Opočenský, Matěj (ed.): Jak funguje moc

Opočenský, Matěj (ed.)
Jak funguje moc

recenze náboženství

Sborník příspěvků o různých valérech pozemské a duchovní moci je po delší době jeden ze zdařilých pokusů, jak čtenářům představit křesťanské pojetí moci, svobody a spravedlnosti. Kniha nevelká rozsahem překvapí svou hloubkou i angažovaností jednotlivých přispěvatelů.

Omamná vůně moci
Matěj Opočenský
(ed.): Jak funguje moc. Eman a Spolek evangelických kazatelů, Praha, 2018, 112 s.

Kolektivní monografie Jak funguje moc nabízí zajímavý vhled do aktuálního křesťanského a křesťanství blízkého chápání světské a duchovní moci. Jde o sborník příspěvků z kurzu pro kazatelky a kazatele Českobratrské církve evangelické (ČCE), pořádaného Spolkem evangelických kazatelů v Praze na konci ledna roku 2017. Obsahuje šestnáct příspěvků vesměs známých českých osobností, které působí jako kazatelé, faráři, pedagogové, vědci, novináři a ochránci lidských práv. Jde konkrétně o Matěje Opočenského, Zdeňka Bártu, Kamila Vystavěla, Petra Pokorného, Olgu Lomovou, Jiřího Šamšulu, Alexandra Mitrofanova, Tomáše Bíska, Janu Hofmanovou, Janu Šarounovou, Aleše Drápala, Otu Halamu, Martina Saboa, Petra Kratochvíla, Ivana Gabala, Aleše Opatrného, Julianu Rampich Hamariovou, Annu Šabatovou a Jindřicha Halamu. Texty jsou doplněny drobnými, ale pěkně zpracovanými personáliemi autorů.

Sborník obsahuje úvahy, záznamy diskusí, texty z ranních pobožností a kázání. Mám za to, že všechny prezentované příspěvky patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás o daném tématu v poslední době napsáno. Nejrozsáhlejší studii o pojetí spravedlnosti a práva v Číně napříč staletími předložila respektovaná vědkyně, sinoložka a překladatelka Olga Lomová. Její práce nazvaná Čína, historická zkušenost a lidská práva je v čase celosvětové angažovanosti Číny na poli ekonomickém, ideologickém a kulturním více než zajímavá. Některé čtenáře možná zamrzí, že tu nenajdou úvahy doyena tématu moci, evangelického teologa Jakuba S. Trojana nebo filosofa Ladislava Hejdánka. Kdyby však podle úvodní řeči Matěje Opočenského měli dostat příležitost všichni, kteří jsou povoláni vydat respektované svědectví, a tedy sociologové, psychologové, literární teoretici nebo vojáci, musel by „farářský kurs trvat měsíc“. Jde zkrátka o výběr a v každém ohledu o výběr zdařilý, který by si rozhodně měli přečíst ti, kteří se zabývají lidskými právy, duchovenskou praxí a vzděláváním. Domnívám se, že nejen ve stávající společenské atmosféře jde o titul, který by neměl uniknout ani odborné recenzní pozornosti. Řada autorů ručí za to, co píše, i svým občansky angažovaným životem a dílem, které prošlo dialogickou oponenturou a přetrvalo.

Důvody rozčarování
Pětidenní kurz o tématu moci začal symbolicky bohoslužbou v evangelickém kostele sv. Martina ve zdi. Z úvodního kázání Zdeňka Bárty mne zaujala myšlenka, která prostupuje všemi následujícími příspěvky: „Hlavní zbraní moci světské je strach, hlavní zbraní moci duchovní je naděje.“ Matěj Opočenský pak shrnuje, co pravděpodobně někdy zažil každý z nás: „Přiznáváme, že v nabyté – pro někoho zdánlivé, pro jiné reálné – svobodě je nám líto, že nám to s mocí nejde a že zacházení s ní je těžké. Nedomníváme se, že by to jindy a jinde bylo snazší, ale všímáme si, i sami na sobě zakoušíme, rozčarování ve společnosti z vývoje věcí a přijde nám, že právě s fenoménem moci a s jejím zacházením to souvisí.“ Křesťanští věřící, tím spíše faráři u nás působících církví, měli s nesvobodou a státní mocí – a tedy zvůlí – své zkušenosti. Zažili ztrátu státního souhlasu, drsná manuální povolání, kolaboraci kolegů, statečnost přátel, pronásledování, strach, prohry i vítězství, vězení, nucenou emigraci nebo exil. To všechno formovalo jejich pojetí svobody a křesťanského vstupování do reálného světa. I tato svědectví recenzovaný sborník přináší, například v osobě význačného evangelického faráře a teologa Tomáše Bíska. Jeho životní anabáze je také zaznamenána v projektu Paměť národa.

Část textů se týká pojetí moci ve službě evangelického faráře. Ukazuje na konkrétní rozměr moci, vyplývající z výsostného postavení člověka, který vede sbor. Kromě pozitivního vymezení moci tu najdeme osobní vyznání evangelických duchovních o negativních konotacích moci. Jde například, ve výpovědi Jany Hofmanové, o fenomén závislosti na moci, o velká až nereálná očekávání spojené s mocí, o ingerenci druhých do oblasti moci, o snahy naklonit si nositele moci na svou stranu, o roli spolupracovníků podílejících se na výkonu moci, o to, kterak se „mocný“ snaží manipulovat druhými a moc zneužívat. Najdeme tu filozofičtější a historické úvahy, rozpravu o moci a bezmoci české reformace i popis každodenní farářské zkušenosti. Zvláště pro čtenáře, kteří nepřicházejí s církvemi do pravidelného styku anebo si od nich udržují určitý odstup, může být tato část knihy zajímavá.

Odvaha, s níž jednotliví aktéři vyslovují své zkušenosti a mínění, se dnes už tak často nevidí. Totéž platí o příspěvku Ivana Gabala Jak se dělá parlament, aneb zkušenost poslance začátečníka, jenž je doprovázen dialogickou debatou, do níž se zapojil například Jakub S. Trojan nebo Pavel Ruml. Pozoruhodná je rovněž výpověď ombudsmanky Anny Šabatové s názvem Zkušenost s mocí veřejné ochránkyně práv. Vysvětluje historické milníky vzniku úřadu ochránce práv ve světě i u nás, jeho zákonné vymezení, jednotlivé orgány, které jsou v působnosti Veřejného ochránce práv či typy institucí, na které se rozhodnutí ombudsmana vůbec vztahují. V závěru dává návod „jak si stěžovat“, tedy jakým způsobem a v jakých věcech se může občan na úřad ombudsmana obracet, a zároveň odpovídá na několik poučených otázek z pléna. I proto, že je u nás funkce ombudsmana pravidelně napadána a bagatelizována, a to hlavně tam, kde se ombudsmanka zastává těch nejvíce postižených, stojí její článek za hlubší čtenářské zamyšlení.

Boží zřízení, Boží dopuštění
Biblicky orientované reflexe o moci, které lze však vztáhnout i na naši aktuální evropskou zkušenost, přináší v druhé nejobsáhlejší studii knihy biblista mezinárodních kvalit, evangelický teolog Petr Pokorný v práci Království Boží a lidské dějiny. Text uvádí rozborem novozákonních pojmů, které jsou synonymem moci jako takové: dynamis, ischys, energeia, arché, exúsia a kratos. Čtenář se zde seznámí nejen s nesčetnými podobami moci světské (pozemské) a duchovní, ale také s konkrétním přesahem moci do současné doby, člověka jednadvacátého století žijícího v bezpečném prostředí Evropské unie. Také o ní autor rozvažuje. Petr Pokorný, jak u něj bývá zvykem, pojmenovává věci s nebývalou přesností a bez kudrlinek. Otevřeně hovoří o tom, jak Evropa, vyrostlá na křesťanských základech, toho o křesťanských dějinách, kultuře a víře jednotlivců mnoho neví, ignoruje „hebrejsko-křesťanské základy“, a tam, kde se cítí být, a neprávem, ohrožována islámem, by si měla připustit, že daleko víc ji „ohrožuje její vlastní konzumní sobectví“. Tam, kde lidé chápou církev již jen jako ochránkyni před islámem, jim církev nevyhoví a vlastně ani nemá co nabídnout. Její role je úplně jiná. Nevnucuje své pojetí svobody, ale připomíná obecnější skutečnosti: Listinu základních práv a svobod, lidskou důstojnost, nezcizitelná lidská práva a pohostinnost evropských společenství, která se bez příchozích nikdy neobešla a vždy, až na výjimky, je uměla přijmout za vlastní a dobře začlenit. Jedna z vět autora, který se narodil v roce 1933 a leccos prožil, je konec konců důkaz, že jeho myšlenky nelevitují v nějakém křesťanském, utopickém nadoblačnu, ale že se dotýkají toho, co právě teď my všichni prožíváme: „Dnes nejsou největším nebezpečím teroristé, ale slušní lidé, kteří jsou smutní z toho, že se šíří fašistické ideje, a říkají, že ti darebáci budou mít vždycky náskok.“

Závěr patří profesnímu etikovi Evangelické teologické fakulty Jindřichu Halamovi, jenž v úvaze Není moci, leč od Boha? O mravnosti a nemravnosti moci rozvíjí dvojí, opozitní pojetí moci, které má biblické zakotvení. 1. „Moc je dána Bohem ke správě lidské společnosti, je to dobré Boží zřízení“; 2. „Moc jako Boží dopuštění, jako nouzové opatření, takříkajíc neplánované, rozhodně mimo původní stvořitelský záměr. Bůh ji užívá jako provizorní opravu hříchem poničeného lidského společenství, jako nástroj k potlačování nejhorších výstřelků a zločinů, tedy k zabraňování větším zlům, přičemž sama není dobrem, ale zlem menším.“ Halama připomíná dnes již legendární trojúhelník, o němž pojednával německo-americký teolog Paul Tillich. Jde o moc, lásku a spravedlnost a to, jak jedna druhou a ta zas třetí prostupuje, ovlivňuje a působí často neuvěřitelná a neřešitelná napětí.

To všechno Halama demonstruje na rodičovské moci, která se, vědoma si lásky rodiče k dítěti, uplatňuje v mnoha podobách. Za prvé je to fyzické ovládnutí dítěte („donutíme je podrobit se našim příkazům a hotovo“), což je do určitého věku velmi účinné, za druhé psychologický rozměr moci („dokud nebude to či ono hotovo, do akvaparku se nejede“) a za třetí, nakonec, od puberty dál, nastává podle autora „období ztížených mocenských operací. Je nutno vyjednávat a hledat dohody a kompromisy – prostě vysoká politika“. Tím nejdůležitějším je ovšem paralela mezi „mocí výchovy“ a „mechanismem světové politiky“, soudí evangelický teolog. I tady se hledá modus operandi, způsob, jak se i na křesťanské bázi domluvit nad složitými otázkami a jak v případě moci odtržené od spravedlnosti a lidu účinně jednat a svobodu ochránit a udržet. Ukazuje se, tak jako tomu bývá v nezdravých a nerovných mezilidských vztazích a rodinách, jak nakažlivá je moc jedněch nad druhými a jak to dopadá, když se z moci stane hrubé donucování bez spravedlnosti a lásky. To je nakonec velká bonhoefferovská otázka. S mocí, která se prezentuje na duchovní úrovni jen láskou k bližnímu, lze samozřejmě s velkým užitkem zacházet „terapeuticky“, ale na politické úrovni se tak vracíme, říká Halama, zpátky k Chelčickému: „Pojmeme-li nedůvěru k moci a lásku redukujeme na mravní a emoční rozměr, dovede nás to k odmítnutí politického rozměru křesťanství a k separaci od veřejné sféry.“ Stáhnout se do opozice s tím, že my, křesťané, nejsme jako oni a nechceme se skutečnou mocí nic mít, to jsou etické motivy, nad nimiž Jindřich Halama na nevelkém prostoru fundovaně rozvažuje.

Tam, kde se přinejmenším z formálních důvodů lidé odkazují na své křesťanské kořeny a zároveň se vymezují vůči jiným kulturám, národům a náboženstvím a neváhají přitom hovořit o obranné a donucovací moci, o zavírání hranic a natahování ostnatých drátů, je sborník jednou z dobrých příležitostí dozvědět se něco o křesťansko-etickém výměru pozemské a duchovní moci a o tom, jak o ní smýšlejí konkrétní lidé roku 2017. Právě tady se tvoří nezanedbatelná část svědomí této země. Právě tady, jak se čtenář sám přesvědčí, lidé o věcech pouze nedebatují, ale také jednají, nasazují se a střetávají.

 

Na podobné téma:
Michael Dummett
: O přistěhovalectví a uprchlících
Hans Küng: Vybojovaná svoboda

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.