Asi každý z nás narazí tu a tam na „empatii“, ať už někoho označíme za hodně, či málo empatického, nebo když třeba básníme o své vlastní empatii. Empatie je zcela nepochybně jeden ze základních aspektů našeho (sociálního) života. Jenže co to vlastně je? Že je to otázka zapeklitější, než by se mohlo na první pohled zdát, naznačuje již fakt, že obecně platná či široce přijímaná definice empatie zkrátka neexistuje. Studium empatie totiž nadnáší řadu podstatných problémů: od skutečnosti, že neexistuje pouze jeden, nýbrž hned několik druhů empatie, až po místy neostré hranice mezi empatií a jinými podobnými stavy mysli. K tomu se nám ještě nabízejí rozmanité úhly, z nichž lze empatii nahlížet a zkoumat.

Výše zmíněné důvody nepochybně značnou měrou podnítily vznik knihy Jak současná věda objevuje empatii: Transdisciplinární pohled na klíč k lidské duši, která je patrně nejkomplexnější publikací věnovanou tomuto fenoménu, jež na českém trhu dosud vyšla. Jejími autory jsou Petr Mikoška, který působí jako vědecký pracovník na Institutu sociálního zdraví na Univerzitě Palackého v Olomouci a vyučuje i na Univerzitě Hradec Králové (čtenáři se s ním mohli setkat kupříkladu prostřednictvím svazku Metadovednosti a (ne)vědomí v psychoterapii, Pavel Mervart, 2014), a Lukáš Novák, student pražské Univerzity Karlovy a Univerzity Hradec Králové, jenž taktéž spolupracuje s výše uvedeným Institutem sociálního zdraví.

Léčba empatií
Kniha se dělí do dvou tematicky víceméně ucelených částí. V první, jak už název Empatie v psychoterapii napovídá, je hlavním námětem význam empatie v terapeutické praxi. Oddíl však autoři uvozují představením a porovnáním různých definic empatie. Výrazně pak navazují na díla proslulého amerického psychologa a psychoterapeuta Carla Ransoma Rogerse (1902–1987), který výzkumu empatie zasvětil nemalou část svého profesního života. Rogers například tvrdil, že schopnost empatie je u psychoterapeuta jednou z nejdůležitějších vlastností, přičemž podstatné je, aby si byl terapeutova empatického postoje vědom i klient, neboť již to má samo o sobě terapeutický účinek. Lepšímu pochopení Rogersova názoru na empatii mohou napomoci následující úryvky z jeho definice, vypíchnuté samotnými autory (ač v trošičku jiném kontextu): „Je to vstupování do osobního percepčního světa druhého a dokonalé zabydlení se v něm. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka, orientovat se v něm taktně a vzdát se vlastního hodnocení. Je třeba být důvěrným společníkem druhého člověka v jeho očích či jejím vnitřním světě. Být takovýmto způsobem s druhým znamená prozatím odložit vlastní názory a hodnoty s cílem vstoupit do jeho světa bez předsudků.“

Po obecnějším úvodu následuje výčet tří druhů empatie (emoční nákaza, mentalizace a soucit), jejichž charakteristiku doprovázejí působivé výsledky neurozobrazovacích studií, které zároveň jasně ukazují na vzájemné odlišnosti mezi různými druhy empatie. Autoři v této části nabízejí vskutku jedinečný popis neurálního pozadí celého procesu, konkrétně výčet jednotlivých oblastí mozku, které se při tom kterém typu empatie aktivují. Jelikož zároveň (do jisté míry) víme, s čím různé oblasti mozku souvisejí, lze z toho vyvozovat, jakým způsobem empatie funguje. Například při emoční nákaze, což značí mentální proces, při němž kopírujeme emoce druhého člověka, se nejvíce aktivují evolučně starší oblasti mozku, zejména pak amygdala, která hraje důležitou úlohu při vzniku emocí. Při mentalizaci, která na rozdíl od emoční nákazy umožňuje představit si mentální stav druhého člověka, se aktivují již evolučně mladší a pokročilejší oblasti, kupříkladu prefrontální kůra. Jiný neurální profil má rovněž soucit, jenž lze v širším smyslu definovat jako „porozumění tomu, jak se cítí druhý člověk“. Soucit autoři považují z hlediska psychoterapeutické praxe za nejdůležitější formu empatie, což dokládají na výsledcích nesčetných studií, které se významem empatie ve vztahu mezi terapeutem a klientem zabývaly.

Empatická společnost
Druhá část knihy nese název Empatie v sociálních souvislostech a zajímavým důsledkem absence obecné definice je, že pro tento oddíl museli autoři empatii vymezit jinak, než jak ji chápali v první polovině svazku. Zde již není pojímána v rogersovském smyslu, nýbrž coby „emoční odpověď, chápaná jako důsledek interakce určitých dispozic jedince a situačních faktorů“. Těmito dispozicemi mohou být kupříkladu geny. Nutno podotknout, že poslední dobou je v módě hledat geny takřka pro cokoli (až ad absurdum). Autoři je však rozhodně nepovažují za všemocné, pouze ve světle předchozích (například neurobiologických) poznatků upozorňují na možnou existenci genů s potenciálním dopadem na empatii. A jak by takové geny působily? Třeba tak, že budou ovlivňovat vývoj oblastí mozku (třeba amygdalu) souvisejících s empatií nebo tvorbou některých hormonů (oxytocin, testosteron) či jejich receptorů. Dodejme, že geny, které ovlivňují míru empatie, skutečně nacházíme, avšak výzkum této oblasti je teprve na začátku.

Další kapitoly se mimo jiné věnují velmi podstatné otázce, totiž jaký vliv má na rozvoj empatie výchova. Asi nepřekvapí, že zásadní. Z citovaných výzkumů jasně vyplývá, že týrání či zneužívání dětí často vede k závažným poruchám osobnosti, které jsou doprovázeny špatným až nulovým rozvojem empatie. Taktéž se ukazuje potřeba, aby rodiče šli příkladem a projevovali vůči dětem empatii obzvláště v raném dětství, ale i později. Je zapotřebí si uvědomit, že mozek člověka se vyvíjí ještě po dvacátém roce života a vliv na rozvoj osobnosti má i přístup rodičů k adolescentům. Shrnuto podtrženo, „empatie plodí empatii“. V případě její absence se pak člověk snadněji dopouští krutého chování. To však ještě neznamená, že tak činí nutně a bez výjimky. Za pozornost stojí, že schopnost empatie může dočasně klesat, například v opilosti (což dává v souvislosti s uvedenými neurobiologickými výzkumy smysl). Krom toho prokazatelně (dočasně) klesá i v případě hraní násilných her či při sledování násilí v televizi (avšak pozor na unáhlené závěry).

Ve světle uvedených zjištění autoři vyzdvihují všeobecný význam empatie, která může mít vliv i na fungování samotné společnosti: „Ztratíme-li ze zřetele rozvoj empatie – vystavujeme naši společnost obrovskému riziku.“ Empatie může být též platným nástrojem při snahách o snižování kriminality. K tomu dodávají, že „v oblastech zdravotnictví či veřejného školství by mělo být rozvíjení empatie naprostou samozřejmostí,“ jelikož „empatický distres má [mimo jiné] pravděpodobně, zvláště u zdravotnických profesí, negativní vliv na kvalitu zdravotní péče a duševní zdraví personálu“. Závěrem autoři ještě uvádějí některá omezení i budoucí výzvy výzkumu empatie a předvídají například rostoucí význam zkoumání genů souvisejících s empatií či neurozobrazovacími studiemi (například tzv. hyperscanningem, během něhož se, zjednodušeně řečeno, zkoumá prostřednictvím skenování mozku hned několik lidí současně).

Všemocná empatie?
Podobně úzce zaměřené knihy občas působí, jako by bylo probírané téma středobodem světa. I zde může mít čtenář tu a tam dojem, že rozvoj empatie je zázračný klíč k řešení spousty problémů. Do jisté míry jím nepochybně je, nicméně autoři povětšinou zůstávají nohama na zemi. Je též třeba ocenit, že jednotlivé otázky se snaží pojednávat nezaujatě, z různých úhlů a upozorňovat na přednosti i nedostatky citovaných studií či z nich plynoucích závěrů. Petr Mikoška a Lukáš Novák každopádně jasně dokládají, že empatie je vskutku významná složka lidského prožívání, psychoterapie či fungování společnosti. Rovněž upozorňují, že je potřeba pěstovat ji už od dětství. Určitou vlaštovkou v tomto ohledu je, že krátce po jejich knize se na našem trhu objevil i titul Trénink empatie u dětí (Portál, 2018) od Petera Hoega a Jespera Juula.

Ačkoli je recenzovaná kniha psána jako klasická odborná studie, a text tak obsahuje množství citací a vychází především z popisů různých studií a výzkumů, zůstává překvapivě čtivý a srozumitelný, díky čemuž může mimo svůj odborný účel sloužit i k širší popularizaci tématu. Autoři však místy trošku nadužívají různá méně obvyklá cizí slova, jako třeba (subjektivně) škaredá „tendovat“ a „explanovat“. Trochu problematické je i jejich koketování s definicemi empatie. Například v prvním oddíle používají empatii a soucit (v širším pojetí) jako synonyma, ačkoli ve stejné části popisují „druhy empatie“, mezi něž řadí emoční nákazu, mentalizaci, a právě soucit. Na první pohled se tak zdá, že empatie (soucit) je druhem empatie. Překvapivé zjištění. Ale to jsou spíše detaily. Celkově je text velmi kvalitní a jeho knižní vydání je třeba ocenit a všem zájemcům vřele doporučit.