Grybauskas, Almis

Grybauskas, Almis

rozhovor beletrie zahraniční

Básník a překladatel z českého jazyka do litevštiny vzpomíná na svérázného spisovatele Jurgise Kunčinase (1947–2002), jehož román Tūla nedávno vyšel v češtině.

S Grybauskasem o Kunčinasovi: „S Jurgisem to bylo nebezpečné!“

Almis Grybauskas působí jako externí lektor litevštiny na Ústavu jazykovědy a baltistiky Masarykovy univerzity v Brně. V jeho kabinetu jsem ho také vloni navštívila. Bylo 13. prosince a od předčasné smrti Jurgise Kunčinase, autora strhujícího románu Tūla, jehož hrubý překlad do češtiny jsem čerstvě dokončila, uplynulo toho dne přesně 15 let. Popíjeli jsme červené víno a Almis vzpomínal na doby, kdy se se spisovatelem osobně i profesně setkával.

iLiteratura: Jak ses vlastně dostal k češtině?
Almis Grybauskas: Přes pražské jaro – v srpnu 1968, když jsem byl jako student doma na prázdninách, jsme si společně se dvěma kamarády postavili vor a vymysleli, že poplujeme po Němenu z Alytusu směrem ke Kaunasu. Měli jsme s sebou tranzistor a jednou k ránu jsme zaslechli: „Bratskaja pomošč čechoslovackomu narodu…“, tedy zprávu, že armáda „bratrských“ národů vstoupila do Prahy. Byl to začátek okupace. Náš vor v té chvíli ještě neměl jméno, tak jsme ho bez rozmýšlení pojmenovali Laisvoji Čekoslovakija – Svobodné Československo. To dění mě velice zaujalo a začal jsem ho sledovat a číst všechno, co se dalo o Československu v sovětské Litvě sehnat.

iLiteratura: Zaregistroval jsi legendární utkání, kdy na mistrovství světa v hokeji ve Švédsku na jaře 1969 Československo hned dvakrát porazilo Sovětský svaz?
Almis Grybauskas: Samozřejmě, to už jsem studoval ve Vilniusu a pronajímal si pokoj v ulici Ramunių právě s Jurgisem Kunčinasem. Československo tenkrát vyhrálo 4 : 3 a bylo to takové zadostiučinění i pro nás. Oslavovali jsme na několik etap. Nejdřív jsem popíjel se známými, a když odešli, zrovna se vrátil Jurgis, tak jsme pokračovali v oslavách, koupili další lahev a pili za svobodné Československo. Vyprávěl jsem mu o okupaci, ale tolik jako mě ho to nebralo. Spojovala nás spíš vášeň pro německé vysílání rádia Prag International. Oba jsme totiž na sovětské poměry uměli německy docela dobře, Jurgis dokonce germanistiku studoval, i když ji nedokončil.

iLiteratura: Znali jste se s Jurgisem Kunčinasem dlouho?
Almis Grybauskas: Jurgis pocházel z Alytusu, což je město, ke kterému mám od dětství vztah i já. Seznámili jsme se ale až ve Vilniusu v době, kdy Jurgis ještě chodil na univerzitu a já tam dojížděl z nedalekého městečka Elektrėnai. Myslím, že jsme se potkali na ulici – u vína. Tehdy byly po městě rozseté automaty na víno – vhodil jsi tam minci a dostal sklenku velice špatného červeného moldavského, ale co bys za těch dvacet kopějek chtěl? Náhodou jsme stáli u stejného automatu a slovo dalo slovo a dávali jsme si spolu další a další skleničky. Asi jsme se ani moc neopili, protože jsme měli chronický nedostatek peněz. Jurgis v té době vypadal jako každý tehdejší hippie – vlasy, vousy. O nějaký čas později jsme se stali spolubydlícími v ulici Ramunių číslo 30 – to je takové klidné místo obklopené zelení.

iLiteratura: To zní jako dobrá adresa, byl to ve světě vilniuské bohémy pojem?
Almis Grybauskas: Ani ne, i když v tom domě bydlela spousta různých spisovatelů, básníků a výtvarníků, například grafik Vytautas Jurkūnas, autor povídek Viktoras Brazauskas nebo majitel domu, spisovatel sci-fi Banguolis Balaševičius. A samozřejmě taky Jurgis.

iLiteratura: Spřátelili jste se?
Almis Grybauskas: Byli jsme velice rozdílní lidé. Já jsem beznadějný introvert, nejraději jsem sám a moje zájmy jsou velice omezené – nepotřebuju nic víc než mít co číst. Jurgis byl pravý opak – takový aktivní extrovert. Pořád někam běhal, když ne za holkami, tak za přáteli. Pořád do našeho pokoje vodil návštěvy a nutil mě, abych se s nimi seznamoval, že prý ten či onen je strašně zajímavý člověk a že nám bude o sobě vyprávět a budeme se mít dobře. Jurgis mě například seznámil s jakýmsi Šarūnasem, který nám přinesl od svého otce-literáta básně Bernarda Brazdžionise, jednoho z největších litevských předválečných básníků. To jsem ocenil. Tenkrát jsem ho četl poprvé – díky Jurgisovi. Nepamatuji si, že bych ho někdy viděl v depresi nebo splínu, byl pořád čilý a energický, nevydržel chvíli v klidu – což se mi moc nelíbilo. Naštěstí se v patře brzy uvolnil pokoj, on se tam přestěhoval a krátce tam žil i se svou první ženou. Poté co jsem ukončil studia, jsme se už vídali jen zřídka.

iLiteratura: Věděl jsi, že Kunčinas píše?
Almis Grybauskas: Samozřejmě. V Ramunių měl polici s deníky, psal i poezii, i když básník podle mě moc dobrý nebyl. Našel se až v dospělosti v próze. Jeho romány nejsou žádné umělé konstrukty, ale opravdu prožité, živelně a mistrně vyprávěné příběhy. Je to takový náš Kerouac. A Tūla je z jeho románů jednoznačně nejlepší!

iLiteratura: Znáš pozadí vzniku této knihy? Kunčinas ji prý napsal během dvou měsíců, poté co se dozvěděl, že Tūla, osudová žena jeho života, tragicky zemřela.
Almis Grybauskas: Něco jsem slyšel, ale nic přesného nevím, i když s Tūlou jsem se snad i setkal. Je známo, že měl inspiraci, napsal to na jeden zátah, a perfektně! Řadu věcí, které Jurgis v knize popisuje, také zřejmě prožil. Když jsem ho několik let „po Ramunių“ potkal na ulici, už to nebyl mladý kluk, byl špatně oblečený a prosil o peníze. Pozval jsem ho do kavárny a on mi vyprávěl, že byl proti své vůli zavřený v protialkoholní léčebně, líčil různé drastické historky, nevím, co z toho byla pravda. Taky se na mě jednou obrátil, že nemá kde spát – tak jsem ho nechal přenocovat u nás.

iLiteratura: Tūla vyšla časopisecky už v roce 1991 a její knižní vydání o dva roky později se stalo událostí. Jurgis Kunčinas se začal psaní věnovat profesionálně jako spisovatel na volné noze. Pamatuješ si ho i z tohoto období?
Almis Grybauskas: Ano, v té době jsme opět byli skoro sousedé – oba jsme získali bydlení od ministerstva kultury ve čtvrti Žverynas. Jurgis tam žil se svou poslední ženou a setkávali jsme se velice často, přestože jsem ho moc nevyhledával. Měl jsem rád svůj klidný život a s Jurgisem to bylo nebezpečné: když začal pít, tak neznal meze. Obvykle hned ráno vyrážel do města a odpoledne už se vracel opilý. Nechápal jsem, jak může s tímto životním stylem pracovat, ale později jsem se dozvěděl, že mu stačí pár hodin se prospat a v noci už pak ve svém pokoji v patře soustředěně píše. Navíc se mu jako jednomu z mála litevských spisovatelů podařilo vypracovat ke svému osobnímu stylu, toho si opravdu vážím.

iLiteratura: V roce 1987 jsi, dá se říct, emigroval do Československa a domů ses znovu vrátil až po rozpadu Sovětského svazu. Od devadesátých let ale opět žiješ v České republice. Jak díky tomuto odstupu hodnotíš vývoj litevské literatury po obnovení nezávislosti?
Almis Grybauskas: Bohužel jsem ohledně toho, co se děje v naší kultuře, dost skeptický. Po získání nezávislosti jsme se pokoušeli navázat na přerušenou tradici, ale pak přišla vlna divokého kapitalismu, která všechno smetla. Vnímám to jako úplnou degradaci. Skutečně světovou úroveň mají podle mě z postsovětského období jen tři autoři – Tomas Saulius Kondrotas, Ričardas Gavelis a Jurgis Kunčinas. Můj pojem o současné produkci je fragmentární, několik zajímavých prozaiků jsem ale zaregistroval – neobvyklý sloh má například Giedra Radvilavičiūtė.

 

 

© Věra Kociánová
Foto J. Kunčinase – rodinný archiv
Foto A. Grybauskase Věra Kociánová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1368x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce