Frelih, Jasmin B.: Na/pol

Frelih, Jasmin B.
Na/pol

ukázka beletrie zahraniční

Drahá Zojo, obávám se, že se svět netočí tím správným směrem. Každý z nás nese svůj díl viny, protože si nedovolil skoncovat s balastem nadiktované existence. Doufám, že na to ještě nejsem příliš starý. Rád bych nás viděl pohromadě…

Na/pol
Jasmin B. Frelih
: Na/pol. Cankarjeva založba, Ljubljana, 2016, 344 s.
Orig. s. 88–90, 168–170, 207–209

Drahá Zojo,

obávám se, že se svět netočí tím správným směrem. Každý z nás nese svůj díl viny, protože si nedovolil skoncovat s balastem nadiktované existence. Doufám, že na to ještě nejsem příliš starý. Rád bych nás viděl pohromadě.

Je mi pětatřicet let. Narodil jsem se jednoho zlověstného jedenáctého září, nejspíš víš, kterého roku. Vyrostl jsem do hodně podivného světa, který jsem jako velmi podivný vnímal až tehdy, když jsem se trochu lépe seznámil se světem, jaký byl kdysi. Možná je to jen projekce. Možná byl svět už odedávna velmi podivný a náš partikulární druh podivnosti je jen další variací tohoto velmi neupřímného světa. Ale nevím. Přitahuje mě anti-kultura šedesátých let. Přitahuje mě techno-bláznovství devadesátek. Třetí tisíciletí mi připadá úděsné. A myslím, že si za to můžeme sami, protože nás přesvědčili, že svět je vytvářen masou lidí, na než nemáme vliv. Až když se trochu rozhlédneš, všimneš si, že ta masa lidí vůbec neexistuje. Že jsme jen já a ty a ty a ty a ty… Že ona masa, na niž se neustále ohlížíme, když si interpretujeme svět, vůbec neexistuje. Že v propastech mezi námi nejsou tisíce zadušených hlasů, které uskutečňují svou touhu, ale jen zívající díra, na jejímž místě by měl stát upřímný, vřelý, lidský vztah, ale představa davu ho odehnala. Každý má svůj život, říkali nám. Ale já někomu stisknu ruku, seznámíme se a svět se stane jiným.

Skoro patnáct let jsem strávil na dně společenského žebříčku, v hierarchii respektu, nepovšimnutý, přehlížený. Rozškrábe ti duši, den co den stejná habaďůra. Ale měl jsem práci a s prací jaksi přišlo všechno to, co ti dnešní život dává. Měl jsem přítelkyni. Náš osmiletý vztah skončil dvěma esemeskami. Vyprchalo to, abych tak řekl. Měl jsem pár lidí, kteří byli méně než přátelé, ale víc než známí. Zkrátka někoho, s kým se můžeš srovnávat, abys měl zhruba představu, jak na tom jsi. Když jsem dal v práci výpověď, nebylo nic, co by mi kdo záviděl, a tak na mě zapomněli zhruba během týdne. S Mikem jsem třeba deset let každý čtvrtek hrál squash a deset let poslouchal jeho misogynní bláboly. Kdybych mu zavolal teď, zeptal by se, kdo je, a když bych mu odpověděl, hlasitě by zopakoval – kdo? Přítelkyni jsem nikdy nepožádal o ruku, protože jsem si byl téměř jistý, že řekne ne. Možná jsem měl smůlu. Možná bych se měl přátelit s jinými lidmi. Ale všechno už to tak je.

To je třeba nějak překonat. Nejsem dost inteligentní, abych uměl říct, jak to všechno vzniklo – může za to kulturní produkce individualismu, která vytrvale pěstovala polobožský pocit veřejného ega, falešného samozřejmě, nebo za to může teroristická taktika světa-systému, která z veřejného styku učinila příliš významnou věc, oscilujíc mezi rizikem a co hůře, nevkusem nediskriminačního, tolerantního vztahu, nebo za to může něco zcela jiného – ale jsem přesvědčený o tom, že je nás dost takových, kteří od života čekáme víc. Je třeba otevřít náruč. Uzavírání do prefabrikovaných forem měšťáckých vztahů nás zanechává osamocené, slabé, bezcenné a zároveň pevně věřící v iluzi kontroly vlastní existence. Systém je prolhaný a podlý a naše sebevědomí hořký vtip.

Proto bychom se měli setkat. A nechci akcentovat sílu, jako třeba že bychom společně mohli zbořit a/nebo vybudovat a/nebo změnit svět. Jen bych rád viděl, kdo je tu dnes živý a přítomný.

Doufám, že nejsem příliš rozvláčný. Rád bych tě požádal, abys přečetl něco ze své poezie na festivalu Poetrylitics koncem léta. Nic na tom nevydělám, žádné výhody si od toho neslibuju. Moje motivy jsou upřímné a čisté. Když přijdeš ty, přijde spousta lidí, kterým tvoje poezie změnila život. Je nás hodně a čekáme o samotě každý se svým zkrachovalým osudem. Vím, že si ceníš samoty, ale prosím tě, je nás hodně, kdo si ji nesmíme, nemůžeme, nechceme dopřát. Spojí nás? Víc ti povím, až/jestli se mi ozveš.

S velikou nadějí, s vřelým pozdravem, v netrpělivém očekávání odpovědi,
Jen další zvěřavé zvídátko,
věčně tvůj,
Max Adorcuse
(Vaclav Smech)

(…)

Alan je přistižen, vinen, očekává trest. Shrbený napůl sedí na střeše, zády opřený o zeď pod oknem. Ten nesnesitelný pocit ho obnažil. Prsty v pytli, hlas trhovkyně: stůj! A lístek v rukávu, hohoho, co to tady máme, plešatá hlava matematika, vzorečky, ano! Vzorečky… Anebo kdysi ve snech, nehoda, naschvál, nehoda, naschvál, tak trapně nezvratné, a je to pravda? Je to doopravdy pravda? Opravdu se to stalo, opravdu – mně? Jemu. Rozbít něco skleněného nebo vzít někomu život si je nespíš dost podobné, ale potom to můžeš zamést pod koberec nebo rozpustit v kyselině, to tak nějak jde, skryješ to, zmizí to z očí, přeuspořádáš paměť a už to není doopravdy, není to tak nezbytně a věčně in pořád to ono, můžeš zapomenout, jdeš dál… Když nejsi přistižen. Další oči. Otevřou se a pohltí všechnu mlhu a nezřetelnost, ve chvíli vykreslí zcela bezvýhradně příčinu a následek na ramenou tvého těla. Já? Ale kdeže… A nemáš na sebe vztek, protože jsi se zapletl, nýbrž na ty všetečné oči, které nedovolí, aby se uzel rozmotal. Pak čekáš a shodíš ze sebe starost o sebe, dáš se do cizích rukou, podvolíš se, protože věc se zjevně tak jako tak vymkla kontrole, vždyť jsi opravdu nechtěl, aby to bylo takhle, řekněme, že jsi jen chtěl pod rouškou tmy trochu něco vyzkoušet, smočit prst ve vroucí vodě, která by nesměla být skutečně vroucí, jen abys viděl, jestli skutečně pálí nebo jaká vůně, chuť, pocit je to, dokud se neozval křik a doopravdy ses popálil. Pak čekáš, co bude. Je až sladké, když se tak svět vlní kolem tebe. Rád bych mu dokázal, že jsi připravený, vyzrálý, že víš, oč jde, a že se podvolíš nezlomné skutečnosti, když to teď tak dopadlo a vlastně ti nezbyde nic jiného, ale proč, proč potom, proč je teď i na Alanově tváři tak upřímný, tak nezachytitelně čistý, vynucený úsměv?

Z otupělé rezignace ho vytrhnou neobyčejné zvuky, které se ve vlnách šíří po dvorku. Ve vzduchu je hádka. Proces započal. Zvědavost přemůže touhu zůstat skrytý a vyhnout se aspoň očím, když už jazykům nemůže. Opatrně projde podél zdi a vykoukne přes okraj střechy, ale na zemi není nikdo. Až když se zatřesou větve a v koruně spatří trhavé pohyby dvou postav, které jsou mnohem rozměrnější, než aby tam mohly být, začíná mu docházet, že ještě před výpověďmi svědků byly v jednání předloženy usvědčující důkazy.

Alan neviděl, jak je Havran Volkovi vytrhl z rukou a jako o závod vyrazil do vrcholku stromu, kde jsou větve už tak tenké, že starce ve vzduchu drží pouze dobrá vůle ořešáku, má teď ale vynikající výhled na Volkovo zběsilé chňapání po otcových nohou, které se motají a kopou a šlapou mu po prstech. Kdyby hlavní smysl té scény nebyl tak zjevný, musel by se jí člověk smát. Takhle se Alan směje skutečnosti, že byl během pár minut přistižen už podruhé.

První útok Havran ještě odvrátil. Kras se vrátil na terasu domku, odkud teď otcovým směrem hází pohledem a skřípe zuby.

»Dej je sem!«

»Polib mi šos, parchante, dal jsem za ně dva prsty, a teď jsou moje.«

»Proč jsou potom tady?«

»Můžu je mít, kde chci.«

»Hned mi je dej!«

»Nedám!«

»Setřesu tě dolů, zatraceně, uvidíš!«

»Slyšíš toho vrahouna, ořechu?«

»Tak slyšel jsi mě?«

»Krasi…«

»Hned!«

»Krasi, uklidni se.«

»Dokud je nedáš sem, tak ani náhodou!«

»Krasi…«

Aby byla scéna dokonalá, přišla na obhlídku ještě děvčata. Když zahlédne Grace, Alan se bezděky na okamžik schová, což přitáhne Volkův pohled. Když znovu zvedne hlavu, Kras na něj zakřičí.

»Alane, vypadni z té střechy!«

»Alane, neposlouchej ho!«

Alan ztuhne, rukama se zachytí okraje, ale pohled namíří mimo všech přes louku k lesu, kde jsou věci mnohem prostší, nebo si to aspoň myslí.

Krasa otcovo volání a Alanova umíněnost dovedou k výbuchu vzteku a v okamžiku se s Havranem znovu pustí do nebezpečného tance cupitajících nohou a rozbolavělých prstů. Grace volá, Krasi, Krasi, Krasi, jeho jméno opakuje jako mantru nebo jako stížnost nějakému ohavnému božstvu, tón řeči jí přeskakuje mezi kárající výčitkou a proklínáním, a Stoja se přemění na hrdinku z tlusté ruské knihy, popadne Po v podpaží a pozvedne ji před sebe vysoko do vzduchu s tváří obrácenou k nepříjemné scéně, jako by to byla kamera, která svým pohledem výrostkovi nastaví zrcadlo, a současně z hrdla vyštěkává kletby, u nichž není úplně jasné, komu jsou určené, Krasovi, Po, nikomu nebo rovnou všem – hele, hele, hele! To ještě dodá Alanovi odvahy, aby slabě zvolal »pusť ho!«, ale nezdá se, že by ho někdo slyšel.

/
jedinec zahyne
protože není sám

»Mnemopocit je jako fotografie nesnesitelně krásné krajiny. Slunce zapadá na obzoru temně zelené plochy stromů a vrhá narůžovělé světlo na ostrá skaliska. Do skály se zarývá vodopád. V spršce kapek náznak duhy. Ze země vystupují černé kořeny, na nichž sedí strakatý pták a zobákem si čistí křídlo. Obraz je zmražen. Nic se nepohne. Vtáhne tě do sebe a jsi zmražen s ním v čisté existenci. Tak krásné to je. Chtěl bys, aby to trvalo. Ale jen dokud jsi zahleděný do obrazu. Kdybys tam byl... Myslím, kdybys byl skutečně tam, fyzicky, už prosté míjení času by ti ten pocit rozbilo. Tělo vyžaduje pozornost. Boty máš promočené, ostrý chlad píchá do špiček prstů na nohou a potíš se, košile se ti přilepila k podpaží a chladný vítr ti tlačí vzduch z plic. Z nosu ti teče a vlněný svetr tě kouše do zápěstí. Mravenci ti lezou do kalhot, svědící šimrání jejich nohou tě připravuje o rozum. Svaly tě svrbí. Střídavě ti je horko a na některých místech tě zebe a veškerá krása té scény je tam jen na letmý okamžik, než se stane dalším nepovšimnutým důkazem, že vědomí nebylo stvořené pro tebe.«

Koito bez pohnutí seděla na židli a objímala igelitovou tašku. Evan se vzbudil a mluvením odháněl pryč vzpomínky na předešlý večer. Napuchlé tváře nebylo možné skrýt, ale bylo snadné zapomenout na ponížení a útěk. Koito vstala a tašku mu položila na polštář vedle bolavé tváře. Opřel se o ni. Chladná otupělost. Líně se protáhl a všiml si, že je nahý.

»Ty jsi mě svlékla?«

Neodpověděla. Odkryl se. Přikrývka sklouzla z postele. Hledal její pohled, ale nezdálo se, že by na ni měla jeho nahota jakýkoli účinek. Bez pohnutí hleděla před sebe. Evan si odkašlal a vyplivl hustý chrchel do prázdné misky u postele.

»Uvaříš mi zase tu věc, co jsme měli včera? Jak že se to jmenuje? Stabilin… nebo jak?«

Když k němu otočila hlavu, připadalo mu, že zaslechl zvuk tichého mechanismu, jako by ucho přitiskl k náramkovým hodinkám. Nastavila dlaň, ale nepochopil, co chce.

»Podej mi ruku.«

Opatrně jí dlaň položil do dlaně. Byla studená jako sáček s ledem. Díval se, jak jí z prstu vyjela jehla. Když ho píchla do prstu, vyskočil.

»Au.«

»Ta bolest je jen chvilková,« řekla. Oči se jí zakryly bílou glazurou. Zadíval se hluboko do nich a všiml si tance drobných jisker. To je její duše, napadlo ho. Její elektrický duch. Početní operace vědomí, vystavená na odiv. Běl vybledla a brzy tam byly zase černé polokoule, z nichž světlo neucházelo.

»To není nutné,« řekla.

»Co není nutné?«

»Můžeš si dát kávu.«

Lehl si a zavřel oči. Napjal svaly, zadržel dech. Snažil se docílit zenu. Neúspěšně. Zbloudění do všech falešných koutů. Přes noc se zpotil. Vlhké prostěradlo se mu lepilo na záda. Koito se nepohnula ani o píď. Když otevřel oči, byla stále na tomtéž místě.

»Dám si.«

Otočila se a zamířila k polici. Pozoroval její zvláštní tělo. Nikde žádné spoje, jen hladké linie černého plastu. Dokonalá symetrie. Její šaty připomínaly potápěčský neopren. Kůže na předloktí a krku jiná jen barvou, jinak stejně tak hladká, bez chloupků, bez znamínek, bez pórů, bez záhybů. Obliny jejího pozadí a prsou bez atraktivity pro savce. Žena z odlitku. I po ránu je krásná. Zmáčkla tlačítko. Signály v Evanově mozku znovu pod taktovkou hormonů. Krev v bodě touhy. Dlaň si přitiskl k hrudi. Kdo pohání všechnu tu žádost, když ne srdce?

 

překlad © Aleš Kozár
ukázka z románu Na/pol
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1019x

katalogy

Inzerce
Inzerce