Grunberg, Arnon: Mateřská znaménka (in Tvar)

Grunberg, Arnon
Mateřská znaménka (in Tvar)

recenze beletrie zahraniční

Čeští příznivci Arnona Grunberga už dobře vědí, že se jeho romány hemží svéráznými postavami, které se snaží udržet si kontrolu nad svým životem. Patologie a perverze však v Grunbergově světě číhají na každém rohu. Autorovo panoptikum podivuhodností nově rozšířil psychiatr Kadoke a jeho peripetie při péči o starou, nemohoucí matku – vylíčené jako obvykle s jistou ironií a černým humorem.

S psychiatrickými pacienty je potíž, že nejsou normální
Arnon Grunberg
: Mateřská znaménka. Z nizozemského orig. Moedervlekken přel. Veronika ter Harmsel Havlíková. Dybbuk, Praha, 2017, 344 s.

Otto Kadoke, který si ovšem raději nechává říkat Oscar, je psychiatr – specialista na prevenci sebevražd. Profese ho zavádí například k mladé ženě, která ve chvílích, kdy si sama se sebou neví rady, pije savo.

Pro nizozemského prozaika Arnona Grunberga, jehož romány jsou u nás překládány svědomitě a brzy po originálním vydání, jsou nejrůznější abnormality a patologie frekventovaným tématem. Platí to i pro jeho nejnovější román Mateřská znaménka (niz. 2016), který – vedle naznačeného tématu sebevražd – se točí okolo tíživých záležitostí jako stárnutí (po stránce fyzické i, řekněme, pastorační), transgenderová identita, oidipovský komplex, ale i rasismus, trauma židovství a zkušenost holocaustu.

Ani samotná hlavní postava není úplně konvenční. Psychiatr Kadoke je na první pohled muž s amputovanými emocemi, vzdálený příbuzný Musilova muže bez vlastností, člověk, který vede jakousi lhostejně rezignovanou a programově bezkonfliktní existenci a se kterým by většinu času jeden měl chuť pořádně zatřást, aby z něj vykřesal nějakou vůli k životu. Aby autor tuhle Kadokeho charakteristiku podtrhl, nadělí mu mimo jiné v závěrečné části románu protihráče v podobě trenéra bojového umění krav maga (kam se Kadoke ne zcela dobrovolně přihlásí), který na něj při tréninku motivačně – ne zcela úspěšně – řve: „Nevzdávej to, ukaž, že nechceš umřít!“ Jako by Kadoke nic takového ukazovat nechtěl. Ne že by se mu umřít chtělo, ono mu to je tak nějak jedno, protože mezi životem a smrtí neshledává žádný podstatný rozdíl.

To však neznamená, že by Kadokeho život běžel vpřed monotónně a bez zákrutů, naopak. Kadoke má především starou matku, která přežila holocaust. Rodina je židovské víry, ovšem Kadoke se k ní hlásí již jen nominálně a prožívá ji nanejvýš intelektuálně. Matka stárne a postupně přestává být samostatná. Když se Kadoke v náhlém pominutí smyslů (což u něj vlastně znamená: v náhlém podlehnutí přívalu životní energie) vyspí s její nepálskou ošetřovatelkou, ta vzápětí odchází a Oscar přebírá péči o matku sám. Poté, co se při jedné noční službě v krizovém centru setkává s výše představenou popíječkou čisticích prostředků jménem Michette, vymyslí řešení, které je současně „alternativní terapií“ pro matku i pro Michette, zároveň však experimentem mimo meze lékařské etiky. Ze setkávání a míjení, z komunikace a absence komunikace těchto postav vyrůstá základní románový konflikt.

Tematicky se román skládá zhruba ze tří rovin. První z nich jsou ony vyšinutosti, ze kterých v podstatě sestává úvod do psychiatrova života. Druhou rovinu představují jeho vnitřní monology naplněné rádoby filozofickým mudrováním, ze kterého není dvakrát moudrý čtenář a nejspíš ani sám Kadoke. A konečně třetí rovina je vlastní syžet, příběh o tom, co se stane, když na sebe narazí dvě osobnosti s hraniční existencí. Vykrátí se jejich utrpení jako zlomky v matematice? Nebo se naopak vynásobí či umocní a vše skončí katastrofou? Nutno si ještě povšimnout, že všechny tři roviny se dotknou či protnou až s přibývajícími stránkami; jestliže se ze začátku zdá, že román moc nedrží pohromadě, je třeba vydržet a pročíst se ke změně. I ty Kadokeho únavné vnitřní monology zživotní, zkonkrétní a zkrevní. I na ta titulní mateřská znaménka nakonec dojde: Kadoke si je nechává u kožního lékaře vyříznout, což je vcelku průhledná metafora finálního synovského odříznutí se od matčina vlivu.

Kdesi v románu se mihne aforisticky vyjádřená myšlenka, že psychiatričtí pacienti, podobně jako vůbec všichni lidé, nejsou normální. Grunbergův způsob nahlížení na svět provokuje k otázce, co je vlastně ještě normální a co už je choroba, deviace, úchylka. Jako by Arnon Grunberg chtěl naznačit, že v případech pohybujících se na samé hranici, případně za ní, může vždycky ještě záležet na úhlu pohledu. Provokuje tím interpretaci až teologickou: nutí čtenáře uvažovat nejen o hranicích etiky, ale o povaze samotného přirozeného řádu stvoření.

 

© Jan M. Heller
recenze vyšla ve Tvaru 2018/2
na iLiteratura se svolením autora i redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 1155x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce