Tizón, Héctor: Starý voják

Tizón, Héctor
Starý voják

recenze beletrie zahraniční

Kat a oběť se potkávají za jiných podmínek a v jiné době: Don Luis se snaží svou minulost zaznamenat a urovnat, Raúl se nemůže od prožitých hrůz odpoutat, je svou minulostí natolik pohlcen, že současnost je pro něj jen stínem, nedokáže se přizpůsobit životu tady a teď, nic na tom nezmění ani jeho žena Matilde, malý syn nebo milenka Inés… Argentinský spisovatel Hector Tizón v útlém románu Starý voják přemýšlí o souvislostech vzpomínání a zapomnění.

„K čemu by byl život, kdybychom hned všechno zapomněli?“
Héctor Tizón
: Starý voják. Přel. Jan Machej, Runa, Praha, 2017, 130 s.

Útlý román Starý voják napsal známý argentinský spisovatel Héctor Tizón (1929–2012) ve velkém spěchu a „takřka jedním tahem“ (s. 10), a to ještě před svým proslaveným románem Dům a vítr, jak sám autor sděluje v úvodním slovu románu. Přesto nejde o uspěchaný a nehotový text, ale o syrovou výpověď o lidském údělu, strachu, bolesti a také o nemožnosti zapomenout. Kniha vznikla v sedmdesátých letech, kdy autor žil ve španělském exilu, vydání se dočkala až v roce 2002. V českém překladu vychází poprvé.

Protagonistou příběhu je spisovatel Raúl. Se svou ženou Matilde a malým synem uprchl před argentinskou vojenskou juntou a žije v Madridu. Jeho den sestává z marného hledání práce a bloumání po ulicích španělského hlavního města, které vyplňuje pozorováním ostatních lidí a vzpomínáním. Pasivní přežívání Raúlovi skončí v momentě, kdy se díky inzerátu seznámí se starým frankistickým důstojníkem, podle něhož se román jmenuje. Don Luis Somoza y Alurralde chce využít Raúlových služeb k sepsání svých pamětí. Tato zápletka zdůrazňuje hlavní téma románu – vzpomínání, rozpomínání a zapomínání se stávají alfou a omegou celého vyprávění. Avšak vedle tohoto velkého tématu román otvírá i témata další, jako je například problematický vztah s otcem či milostné vztahy mezi muži a ženami.

Oběti krutosti
Autor proti sobě staví dvě na první pohled odlišné, až protichůdné postavy. Raúl, jehož životní příběh se čtenáři předkládá v retrospektivních pasážích, se ještě v Argentině staví proti režimu a stane se jeho obětí. Don Luis stojí na opačné straně – byl jedním z vojáků bojujících za generála Franka, během nesčetných vojenských operací byl přítomen i mučení zajatců. Autor tak rozehrává dichotomii vztahu oběti a kata. Obě postavy se potkávají za jiných podmínek a v jiné době. Don Luis se snaží svou minulost zaznamenat a urovnat, Raúl se nemůže od prožitých hrůz odpoutat. V co může vyústit takové setkání? Je lidský osud černobílý, tak jako obálka románu českého vydání?

Příběh novodobého Pečorina Raúla, který nevzbuzuje žádné velké sympatie, je vyprávěn lineárně, s již zmíněnými retrospektivními pasážemi, v nichž se vracíme do protagonistova dětství. Častá zamyšlení nad lidským údělem jsou v textu protkaná především dialogy, které děj ženou vpřed. Určitá odměřenost a chladnost hlavního hrdiny jako by se otiskla i do vyprávění. Jazyk totiž není ani přezdobený, ani přehnaně epický. Někdy však překvapí poetičností, a to především v pasážích věnujících se Raúlovu dětství. „Už nikdy jako tenkrát nezaslechl hlas větru – tenkrát ho viděl, jak se vířivě prohání po louce, která se mezi hromadami kamení vlnila až na břeh řeky za domem, nebo si hrál na střechách stavení –, ani už nikdy nezaslechl smích listí na stromech, ani už na vlastní oči neviděl, jak ptáci poletují nad korunami stromů a bojí se smějícího se listoví“ (s. 55).

Sžíravá minulost
Raúl je natolik pohlcen svou minulostí, že současnost je pro něj jen stínem: „Opět mu vzpomínky nahrazují život. Možná žijeme jen proto, abychom vzpomínali“ (s. 63). Raúlova postava se nevyvíjí, nedokáže se přizpůsobit životu tady a teď. Zapomenout Raúlovi nepomáhá ani žena Matilde, malý syn nebo milenka Inés. Je stále soustředěný hlavně na minulost. Ta se znovu přiblíží i prostřednictvím postavy jeho známého Muñoze: vrací se do Argentiny, aby pomohl své uvězněné tetičce. Jeho příběh se řadí k mnohým dalším, které v románu vypovídají o krutostech diktátorského režimu.

Celkové vyznění románu je temné a bezútěšné. Čteme příběh člověka, jenž zlomen událostmi není schopen žít v přítomnosti a až konfrontace se starým vojákem mu dává šanci svůj život bilancovat. Na povrch se dostávají staré křivdy, bolest, pocit viny, samota a nenávist.

Nejedná se o lehkou četbu, ale čtenáři mohou ocenit nejen nefalšovanou výpověď o období „špinavé války“ v Argentině, ale i zamyšlení nad tím, jakou roli v našem životě hrají vzpomínky a jakou zapomnění. Tizón píše: „K čemu by byl život, kdybychom hned všechno zapomněli?“ (s. 116). Je tedy lepší zapomenout, nebo si své vzpomínky ponechat? Odpovědět si musíme každý sám.

 

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 925x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce