Markus, Radvan

Markus, Radvan

rozhovor beletrie zahraniční

Povídání o irštině, irském obrození, a v neposlední řadě o překládání kultovního irského románu. Hřbitovní hlína je, slovy překladatele, hlína.

S Radvanem Markusem o Hřbitovní hlíně, irské literatuře a překládání

Povědomí o irské literatuře v České republice není asi úplně ideální. Už kvůli většinové volbě média, tedy angličtiny, běžnému čtenáři splývá s ostatní anglosaskou produkcí. Občas na sebe sice dokáží irští autoři upozornit, a to buď v souvislosti s prestižními literárními cenami (Iris Murdochová, John Banville, Anne Enrightová, William Trevor, Sebastian Barry), nebo v případě, že se jejich dílo stane hojně překládaným bestsellerem (Kevin Barry, Sara Baume). Obvykle však znalost irské literatury končí u klasiků typu Oscara Wildea, G. B. Shawa nebo Jamese Joyce, z nichž první dva přes svůj původ náležejí spíše do kontextu britské literatury, případně u irského dramatu a jmen jako Samuel Beckett nebo J. M. Synge. O irsky píšících autorech se pak ví jen minimálně a ani jejich překladům se dlouhá léta nevěnovala výraznější pozornost.

O to záslužnější je zjevná snaha tento dluh napravit. Díky nakladatelství Argo, které se vydávání irské literatury věnuje systematicky a uvedlo již mnoho irských autorů, vyšlo v češtině několik děl výše zmiňovaných osobností, jako jsou James Joyce a Samuel Beckett, dále v posledních letech také překlady mladých irských literátů (U nás v Bohane a chystá se i Broukobol Kevina Barryho a Nádherná kacířství Lisy McInerney) a především básnická sbírka Lidský řetěz od Seamuse Heaneyho v překladu Daniela Soukupa.

Díky spolupráci redaktorky Hany Zahradníkové a Radvana Markuse, vyučujícího na Filozofické fakultě UK se specializací irská studia, spatřil konečně světlo světa jeden z největších románů irské literatury, Hřbitovní hlína Máirtína Ó Cadhaina. Pro Radvana Markuse to ostatně není první překlad z irštiny, jeho přičiněním již vyšly překlady např. historického románu L’Attaque Eoghana Ó Tuairisca (Baronet, 2007), sbírka povídek Biskupova duše Pádraica Ó Conaireho (Jitro, 2013) a ve spolupráci s dalšími překladateli také výbor povídek irsky píšících autorů 20. století pod jménem Muž, který vybouchl (Jitro, 2016). Součástí vydání Hřbitovní hlíny je slovníček výslovnosti irských vlastních jmen, podrobné poznámky k textu a především vyčerpávající a mimořádně přínosná studie o pohnutém osudu tohoto slavného románu, jeho recepci a samozřejmě i autorovi, nazvaná „Jest radno slyšeti“: Halasný svět hřbitovní hlíny.

iLiteratura.cz: Román Hřbitovní hlína má pověst kultovního románu. Někteří kritici ho dokonce z nejrůznějších důvodů přirovnávají k Joyceovu Odysseovi (o autorovi se dokonce mluvilo jako o „joyceovském úchylákovi“). Osud obou románů se skutečně trochu podobá – všichni o nich mluví v superlativech, ale málokdo je četl. U Hřbitovní hlíny to bylo až do nedávna pravda mj. i kvůli faktu, že je napsán v jazyce, který ovládá minimum čtenářů. V čem ty sám vidíš jeho výjimečnost a proč bys ho českým čtenářům doporučil? A na co by se naopak měli případně připravit? A je srovnání s Joycem vůbec na místě?
Radvan Markus: Román je pozoruhodný svou základní situací – zachycuje hovory mezi obyvateli fiktivního hřbitova – i narativní formou. Tvoří ho neuvozené promluvy nebožtíků, kteří ze sebe dolují novinky, vyprávějí si příběhy, hádají se, spílají si či prostě nezdvořile mluví jeden přes druhého. Na jednu stranu jde o významné dílo pozdního modernismu, zaměřené na všelidské otázky, jako je zápas mezi životem a smrtí, identita jedince ve společnosti či role jazyka. Na stranu druhou však platí, že Hřbitovní hlína je hlína i v přeneseném významu tohoto slova – jedná se do značné míry o román humoristický, při jehož četbě se málokdo ubrání hlasitému smíchu. V souladu s názvem jde o humor černý i zemitý. Potěšení čtenáře však značně závisí na jeho orientaci ve změti hlasů, jimiž kniha oplývá – přímo na hřbitově lze identifikovat třicet devět mluvčích, a když připočteme lidi, o nichž nebožtíci hovoří, je postav románu kolem šedesáti. Zejména první interludium (tak Ó Cadhain v románu nazval kapitoly) je proto radno číst se zvýšenou pozorností, aby se člověk v postavách zorientoval. Dobrou pomůckou je seznam klíčových postav a příbuzenských vztahů mezi nimi na začátku knihy. S Joyceovým Odysseem Hřbitovní hlínu kromě pověsti pojí i množství ryze literárních podobností. Obě díla například podrobně popisují konkrétní místo v konkrétním čase – v Joyceově případě jde o Dublin 16. června 1904, v případě Ó Cadhaina o jižní Connemaru v době druhé světové války – zároveň však tyto mikrokosmy díky šíři probíraných témat (ve Hřbitovní hlíně mezi ně patří leccos od těžby rašeliny přes politiku až k literatuře a keltské filologii) působí jako zmenšené obrazy světa jako takového. Podobně jako třeba u Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka se jedná o romány encyklopedické, v nichž pozorný čtenář najde vhodný citát hodící se k téměř každé situaci. Dalšími pojítky mezi mezi Joycem a Ó Cadhainem je využití všemožných literárních forem a jazykových rovin a v neposlední řadě také již zmíněný zemitý, karnevalový humor – právě zde je koneckonců možné hledat kořeny poznámek o „úchylákovi“. Samozřejmě mezi oběma díly najdeme i podstatné rozdíly, přesto však je množství podobností pozoruhodné. Dlužno dodat, že Joyce byl pro Ó Cadhaina celoživotní inspirací, přičemž nešlo pouze o Odyssea, ale i o podstatně nesrozumitelnější román Plačky nad Finneganem, jehož vliv je patrný v některých pozdějších Ó Cadhainových textech.

iLiteratura.cz: Román Hřbitovní hlína zůstal po mnoho let nepřeložený. Důvodů je mnoho: neobyčejná náročnost původního textu, pro některé jistá kontroverznost autora (spojení s IRA), strach případných překladatelů, že nedokáží zcela věrně postihnout jeho genialitu. V souvislosti s překladem kolují i nejrůznější historky, např. jak oslovená překladatelka v šedesátých letech od práce odstoupila s tím, že odchází do kláštera. Další se zase báli, že výsledná kvalita nebude odpovídat původnímu originálu – nechali se třeba doslova slyšet „že se bojí každého dalšího kroku, aby nešlápli vedle…“ Když ses definitivně rozhodl, že do toho nelehkého úkolu půjdeš, čeho ses nejvíc bál? A potvrdily se tyto původní obavy, nebo nakonec vyvstal nějaký jiný, palčivější problém?
Radvan Markus: Hřbitovní hlína byla mým překladatelským snem již od chvíle, kdy jsem se o knize poprvé dozvěděl – dodnes si pamatuji, že to bylo na jazykovém kurzu v Connemaře v roce 2006. Trvalo však jedenáct let, než se sen proměnil ve skutečnost. Nejprve byla potíž knihu vůbec sehnat – v té době byla beznadějně vyprodaná, a tak mi nakonec jeden dobrý kamarád z Irska musel poslat fotokopii. Pak bylo potřeba vyvinout značné úsilí, abych románu porozuměl; autor totiž s oblibou využívá různé polozapomenuté výrazy svého rodného nářečí či slova ze starší literatury, takže běžný slovník je čtenáři pouze chabou pomocí. Ani po několikerém přečtení jsem se necítil na překlad dostatečně „pevný v kramflecích“, vše však změnil e-mail od Mícheála Ó Conghaila, významného současného irskojazyčného prozaika a ředitele nakladatelství Cló Iar-Chonnacht, které vlastní na Ó Cadhainovo dílo práva. V návaznosti na nedávné vydání dvou anglických překladů Ó Conghaile usiluje o to, aby se kniha coby nejvýznamnější irskojazyčný román co nejvíce rozšířila do světa – jak jednou zmínil, jeho přáním je, aby do roku 2025 byla vydaná ve dvaceti jazycích. Jelikož nelenil a kromě mě jakožto překladatele oslovil i nakladatelství Argo, které s nabízenou spoluprací souhlasilo, pochopil jsem, že nastal ten pravý čas. Určitou nervozitu z toho, že překládám zásadní literární dílo, jsem jistě cítil, na druhou stranu tlak na překladatele z angličtiny musel být mnohem citelnější, neboť lidí, kteří dokážou srovnat překlad s originálem, je v jejich případě podstatně více než v případě češtiny. Obecně jsem se snažil být věrný nikoli liteře, ale duchu předlohy, neboť kromě významu bylo třeba brát ohled i na srozumitelnost humoru a na zvukovou stránku textu, jenž oplývá aliterací a všemožnými rytmickými a dalšími hudebními efekty. Zda jsem se tohoto cíle zhostil s úspěchem, či ne, mohou posoudit pouze čtenáři. Podmínkou sebevolnějšího překladu by však mělo být dobré porozumění originálu, a tam jsem právě, jak už jsem zmínil, narazil na největší potíže. Nešlo totiž pouze o významy slov a vět, ale i o všemožné konotace a odkazy k místnímu folkloru a jiným literárním dílům, které je krajně nesnadné odhalit. Nedocenitelnou pomocí mi v tomto ohledu byl čtrnáctidenní výzkumný pobyt v autorově rodné Connemaře, kde jsem obtížná místa v textu konzultoval s rodilým mluvčím a folkloristou Dónalem Ó Droighneáinem i jinými odborníky. Na tomto místě se sluší poděkovat agentuře Literature Ireland a ministerstvu zahraničí Irska, které mi na tuto cestu laskavě poskytly finanční prostředky.

iLiteratura.cz: Když už jsem zmiňovala překlady do angličtiny, je známo, že po mnoha desetiletích nakonec vznikly dva anglické překlady v podstatě současně. Alan Titley si pro převod zvolil směsici městských slangů okořeněnou moderními vulgarismy, dvojice překladatelů druhého vydání se vydala cestou irského dialektu angličtiny. Která volba ti připadala v souvislosti s angličtinou vhodnější, a ovlivnilo to nakonec nějak tvé rozhodnutí, jakou cestou se vydat u českého překladu?
Radvan Markus: Oba přístupy jsou v angličtině jistě legitimní – zatímco Alan Titley chtěl více zdůraznit mezinárodní rozměr knihy, dvojice překladatelů Liam Mac Con Iomaire a Tim Robinson přikládali větší váhu její irské specifičnosti. Nespoutaný přístup Alana Titleyho dal vyniknout pasážím, kde se postavy s vervou a neobyčejnou jazykovou tvořivostí proklínají, na druhou stranu zase nutně skryl některé jemnější odstíny knihy. Nasazení vulgarismů po způsobu „fuck them anyway“ již od druhé věty románu (v češtině věrněji předloze „ať jdou ke všem čertům“) navíc skrylo určitou dynamiku originálu, kde se postavy k silnějším výrazům teprve „propracovávají“ a pronášejí je teprve v klíčových momentech. Pokorný přístup druhých dvou překladatelů zase naopak občas doslovností zakrývá nespoutanost předlohy. U irských vulgarismů totiž nelze spoléhat na slovníkové definice – člověk pak lehce skončí jako havarovaný francouzský pilot, jedna z postav románu, který bretonské slovo gast (prostitutka) vysvětluje jako „žena provozující stánek se svatými obrázky na pouti v Leonu za účelem výběru peněz pro chudé“. Můj volnější způsob překladu za použití obecné češtiny je jednoznačně bližší Titleyho pojetí, na druhou stranu jsem se snažil postihnout nuance venkovského života i místní kultury (i za použití poznámek za textem) a šetřit vulgarismy na skutečně vypjaté pasáže.

iLiteratura.cz: Při křtu Hřbitovní hlíny jsi vysvětloval, proč sis nakonec pro překlad zvolil obecnou češtinu. Je jasné, že ne všichni čtenáři budou tímto rozhodnutím nadšeni. Ostatně je zajímavé, že u většiny překladů šli překladatelé cestou právě nějakého městského dialektu či slangu a nezvolili si navzdory venkovské tematice románu nějaký čistě venkovský dialekt. Mohl by ses ještě u té obecné češtiny trochu zastavit? Bylo to pro tebe skutečně jediné vhodné médium a především, jak sis určil míru? Všichni, kdo překládají a někdy ve své práci použili obecnou češtinu, bojují především s tím, kolik jí ve finále v textu užijí (aby to nepřehnali a dalo se to ještě číst), a s tím, aby byli v celém díle konzistentní.
Radvan Markus: Pro převod většiny knihy, kde postavy mluví Ó Cadhainovým rodným nářečím, byla skutečně obecná čeština jedinou volbou, která připadala v úvahu – a není to dáno pouze tím, že jsem rodilým Pražanem. Spisovná čeština by byla příliš formální a málo zemitá, nějaký specifický venkovský dialekt by zase vytvořil nežádoucí spojení mezi dějištěm románu a konkrétním regionem v Čechách či na Moravě – skutečných paralel mezi západoirským venkovem a dejme tomu chodskou či valašskou vesnicí najdeme prostě příliš málo na to, aby podobné spojení fungovalo. Obecnou češtinu navíc není správné zaměňovat s městským, natož pak vyhraněně pražským nářečím, jak se to někdy dělává – jedná se o interdialekt, jímž se mluví ve velké části Čech a částečně i na Moravě, tudíž i v mnohých venkovských oblastech. Zároveň se jedná o určitý zavedený literární standard, který můžeme vysledovat až ke zmíněnému Dobrému vojáku Švejkovi, s nímž Hřbitovní hlínu pojí nemalé podobnosti, ať už se to týká humoru, či zvolených jazykových prostředků. Ne náhodou v osmdesátých letech dvacátého století překládal irský spisovatel a novinář Breandán Ó hEithir Švejka do irštiny právě za pomoci stejného dialektu a stejného druhu slovních obratů, jako nalezneme ve Hřbitovní hlíně. A v neposlední řadě je třeba dodat, že Ó Cadhain svým nářečím psal nejen o venkově, ale i o městě – v jeho pozdějším díle dokonce povídky z městského prostředí převažují. Při určení míry použití obecné češtiny se bez mučení přiznávám, že jsem se držel ryze subjektivního hlediska, neboť žádný „systematický“ přístup (některé koncovky konzistentně ano, jiné ne) pro mě nevedl ke kýženému výsledku. Vzhledem k tomu, že celý román sestává z přímé řeči, bylo pro mě zásadní, aby všechny pasáže zněly přirozeně, když se čtou nahlas. Z tohoto důvodu jsem takto provedl jedno z mnoha kontrolních čtení překladu a totéž udělala po mně i redaktorka Hana Zahradníková. Pokud je výsledkem našich snah přece jen určitý druh konzistentnosti, nebyl dosažen slepým uplatňováním pravidel.

iLiteratura.cz: A další jazykové prostředky? V souvislosti se Hřbitovní hlínou se mluví o „kanibalizaci nářečí“ a „různořečí“ – postavy se překřikují, jejich proslovy někdy až splývají, ale každá má svůj svébytný jazyk, přepokládám že v originále prošpikovaný slovy pocházejícími z různých místních nářečí? Jak těžké bylo toto v češtině odstínit a kde všude jsi čerpal?
Radvan Markus: Hned zpočátku je třeba podotknout, že volba obecné češtiny neznamená, že čeština spisovná v překladu vůbec nemá místo. Má, a to především v promluvách postav, jako je místní učitel či hřbitovní spisovatel, kteří díky svému vzdělání dávají najevo určitou nadřazenost nad ostatními nebožtíky. Ti pak na oplátku tyto domýšlivce vhodnými narážkami v obecné češtině často zesměšňují. Neuškodí zmínit, že podobným způsobem funguje i v Dobrém vojáku Švejkovi kontrast mezi nabubřelou řečí byrokracie a válečné propagandy na straně jedné a zemitým vyjadřováním hlavní postavy a jejích souputníků na straně druhé. Další jazyková rovina románu je zastoupena proslovy takzvané „polnice hřbitovní“, hlasu, který na začátku většiny interludií květnatým jazykem uvozuje základní téma života a smrti, zrození a zmaru, přičemž navrch má vždy druhý ze zmíněných principů. Pro převod těchto pasáží jsem zvolil archaickou formu spisovné češtiny, prošpikovanou biblickými odkazy. Zemitá, „karnevalová“ řeč většiny postav románu pak působí jak určitý protiklad polnice, neboť jazyková tvořivost včetně všemožných nadávek a kleteb je jediným prostředkem, kterým postavy disponují v marném boji proti všemocné entropii polnicí zvěstované. Podstatné bylo tuto tvořivost postihnout v překladu, a to i za cenu odklonu od doslovného znění předlohy. Zdrojem a inspirací mi zde byly různé pokladnice nekonvenční češtiny, ať už jde o Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého, Obrátilova Kryptadia či české překlady Jarryho Krále Ubu a Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela – zde je třeba uvést, že právě srovnání z Rabelaisem bylo při kritické recepci Hřbitovní hlíny v Irsku zásadní. Všech těchto zdrojů bylo ovšem třeba využívat s mírou a především s respektem k dějišti románu i samotným postavám. Zajímavou otázkou bylo, jak převést anglické výrazy, objevující se v ústech některých postav. Příkladem je Nóra Seánínova, prostá venkovanka, která od svého pohřbu dává často na odiv, jaká je kulturní a vzdělaná osoba. Anglické výrazy používá převážně z módních důvodů, ostatně jako to činí mnozí connemarští venkované dodnes. Ponechat angličtinu v českém překladu se mi nezdálo jako dobré řešení už vzhledem k tomu, že čeština nemá k angličtině zdaleka tak těsný historický vztah jako irština a anglická slova typu „honest“ by v českých promluvách působila cizorodě. Řešením byly někde „módní“ výrazy (čégo), onde germanismy (herdek).

iLiteratura.cz: V souvislosti s Hřbitovní hlínou je samozřejmě nutné se zastavit u jazyka originálu, tedy irštiny. Asi jen málokdo v České republice má s tímto jazykem nějaké větší zkušenosti. Možná jen pro zajímavost, jaké jsou největší záludnosti tohoto jazyka pro nerodilé mluvčí a dá se irština vůbec k něčemu přirovnat?
Radvan Markus: Člověk se občas setká s představou, že irština je něco jako irský dialekt angličtiny. Opak je pravdou, irština až na přejatá slova nemá s angličtinou prakticky nic společného. Zatímco angličtina patří do germánské větve indoevropských jazyků, irština je jazyk keltský, takže zjednodušeně řečeno se od angličtiny neliší méně než samotná čeština, spadající zase do větve slovanské. Jsou rysy keltských jazyků, které jsou pro nás krajně nezvyklé, jako jsou třeba počáteční změny souhlásek v závislosti na nejrůznějších gramatických pravidlech. Třeba irské slovo pro dům, teach, se sice vysloví ťach, „jeho dům“ je ale už a theach (a hach) a „jejich dům“ zase a dteach (a ďach). Jiným příkladem jsou kombinace předložek s osobními zájmeny, tedy jakési časování předložek: „u mě“ se třeba řekne agam, zatímco „u nich“ acu. Zjistil jsem ale, že znalost češtiny je pro osvojování si irštiny určitou výhodou, zejména co se výslovnosti týče. Irština totiž podobně jako čeština změkčuje souhlásky a najdeme v ní i zvuk podobný českému ř. Dle mých zkušeností mají rodilí mluvčí angličtiny (tedy včetně většiny Irů) s těmito hláskami často větší obtíže než Češi. Velkou záludností irštiny je však na druhou stranu její roztříštěnost do dialektů a samotná skutečnost, že jde o menšinový jazyk – i největšímu nadšenci chvíli trvá, než si vytvoří síť přátel, s nimiž může irsky komunikovat, prostá návštěva ostrova k procvičení si irštiny většinou nestačí. Na druhou stranu přátelství, která takto vzniknou, bývají velice cenná a trvalá – já jsem se třeba přistihl, že při cestách do Irska používám angličtinu jen zřídkakdy.

iLiteratura.cz: Ve své vynikající studii, uveřejněné v českém vydání Hřbitovní hlíny, se krátce věnuješ irskému obrození a boji za oživení a propagaci irského jazyka. Ostatně sám Máirtín Ó Cadhain zasvětil život právě boji o irský jazyk. Nabízejí se logické paralely s českým obrozením a obdobným bojem za zrovnoprávnění češtiny. Když se však podíváme na jakákoliv sčítání a tabulky, nelze se ubránit dojmu, že se ty snahy trochu minuly s účinkem, minimálně ve srovnání s češtinou. (Jen pro informaci, podle sčítání z roku 2016 mluví každý den irsky pouze 1,7 % z celkových cca 4 milionů obyvatel, k velštině se pro zajímavost hlásí cca 21 % obyvatelstva, skotská gaelština je na tom obdobně jako irština.) Důvodů tohoto neutěšeného stavu je určitě více, minimálně ty historické, kdy irštinou mluvilo především venkovské obyvatelstvo z nejchudších oblastí, které nejvíce utrpěly v 19. století hladomorem a posléze přišly kvůli masové migraci o značnou část obyvatel. Angličtina byla nejspíš také mnohem invazivnější než němčina, a pokud se nepletu, irské obrození začalo taktéž o něco později než v českých zemích. Kde bys ty sám viděl příčiny jazykového stavu na irských ostrovech? A vidíš nějaký posun k lepšímu, nebo jde o setrvalý stav?
Radvan Markus: Srovnání s českým obrozením je zajímavé téma – shodou okolností jsem nedávno napsal akademickou esej o tom, jak irští obrozenci vnímali české jazykové hnutí jako svůj vzor. Jeden novinový článek z třicátých let dvacátého století se dokonce v překladu jmenuje „Zmrtvýchvstání Čechů – naděje pro Iry“. Autoři podobných textů však při hledání paralel pomíjeli jednu podstatnou skutečnost: zatímco na počátku českého obrození mluvila česky nadpoloviční většina obyvatel Čech a Moravy, v době obrození irského následkem hladomoru a dalších zmíněných faktorů ovládalo irštinu na ostrově pouhých cca 14 % populace. Ještě důležitější rozdíl spočíval v tom, že zatímco čeští mluvčí na konci osmnáctého století většinou neuměli německy, mluvčí irštiny byli na sklonku století devatenáctého, kam se datuje počátek obrozeneckých snah, vesměs bilingvní. Oproti českým zemím tedy neexistoval „praktický“ důvod, proč se původní jazyk učit, a nezbývalo proto než se spolehnout čistě na patriotismus a nadšení pro jazyk samotný. Když zohledníme tyto faktory, je třeba uznat, že irské obrození i v takto nepříznivých podmínkách dosáhlo nezanedbatelných úspěchů – obnovilo třeba irskojazyčnou literaturu, v jejímž rámci po pominutí vlny tradicionalismu a hurávlastenectví vzniklo množství hodnotných děl. Co se stane s irštinou v budoucnosti, je těžké posoudit. Na jednu stranu platí, že v oblastech na západě Irska, kde je irština jazykem každodenní komunikace, v současnosti tento jazyk rychle ustupuje a je otázka, zda ho tam půjde ještě zachránit. Důvody jsou především ekonomické – jedná se o kraje s vysokou nezaměstnaností, odkud mladí lidé často odcházejí do větších měst, kde převládá angličtina. Na druhou stranu však irština sílí právě ve velkých městech. Velkou zásluhu na tom mají irskojazyčné školy, tzv. Gaelscoileanna, v nichž je irština vyučovacím jazykem. Díky jejich výborné pověsti je o ně značný zájem, a irština se tak stává oblíbenou mezi městskou střední vrstvou, což je nový trend. Navíc těch zmíněných 1,7 % každodenních mluvčích je pouze špičkou ledovce – ve stejném sčítání lidu přiznalo znalost irštiny 38,9 % Irů. Samozřejmě ne každý z nich umí irsky dobře a najde se mezi nimi i významná skupina lidí, kteří svou znalost vůbec nevyužívají, ale minimálně toto číslo svědčí o sympatiích k původnímu jazyku. Navíc se kolem irštiny vyvíjí spousta aktivity na vysokých školách, v médiích, na internetu i v rámci již zmíněné literatury. Jestli však irština přežije i poté, co ztratí svou tradiční základnu na venkově, je otázka – záleží především na tom, zda se ve městech najde dostatek irských mluvčích, kteří budou ochotni předat tento jazyk svým dětem.

iLiteratura.cz: Když už mluvíme o irštině, je to samozřejmě starý a velice bohatý jazyk. Ale přece jen je asi více spjat s irským venkovem a podepsalo se na něm, že ho většina obyvatel aktivně neovládá. Jsou třeba oblasti, kdy je irština výrazově chudší než angličtina? A jak je to vlastně s rozdíly mezi anglicky a irsky píšícími irskými autory? Co ovlivňuje jejich volbu média? Liší se třeba jejich tvorba tematicky apod.?
Radvan Markus: Určitá potíž se zobrazením soudobého městského života se s irštinou pojí již od dob obrození. Existovala dokonce i nemalá skupina puritánů, která měla za to, že o městě by se irsky nemělo psát vůbec! Není to dáno ani tolik tím, že by irštině chyběla potřebná terminologie či výrazové prostředky, ale spíše následkem skutečnosti, že málokteří obyvatelé měst používají irštinu v každodenním životě. Čtenář irskojazyčného románu zasazeného do městského prostředí se tak musí vyrovnat se skutečností, že předlohy postav v popisovaných situacích nejspíše mluvily anglicky a irštinu jim do úst vložil teprve autor. Existovali však (a stále existují) irskojazyční prozaici, kteří ze zmíněné nevýhody dokázali udělat přednost, v různé míře opustili realistický přístup a využili vzniklého jazykového pnutí k zobrazení města z nečekaných úhlů. Příkladem může být Pádraic Ó Conaire, jehož poetické obrazy Londýna z románu Vyhnanství nepřestávají fascinovat dodnes, humorista, novinář a znalec střední Evropy Breandán Ó hEithir a v neposlední řadě i sám Máirtín Ó Cadhain. Dlužno dodat, že v souladu s tím, jak se těžiště irskojazyčného života přesouvá z venkova do Galwaye, Dublinu a Belfastu, děl s městskou tematikou v irštině poslední dobou přibývá, stejně tak jako románů, které se odehrávají vůbec mimo Irsko.

iLiteratura.cz: Zde bych se ještě na chvilku zastavila u irské literatury. Pokud v České republice vůbec vycházejí překlady z irštiny, jde většinou o starší díla: Hřbitovní hlína je už z roku 1949, vůbec první knihou přeloženou přímo z irštiny do češtiny byl román Vyhnanství Pádraica Ó Conaireho z roku 1906 (přel. Daniela Furthnerová, Fraktály, 2004) a od téhož autora pak vyšel i výbor povídek nazvaný Biskupova duše v tvém překladu (Jitro, 2013). Je to logické, protože jde většinou o nejdůležitější díla irské literatury, vůči nimž mají česká nakladatelství trochu dluh. Existuje nějaký ryze současný irský román, který tě výrazněji zaujal a o kterém si myslíš, že by stál za český překlad?
Radvan Markus: Těžiště mé badatelské práce leží v irskojazyčném modernismu, který je zastoupen různými díly z období zhruba 1900 až 1970. Dá se tedy říct, že mi podrobné studium náročných autorů, jako je Máirtín Ó Cadhain, do značné míry vzalo čas potřebný k četbě pozdější tvorby. Rozhodně mě však třeba zaujal prozaik Liam Mac Cóil, jehož tematický záběr sahá od pseudodokumentární fikce přes dobrodružné historické romány až po irskou klasickou hudbu a psychoanalýzu, nadmíru zajímavé prozaické texty píše i básnířka Biddy Jenkinsonová, která mimochodem bude mít na podzim tohoto roku v Praze veřejné čtení. Takže doufám, že se časem k současné tvorbě propracuji, ať už badatelsky, či překladatelsky. Je třeba připomenout také skutečnost, že v současnosti vychází v irštině také množství kvalitní poezie, jejímuž překladu se soustavně věnuje již zmíněná Daniela Furthnerová-Theinová a Martin Světlík.

iLiteratura.cz: Když sis splnil sen a dokončil překlad takového díla, jakým je Hřbitovní hlína, máš ještě nějaký další román nebo autora irské literatury, do kterého by ses chtěl pustit? Jaké jsou tvé další překladatelské plány?
Radvan Markus: Rád bych ještě nějakou dobu u Máirtína Ó Cadhaina zůstal a přeložil některou z jeho četných novel. Jako nejzajímavější se mi v tuto chvíli jeví An Eochair (Klíč, 1967), groteskní příběh o úředníkovi, který omylem zlomí klíč od své kanceláře, kde je zamčený, a kvůli všemožným byrokratickým překážkám zemře dřív, než se dveře podaří otevřít. Novela patří k Ó Cadhainovým textům z dublinského prostředí, takže reprezentuje jinou rovinu jeho tvorby než Hřbitovní hlína, navíc satira na úředního šimla by se ve vlasti Franze Kafky mohla dobře uchytit. Výhledově mě láká také vrátit se ještě hlouběji do minulosti a přeložit knihu An tOileánach (Ostrovan, 1928) od Tomáse Ó Criomhthaina. Jedná se autobiografii plnou dobrodružných příběhů, svérázného humoru a fascinujícího popisu těžko představitelného života obyvatel Blasketských ostrovů na konci devatenáctého století; kniha je zajímavá jak svým neobvyklým prostředím, tak i zajímavým vypravěčským stylem, který mnohé důležité informace umně skrývá mezi řádky. Ale uvidíme, třeba to nakonec bude nějaký současný román.

© Markéta Musilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2200x

katalogy

Inzerce