Grunberg, Arnon
Mateřská znaménka (in Tvar)

S psychiatrickými pacienty je potíž, že nejsou normální
Arnon Grunberg: Mateřská znaménka. Z nizozemského orig. Moedervlekken přel. Veronika ter Harmsel Havlíková. Dybbuk, Praha, 2017, 344 s.

Otto Kadoke, který si ovšem raději nechává říkat Oscar, je psychiatr – specialista na prevenci sebevražd. Profese ho zavádí například k mladé ženě, která ve chvílích, kdy si sama se sebou neví rady, pije savo.

Pro nizozemského prozaika Arnona Grunberga, jehož romány jsou u nás překládány svědomitě a brzy po originálním vydání, jsou nejrůznější abnormality a patologie frekventovaným tématem. Platí to i pro jeho nejnovější román Mateřská znaménka (niz. 2016), který – vedle naznačeného tématu sebevražd – se točí okolo tíživých záležitostí jako stárnutí (po stránce fyzické i, řekněme, pastorační), transgenderová identita, oidipovský komplex, ale i rasismus, trauma židovství a zkušenost holocaustu.

Ani samotná hlavní postava není úplně konvenční. Psychiatr Kadoke je na první pohled muž s amputovanými emocemi, vzdálený příbuzný Musilova muže bez vlastností, člověk, který vede jakousi lhostejně rezignovanou a programově bezkonfliktní existenci a se kterým by většinu času jeden měl chuť pořádně zatřást, aby z něj vykřesal nějakou vůli k životu. Aby autor tuhle Kadokeho charakteristiku podtrhl, nadělí mu mimo jiné v závěrečné části románu protihráče v podobě trenéra bojového umění krav maga (kam se Kadoke ne zcela dobrovolně přihlásí), který na něj při tréninku motivačně – ne zcela úspěšně – řve: „Nevzdávej to, ukaž, že nechceš umřít!“ Jako by Kadoke nic takového ukazovat nechtěl. Ne že by se mu umřít chtělo, ono mu to je tak nějak jedno, protože mezi životem a smrtí neshledává žádný podstatný rozdíl.

To však neznamená, že by Kadokeho život běžel vpřed monotónně a bez zákrutů, naopak. Kadoke má především starou matku, která přežila holocaust. Rodina je židovské víry, ovšem Kadoke se k ní hlásí již jen nominálně a prožívá ji nanejvýš intelektuálně. Matka stárne a postupně přestává být samostatná. Když se Kadoke v náhlém pominutí smyslů (což u něj vlastně znamená: v náhlém podlehnutí přívalu životní energie) vyspí s její nepálskou ošetřovatelkou, ta vzápětí odchází a Oscar přebírá péči o matku sám. Poté, co se při jedné noční službě v krizovém centru setkává s výše představenou popíječkou čisticích prostředků jménem Michette, vymyslí řešení, které je současně „alternativní terapií“ pro matku i pro Michette, zároveň však experimentem mimo meze lékařské etiky. Ze setkávání a míjení, z komunikace a absence komunikace těchto postav vyrůstá základní románový konflikt.

Tematicky se román skládá zhruba ze tří rovin. První z nich jsou ony vyšinutosti, ze kterých v podstatě sestává úvod do psychiatrova života. Druhou rovinu představují jeho vnitřní monology naplněné rádoby filozofickým mudrováním, ze kterého není dvakrát moudrý čtenář a nejspíš ani sám Kadoke. A konečně třetí rovina je vlastní syžet, příběh o tom, co se stane, když na sebe narazí dvě osobnosti s hraniční existencí. Vykrátí se jejich utrpení jako zlomky v matematice? Nebo se naopak vynásobí či umocní a vše skončí katastrofou? Nutno si ještě povšimnout, že všechny tři roviny se dotknou či protnou až s přibývajícími stránkami; jestliže se ze začátku zdá, že román moc nedrží pohromadě, je třeba vydržet a pročíst se ke změně. I ty Kadokeho únavné vnitřní monology zživotní, zkonkrétní a zkrevní. I na ta titulní mateřská znaménka nakonec dojde: Kadoke si je nechává u kožního lékaře vyříznout, což je vcelku průhledná metafora finálního synovského odříznutí se od matčina vlivu.

Kdesi v románu se mihne aforisticky vyjádřená myšlenka, že psychiatričtí pacienti, podobně jako vůbec všichni lidé, nejsou normální. Grunbergův způsob nahlížení na svět provokuje k otázce, co je vlastně ještě normální a co už je choroba, deviace, úchylka. Jako by Arnon Grunberg chtěl naznačit, že v případech pohybujících se na samé hranici, případně za ní, může vždycky ještě záležet na úhlu pohledu. Provokuje tím interpretaci až teologickou: nutí čtenáře uvažovat nejen o hranicích etiky, ale o povaze samotného přirozeného řádu stvoření.

© Jan M. Heller
recenze vyšla ve Tvaru 2018/2
na iLiteratura se svolením autora i redakce