Robben, Jaap: Birk

Robben, Jaap
Birk

recenze beletrie zahraniční

Nizozemský spisovatel Jaap Robben (1984) neuznává dělení literatury podle věku čtenářů. Jeho románový debut Birk je psaný z perspektivy dospívajícího chlapce. Dospělí čtenáři vnímají stísněnou atmosféru a líčení tragických událostí na odlehlém ostrově, obývaném jen třemi lidmi, na základě svých životních zkušeností a znalostí hrozivěji, než by je vnímali tápající Mikaelovi vrstevníci.

Na ostrově
Jaap Robben
: Birk. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Vyšehrad, Praha, 2017, 208 s.

Na malém ostrově, ležícím podle jmen osob a toponym kdesi v Severním moři, stojí pouhé tři domy. V jednom žije osamělý stárnoucí rybář Karl, ve druhém manželé Dora a Birk s devítiletým synem Mikaelem, třetí je po smrti poslední majitelky prázdný, pomalu ho zachvacuje vegetace a v jeho pokojích hnízdí rackové. Jediné spojení se světem představuje jednou za čas obchodní loď, která přiváží trvanlivé potraviny a pro školou povinného Mikaela úkoly a testy. Jednoho večera se jde Mikael s otcem vykoupat do moře, ale vrátí se sám, protože Birk zmizel pod hladinou, poté co se pokusil z moře vytáhnout Mikaelův nový míč. Mikael se dlouho bojí říct matce pravdu, ta však nakonec vyjde najevo a na ostrově zůstávají už jen tři. Co se v takové situaci asi stane?

Čtenáři to je jasné nejpozději po scéně, kdy matce konečně dojde, jak to s Birkem bylo. A tak nebude prozrazeno příliš, když napíšeme, že bolest nad ztrátou muže, nepotlačitelné výčitky vůči synovi a vlastní neovládnutá sexualita začnou postupně Doru nutit, aby se s Birkovou smrtí vyrovnala nepřirozeným způsobem. Vážnější a z hlediska výstavby románového napětí funkčnější je to, že to naopak není jasné Mikaelovi, který je ich-formovým vypravěčem a (jak čtenáře zprvu nejspíš zarazí, v kontrastu s titulním Birkem) hlavním hrdinou. Mikael má oproti čtenáři tu nevýhodu, že svým dětským rozumem nedokáže pochopit, co se s matkou děje. A právě popis toho, jak Dora postupně stále více propadá šílenství, reprodukovaný Mikaelovýma očima, je hlavním zdrojem románového napětí. Je třeba podotknout, že o moc lépe se nevede ani těsně předpubertálnímu Mikaelovi, který bojuje s podobnými démony jako jeho matka: s pocitem viny, s vlastní probouzející se tělesností a s nutkáním navazovat kontakty s ostatními lidmi. Jenže jak, když prostředí, ve kterém žijí, svou izolovaností ze všeho nejvíc připomíná klec, a navíc ani trochu zlatou? Mikael nakonec upadá do jakési letargie a jedinou živou bytostí, ke které se upíná, je racčí mládě v onom opuštěném domku.

Vyprávěcí linie je tedy poměrně jednoduchá, sestává vlastně jen z postupně řetězených epizod z Mikaelova života, podávaných suše věcným a psychologicky dobře vykresleným stylem, který věrně evokuje dětské vidění světa. Svou roli při budování postupně stále děsivější atmosféry sehrává i ostrovní prostředí s nevlídným počasím, monotónností, nudou a deprivací. Postavy nejsou nijak hluboce prokomponované, ale i zde se osvědčuje schopnost dětského pohledu vyhmátnout to podstatné: Mikael nehodnotí, ale popisuje, avšak tak, aby navedl čtenáře, který, jak už víme, ví víc. Autorův styl by se asi nedal nazvat přímo minimalistickým, ale přesto lze – s ohledem na vše výše uvedené – konstatovat, že u něj jde přinejmenším ve stejné míře o to, co řečeno není, jako o to, co řečeno je.

Román Birk je představitel psychologické prózy, která si na první pohled nedělá nároky na etický přesah. Pokud jde o častá témata v nizozemské a vlámské literatuře, je už téměř klišé říkat, že se zabývá mezními, temnými a na různý způsob abnormálními jevy lidské psychiky, jako by stále chtěla vynášet na světlo tabuizovaná témata a podněcovat kritické rozhovory o nich – jak naznačuje v jednom rozhovoru jiný její představitel Arnon Grunberg. Příběh končí tragicky a postavy románu z něj nevycházejí nijak dobře. Ale už na druhý pohled se zdá, že hlavní postavou vlastně není ani Birk, ani Mikael, ale Dora: to ona je pasivní antihrdinkou, kterou drtí nadosobní síly, před nimiž není kam uniknout. Samozřejmě, že nejsilnější emoce vyvolá ve čtenáři Mikael, protože to je koneckonců přirozené, když trpí dítě, ale tyto emoce jsou právě tak silné, jak jsou jednoznačné. V Dořině případě si čtenář vposledku není jistý, zda má vůči ní cítit nenávist, nebo soucit.

Jestliže tedy Jaap Robben svým románem přece jen vznáší nějakou etickou otázku, není nijak jednoduchá a zní asi takto: do jaké míry zodpovídá člověk za utrpení, které způsobuje druhým, když se sám ocitne v pasti, z níž se vlastními silami nemá šanci dostat?

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   77%čtenáři

zhlédnuto 1262x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce