Zrzavý, Jan: Proč se lidé zabíjejí

Zrzavý, Jan
Proč se lidé zabíjejí

recenze přírodní vědy

Má lidské vraždění a páchání genocid nějaký biologický základ, nebo se jedná o patologické chování, jemuž lze předejít správnou výchovou? Proč se vlastně lidé vraždí a jak ke zkoumání tohoto fenoménu přistupovat? Závěry, k nimž zde významný český evoluční biolog dochází, zastánce člověka coby tvora mírumilovného příliš nepotěší.

O původu zabíjení
Jan Zrzavý
: Proč se lidé zabíjejí: Evoluční okno do lidské duše. Triton, 2017, 144 s.

Takřka denně se na nás z novin či televize valí zprávy o vzájemném vraždění lidí, od usmrcování kojenců a zabíjení manželů po zvěrstva páchaná v mnoha oblastech Afriky či Blízkého východu. Hned první věta recenzované knihy nás navíc upozorňuje, že „každoročně asi půl milionu lidí umírá násilnou smrtí uprostřed hlubokého míru“. Proč se ale lidé zabíjejí? Jedná se o patologický projev chování a vraždí pouze narušení jedinci, kteří se od nás „normálních“ prokazatelně odlišují? Nebo stojí celý fenomén na biologických základech a zabíjení lidí je pro člověka stejně přirozené jako pohlavní pud nebo péče o potomky ? Na tyto i mnohé další otázky se snaží v knize Proč se lidé zabíjejí (jedná se o přepracované vydání stejnojmenného titulu z roku 2004) odpovědět slavný český biolog Jan Zrzavý (nar. 1964). Čtenářům, kteří se o biologii byť jen okrajově zajímají, jej asi není potřeba dlouze představovat. Stačí připomenout například jeho Fylogenezi živočišné říše (Scientia, 2006) nebo spoluautorský podíl na znamenité monografii o evoluční biologii Jak se dělá evoluce: Labyrintem evoluční biologie (Argo a Dokořán, 2017). S jeho popularizačními články se můžeme pravidelně setkávat třeba na stránkách časopisu Vesmír, kde některé části této knihy v podobě kratších textů vyšly.

Příroda, nebo kultura?
Vzhledem k autorově profesnímu zaměření nepřekvapí, že na hledání kořenů lidského vraždění uplatnil právě evolučně biologické hledisko, které bývá v dílech o daném tématu mnohdy poněkud upozaděno. Ještě než se Zrzavý dostane k samotnému jádru knihy, snaží se v prvních několika kapitolách postihnout některé základní aspekty zkoumání lidského chování a biologického výzkumu jako takového. Rozebírá zde kupříkladu tradiční problém geny versus kultura, tedy jestli se na našem jednání podepisují především geny, a chování je nám tudíž dáno od narození, anebo jestli za všechno může kultura a to, jak se chováme, závisí primárně na výchově či prostředí, v němž vyrůstáme a žijeme. V absolutním měřítku evidentně není správný ani jeden z těchto pohledů, poněvadž ve většině našich behaviorálních projevů se odráží jak biologická, tak kulturní složka dědičnosti.

Jedním ze způsobů, jak se můžeme o evolučním původu našeho chování něco dozvědět, je srovnat je s obdobnými projevy u zvířat, musíme nicméně mít na paměti, že v tomto ohledu je třeba zkoumat evolučně pouze sdílené shody v chování, nikoli pouhé analogie. Jinak řečeno, přínosné pro nás může být studium chování našich nejbližších příbuzných, například šimpanzů, protože podobnosti v našem chování jsou s jistou pravděpodobností zděděné od našeho společného předka, který žil před nějakými 5,5 až 7 miliony let. Naopak zcela bezúčelné je dle autora srovnávat naše chování třeba s mravenci, kteří sice žijí v societách, věnují se otrokářství, zemědělství či plenění cizích mravenišť, ale dané jednání je pouze analogické a v lidské i mravenčí evoluční větvi se vyvinulo nezávisle.

Na samotné projevy chování lze nahlížet či je zkoumat dvěma způsoby. Můžeme pátrat po proximativních (bezprostředních) příčinách (například neuronální aktivita určité mozkové oblasti), nebo po ultimativních (vzdálených) důvodech daného chování. Autorovými slovy: „Hledáme buď evoluční výhody toho, že se někdo kupříkladu stane vrahem, anebo naopak bezprostřední příčiny, které ho přivedly na dráhu evolučně nevýhodnou.“ Vše co děláme, totiž vedlo či vede k reprodukčnímu úspěchu, nebo to nijak neprospívá, ani neškodí. A pokud to škodí, takové chování zřejmě vzhledem k nižšímu reprodukčnímu úspěchu nositelů časem zmizí, pakliže ovšem nevzniká opakovaně. Každopádně ultimativní stránku věci, která cele patří do sféry evoluční biologie, autor považuje pro pochopení fenoménu za klíčovou: „Zajímá-li nás, proč se lidé vraždí, neptáme se na jejich okamžité fyziologické či psychologické vyladění, na to čeho mají v krvi moc nebo málo, ale především na to, jakou reálnou výhodu přináší vražda vrahovi či jeho rodině.“

O rodičích a dětech
Po poměrně rozsáhlém úvodu, jenž je však k docenění zbytku knihy zásadní, autor přechází k podstatě celého fenoménu a na patřičném evolučním pozadí čtenáři servíruje výsledky nejrůznějších studií, které se zabíjením mezi lidmi zabývaly. Jedním z důležitých faktů je, že všichni do jisté míry automaticky rozlišujeme ostatní lidi na příbuzné a nepříbuzné: „Jsme všichni potomky někdejších rodinných protekcionářů, a není proto divu, že sami jsme také rodinní protekcionáři.“ Jedním z důsledků může být, že pokud žije osoba v rodině, s níž není geneticky příbuzná, panuje u ní jedenáctkrát vyšší pravděpodobnost, že se stane obětí vraždy. U malých dětí je pravděpodobnost zabití nevlastním rodičem dokonce padesátkrát vyšší než v případě vlastního rodiče. Vlastní děti pak čelí největšímu riziku infanticidy v prvním roce svého života. Náklady vložené do dítěte (péče, výživa apod.) později patrně převažují natolik, že jeho zabití se (z evolučního hlediska) stává extrémně nevýhodným. Autor dodává, že tendence k zabití potomka je patrně tlumena rodičovskou láskou, a jelikož ta je v případě nevlastního potomka téměř jistě nižší, vysvětluje to i výše uvedená zjištění. Další zajímavou skutečností je, že své dítě spíše zabijí mladší ženy (které před sebou mají potenciálně ještě dlouhou plodnou budoucnost) než ženy starší.

Ovšem ani rodiče to nemají jednoduché. Ačkoli pro rodiče roste hodnota dítěte s věkem (čím je starší, tím více do něj bylo investováno), pro dítě naopak hodnota rodiče s věkem klesá (dokáže se o sebe postarat samo). Výsledky, které by ukazovaly vyšší míru vraždění rodičů dospělými potomky, však moc přesvědčivé nejsou. Mnohem patrnější dle autora je, že pravděpodobnost zabití rodiče stoupá s věkem, kdy potomka zplodil: „Riziko filicidy (zabití potomka) je spojeno s podprůměrně nízkým rozdílem mezi věkem rodičů a věkem potomka […], zatímco riziko paricidy (zabití rodiče) je spojeno s nadprůměrně vysokým rozdílem mezi stářím rodičů a potomků.“

Genocida
Námětem několika posledních kapitol svazku je genocida. Zásadním prvkem genocidy je fakt, že se nejedná o činy jedinců, nýbrž o skupinovou aktivitu, které je v první řadě umožněna přirozeným a evolučně podmíněným sklonem člověka dělit ostatní lidi na „my“ a „oni.“ Genocidy lidstvo provázely v zásadě odjakživa a nijak výjimečné nejsou ani u zvířat. Potíž ale spočívá v tom, že zatímco u zvířat bývají genocidy zpravidla „genetické“ (vyhubení sousední tlupy, rodiny), u lidí se vyskytují rovněž genocidy poháněné kulturními či ideologickými rozdíly, které dávají snadno vzniknout skupinám o milionech lidí (oproti desítkám, jež obsahují skupiny genetické). Kulturní aspekt tak zřejmě umožňuje genocidy obrovského rozsahu. Jsme totiž nastaveni tak, že ve chvíli, kdy často ze zcela pochybných důvodů věříme, že někdo patří do „cizí“ skupiny, nemáme problém chápat jej zcela odosobněně, jako pouhou věc (o neurobiologické podstatě viz například David Eagleman v knize Mozek, Bizbooks, 2017).

Zrzavý tento fenomén dokládá na některých klasických případech z fašistického Německa. Avšak podobné rozdělování na „my“ versus „oni“ můžeme pozorovat i dnes, kdy tento základní aspekt lidské psychiky zneužívají zejména populističtí politici k vyvolávání různých, zpravidla neopodstatněných obav a umělého dělení společnosti na města vs. venkov, mladí vs. staří, vzdělaní vs. nevzdělaní. Jak autor dodává: „Stejně jako se opice snadno naučí bát se hadů, my se lehce naučíme nenávidět lidi hovořící jinými jazyky či věřící v jiné bohy.“ Xenofobie je pro člověka zkrátka přirozená. Rozdíl mezi vražděním a genocidou pak Zrzavý spatřuje v motivaci. V prvním případě své zájmy prosazuje jedinec, kdežto při genocidě lidé prosazují zájmy skupiny. Vrah zvolil alternativní strategii, účast na genocidě nic takového nevyžaduje.

Knihu Zrzavý zakončuje varováním, že považovat vraždění, ať už genocidní či homicidní, za něco patologického může být nebezpečné. Jednak proto, že to vede k ideálu krásného světa, který nejednou stál za spuštění nějaké genocidy („krásné Německo bez Židů“), a jednak z toho důvodu, že se pak stáváme vůči danému fenoménu bezbrannými, protože nás, těch hodných, se přece netýká. Ale „něco v nás je stále připraveno promptně zareagovat, až přijde ten správný podnět; a dějiny lidstva ukazují, že takové podněty občas přicházejí“.

Tah na branku
Publikace Proč se lidé zabíjejí je bezpochyby hodnotný příspěvek do diskuse o podstatě lidského vraždění. Zejména je třeba ocenit, s jakou lehkostí autor čtenáře tématem provází. Přestože se jedná o látku drobet ponurou, nechybějí v textu různé (ač sem tam jen rádoby) humorné poznámky či narážky („ekonomie je prostě jenom ekologie našeho druhu; ovšem neříkejte to Klausovi“), popřípadě vskutku kousavý sarkasmus, který knize spolu s trochu svérázným stylem dodává na osobitosti.

Nicméně je znát, že některé části textu vznikaly samostatně (a byly publikovány v již zmíněném Vesmíru či v Lidových novinách). Zrzavého kniha sice nabízí spousty zajímavých jednotlivostí, ať už prostřednictvím celých, ač ne vždy zcela provázaných kapitol, tak četných boxů, které se vyjadřují k tématům více či méně souvisejícím. Chybí jí však trochu důraznější tah na branku či alespoň propracovanější závěr, který by problematiku z předešlých kapitol zasadil do ucelenějšího obrazu, jejž by si mohl čtenář odnést a zapamatovat. Svazek se sice čte jedna radost, ale celkový dojem po první přečtení je trochu mdlý (možná jej jen přebíjejí právě ony fascinující jednotlivosti). Téma tak možná nemusí být ihned zcela srozumitelné čtenáři, jenž se podobnou problematikou nijak zvlášť nezabývá. Na druhou stranu je kniha natolik čtivá (a krátká), že není problém se k ní vracet opakovaně a celý obraz si při dalším pročítání poskládat mnohem lépe.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.