rozhodně jsem to nemyslel jako alegorii“, ujišťuje, že má z psaní závratě, přičemž k dalšímu chrlení textu se dožaduje brka z kondora a kalamáře zvíci kráteru Vesuvu.

Takhle se to dělá: „Náhle se kýl lodi roztřásl, jako by jím projel blesk, napjatý provazec drhnoucí o spodek lodi se před přídí vymrštil z vody a blízek prasknutí se chvěl, až z něj padaly kapičky, podobné skelným střípkům.“

Bílá velryba byla v 19. století ohromný knižní propadák. Přičemž trojice romantiků, vplétající do svých děl prvky hororu, šílenství a deprese, Robert Louis Stevenson, Edgar Allan Poe a Herman Melville, dodnes žhne jak ty nejvyšší majáky na těch nejrozeklanějších útesech. Melville ovšem strávil posledních dvacet let svého života jako zahořklý, nepochopený, z literatury vypuzený úředník celní správy.