Pettersen, Siri

Pettersen, Siri

rozhovor fantasy

„Literatura v nás podporuje schopnost empatie. Ať už jde o názory na přistěhovalectví, střílení vlků, nebo politiku…“ říká Siri Pettersenová. Rozhovor s norskou spisovatelkou žánru fantasy o tom, jaké jsou její plány do budoucna, jak moc důležité jsou politické a genderové otázky v literatuře a proč věří, že může fantasy literatura zachránit svět.

Je jedno co, hlavně když lidé čtou

Norská spisovatelka Siri Pettersenová (*1971) se prosadila především jako autorka žánru fantasy, a to díky trilogii Havraní kruhy. Na konci roku 2017 přijela při příležitosti českého vydání posledního dílu série již na druhou návštěvu České republiky. V závěrečném dílu Síla se opět setkáváme s dívkou jménem Hirka, která je na první pohled zcela obyčejná, ukrývá však v sobě mnohem větší sílu, než si kdo v jejím světě dokázal představit.

iLiteratura: Vracíte se do České republiky ve chvíli, kdy se i naši čtenáři dozvědí, jak vyvrcholí příběh Hirky, hlavní hrdinky trilogie Havraní kruhy. Když jste dokončila první díl Ódinovo dítě, měla jste v hlavě, jak bude vypadat příběh jako celek a jak se budou děj i postavy vyvíjet?
Siri Pettersenová: Ne, věděla jsem jen to, že půjde o trilogii. Naprosto jsem však netušila, co se stane ve druhém nebo třetím díle. V takové chvíli jste pod velkým tlakem. Musíte si sednout a pustit se do pokračování, i když nevíte, jak skončí. Tehdy jsem zrovna někam cestovala letadlem. Mám z létání strach. Seděla jsem a příšerně se bála. Najednou mě napadlo, že takhle nějak skončí druhý díl. Promyšlený jsem měla závěr – jak to bude na konci se Sílou. Zároveň jsem si ale nebyla jistá, jak se to stane. Byla to výzva. Málokdy se mi stává, že by přede mnou ležel tak čistý a nepopsaný list, jako tomu bylo v případě druhé knihy.

iLiteratura: Druhá kniha se trochu vymyká. Zatímco první a třetí jsou spolu propojené světem, v němž se odehrávají, druhá stojí samostatně.
Siri Pettersenová: Máte pravdu. U trilogií to bývá tak, že většina čtenářů má nejraději první a poslední díl. Méně jich označí jako nejoblíbenější knihu číslo dvě. Legrační ale je, že pokud se někomu líbí druhá, líbí se mu mnohem více než první a třetí. Mně osobně je prostřední díl nejbližší, je totiž přesně takový, jaký jsem ho chtěla mít.

iLiteratura: Je to proto, že se částečně odehrává v reálném světě?
Siri Pettersenová: Nevím, každopádně právě to na něm bylo nejtěžší. Píšete-li o fantaskním světě, můžete si vymyslet prakticky cokoli. Jakmile se však dostáváte do naší reality, musíte řešit, kdy a jak jezdí vlaky, kolik paliva spotřebuje letadlo na cestu. Vůbec nejtěžší je udržet si odstup a zachytit náš svět z perspektivy někoho, kdo se s ním nikdy nesetkal. To byla zajímavá zkušenost.

iLiteratura: Všechny vaše postavy procházejí určitým přirozeným vývojem, nehledě na to, zda jde o muže, nebo ženy. Nejsou černé, ani bílé. Je možné, že právě proto se s nimi čtenáři tak lehko identifikují?
Siri Pettersenová: To je pravda, nikdo z mých hrdinů není příliš jednoduchý. Černý ani bílý. Nebo tak dobrý, že by nikdy nepomyslel na nic zlého. I Hirka někdy přemýšlí až překvapivě negativně. Lidé jsou takoví. Hledají svou identitu. Náctiletí i dospělí.

iLiteratura: Při pražské besedě v centru DOX jste narazila na ženskou otázku. Jak moc je pro vás důležité, že Hirka je ženská hrdinka? Byl to je záměr? Chtěla jste napsat feministický román?
Siri Pettersenová: Ne, vůbec ne. Jistě, ženské téma se v knize objevuje hojně. To je přirozené. Já se ale nechci o hlavní hrdince bavit jen proto, že je to shodou okolností žena. Nechme postavy postavami. Dovolme jim být silné nebo slabé, chytré či hloupé, beznadějně zamilované nebo racionální, dovolme jim být postavami. Pokud se budeme bavit o „silných“ postavách, pak je potřeba znovu definovat pojem „síly“. Silná postava nemusí nutně znamenat ženu typu Xena, její síla tkví v něčem úplně jiném.
Osobně si myslím, že je zajímavé vytvořit postavu, která je naopak slabá. Mluvíme dnes tak často o diverzitě. Jedna švédská recenze na Ódinovo dítě vyzdvihovala fakt, že se v příběhu objevují různé postavy – ženy, muži, bílí, černí, homo- i heterosexuálové… Copak to není ve společnosti normální? Takový je život. Zároveň je potřeba se mít na pozoru, aby to člověk nepřehnal. Aby ve snaze dodržet tu míru diverzity v každé knize neopomínal přirozené podmínky, v nichž se vyprávění odehrává. Například Jméno růže. Tento příběh je dnes často terčem silné kritiky. Odehrává se v mužském klášteře, postavy jsou tudíž výhradně muži. Jediná žena, která se zde objevuje, je neznámá dívka, která žije z odpadků. To je její jediná role. Měl by proto být tento titul považovaný za špatný? Nebo Kameron Hurley a její sci-fi The Stars Are Legion, jež popisuje planetu, na níž žijí pouze ženy. To příliš velký prostor pro různorodost postav neskýtá – znamená to však, že text není dost dobrý?

iLiteratura: Úkolem literatury je psát i o jiných světech, smyšlené skutečnosti…
Siri Pettersenová: Rozhodně, kromě toho by měla literatura být občas i nepříjemná. Provokovat nás a nutit nás zabývat se tématy, nad nimiž se zamýšlet nechceme. Málokdy budeme konfrontováni například s rasismem jinak, než že čteme o postavách, které jsou rasistické a říkají hrozné věci. Není řešení takovou literaturu zakázat. Naopak nás to učí zaujmout k dané problematice postoj.
Domnívám se, že pokud lidé hodně čtou, dříve nebo později se jejich vkus zformuje a přestanou vyhledávat pouze brakovou literaturu. Najdou si cestu i k jiným knihám. Je to stejné jako s filmy. Občas máte chuť se podívat na povrchní komedii nebo marvelovku, jindy naopak na něco vážnějšího. Různorodost je potřeba podporovat.

iLiteratura: V souvislosti s Havraními kruhy mne napadá ještě jedna otázka. Hirka a její biologický otec jsou postavy s určitými božskými rysy. Bohové byli pro lidi v minulosti důležití, dávali jejich životu směr a smysl. Myslíte si, že v dnešní době ještě víru potřebujeme?
Siri Pettersenová: Já osobně jsem ateistka, ale uvědomuji si, stejně jako mnozí z nás, že určitá forma náboženství nebo víry je důležitá. Existují bohové staří a noví, zvířecí… Mnoho lidí dnes věří v léčivou sílu přírody, astrologii, přízraky a další podivnosti. Já jsem naopak zastáncem toho, že bychom měli společnost stavět na faktech a vědomostech. Zároveň jsem však přesvědčena, že musíme víru či náboženství ostatních lidí respektovat. Neuznávám argument, že některé náboženství je jediné správné, a proto mi dovoluje ubližovat druhým, což se bohužel často děje. Nejvyšší hodnotou jsou lidská práva. I v Havraních kruzích, které podle některých náboženství kritizují, existuje Síla, jakési společné pouto. Zdroj, z nějž všichni vycházejí. To platí i v našem světě. Do jisté míry jsme všichni jedno, právě proto se nemůžeme zcela uzavřít před utrpením druhých.

iLiteratura: Pokud bychom měli přistoupit na myšlenku, že jsme jedno a budeme fungovat jako jediná spokojená společnost, například ve formě Evropské unie, často se očekává, že budeme mít všichni stejné podmínky, stejná pravidla, že budeme stejní. Je to vůbec možné?
Siri Pettersenová: „Jedno“ neznamená, že musíme být všichni stejní. Samozřejmě, že je potřeba najít určitý kompromis a přizpůsobit se. Nemůžeme však popírat základní lidská práva. Z tohoto základu je nutné vycházet. Řešme důležité problémy jako například fakt, že existují lidé, kteří jsou schopni zabíjet a mučit druhé, a ne se zabývat tím, zda někdo smí nebo nesmí nosit hidžáb. Ve snaze o absolutní dodržování „lidských práv“ bychom si měli dát pozor, abychom se nevydali špatným směrem.

iLiteratura: Jak nám v tomto může pomoci literatura?
Siri Pettersenová: Literatura v nás podporuje schopnost empatie. Ať už jde o názory na přistěhovalectví, střílení vlků, nebo politiku… Je jedno, o čem diskutujeme. Literatura nás učí vidět problémy z více úhlů. Pochopit odlišný názor těch, s nimiž se pouštíme do debaty. Respektovat ho. Jsme-li v diskusi agresivní, reakcí bude pouze další agrese. Násilí plodí násilí.

iLiteratura: Vraťme se ještě k vaší tvorbě. Napsala jste fantasy trilogii, publikovala několik komiksů, vaše poslední kniha je určena dětem. Máte chuť zkusit si teď něco jiného? Třeba poezii? Nebo to, co sama nazýváte „opravdovou literaturou“?
Siri Pettersenová: Kdybych si měla zvolit jiný žánr, ráda bych sáhla po chick-lit, tedy populárním příběhu pro ženy, „knížce pro holky“. Člověk si při tom výborně odpočine. Je jedno, pokud lidé, zvlášť mladí, čtou tento typ literatury raději než cokoli jiného. Hlavní je, že čtou.

iLiteratura: Poslední otázka k vašim knihám. Jste také ilustrátorka. Obálky Havraních kruhů jste navrhovala sama. Předpokládám, že jste si své postavy i skicovala… Nechcete tyto obrázky rozpracovat a zveřejnit?
Siri Pettersenová: Ne, líbí se mi sledovat, jak si mé postavy představují čtenáři. Jsou úžasně kreativní. Kdykoli vidím Hirku na nějakém obrázku nebo jako cos-play, říkám si: „Jo, to je Hirka!“ a pak zase a zase… Každá je jiná, a přece je to všechno ona. To je fascinující.

 

© Veronika Vladimírová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 963x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce