Iljašenko, Marie
Kolik váží básnická sbírka?

Kolik váží básnická sbírka?

Poezie se mi v takových okamžicích jeví jako podivný rozmar, něco jako vyšívání křížkovým stehem. Psát prózu je mnohem praktičtější a solidnější, říkám si. Prózu lidi čtou. Próza se prodává. Za prózu se platí. A proto i vydavatel s jinak širokým srdcem zpravidla nad básnickou sbírkou jenom pokrčí rameny. Prodá se jich v nejlepším pár stovek, většinou mají náklad kolem půl tisíce. Když se vyprodají, nedotiskují se. Proč tedy ještě někdo píše poezii? Protože básníci se takhle blbě neptají.

Píšou a mají z toho plezír. A každý z nich má plezír trochu z něčeho jiného. Pro některé je poezie hlavně prostorem imaginace, možností překročit každodennost. Někdo si v každodennosti libuje a dobrá báseň je pak jejím přesným záznamem, nebo dokonce oslavou. Někdo si v básních vyřizuje svůj vztah s Bohem, potažmo světem, potažmo sebou. Poezie je mu dialogem. Jiný především rád ohýbá, naklání, dělí a jinak trápí slova nebo slova rovnou vynalézá. Poezie je mu hrou. A čtenář se z toho všeho nebo z toho, co zrovna potřebuje, může těšit taky.

I když je dnes poezie většinou psaná volným veršem, uchovala si díky rytmu, reliktům metra a rýmu a různým figurám příchuť zaříkávání a magických praktik. To se na poezii líbí mně. A také že nutí ke stručnosti, k abstrakci. Že toho umí hodně na malém prostoru. Protože báseň vynechá upocené: „ona řekla“ – „on odpověděl“ – „ona namítla“ – „on si povzdechl“, které nás všechny po chvíli přestane bavit, stejně jako celou dlouhou rodinnou historii, kterou je třeba si přečíst, aby nám chování románového hrdiny začalo dávat smysl. Tím, co v próze odvyprávíte nebo si přečtete na mnoha a mnoha stranách, vás dobře mířená báseň trefí rovnou doprostřed čela. Ne, psaní poezie není praktická ani solidní činnost. A básnická sbírka skoro nic neváží. Tím spíš báseň. Ale když se dobře trefí – boule jako kdoule!

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok

© Marie Iljašenko