Kania, Otakar: Fyzika prostoru

Kania, Otakar
Fyzika prostoru

recenze přírodní vědy

Oficiální fyzika uráží rozum, ignoruje skutečnost a patří na smetiště dějin. Alespoň podle elektronické knihy „pro poučené laiky“ od solitéra Otakara Kanii, který se v ní pokouší o vybudování zcela nové fyziky. Základní problém díla nespočívá v tom, že by něco nedokázalo vysvětlit, ale v tom, že dokáže vysvětlit úplně všechno. Zdá se, že jde o výtvor dalšího českého mašíbla neboli obzvláštníka, plný fantazie a sebejistoty.

Kaniovská „nová“ fyzika a prapodstata Světa
Otakar Kania
: Fyzika prostoru. DigiBooks.cz, Praha, 116 s.

Při neformální příležitosti by patně většina fyziků skoncovala s knihou Fyzika prostoru od Otakara Kanii rychle a nevybíravě, v lepším případě soucitně. Asi by se pak od případného oponenta dozvěděla, jak jsou fyzici bigotní, lpějí na svých zkostnatělých formulkách, nejsou otevřeni diskusi, jak bráněním své privilegované pozice brzdí pokrok, nejsou ochotni přemýšlet o alternativách, jak nedemokraticky, neférově a povýšeně cenzurují své odpůrce.

Recenze však klade vyšší nároky, nezbývá tedy než k dílu přistoupit seriózně a kritizovat obšírněji, jinými slovy argumentovat, což je mimochodem schopnost, již autor v knize nevyužívá.

Intuitivní uchopení
Fyzika prostoru solitéra Otakara Kanii přináší nové, sebevědomé fyzikální paradigma. V prazákladu všech fyzikálních jevů podle autora nalezneme prostor. Prostor není pouhé jeviště, ale i herec. Ten nabývá různé hustoty, vždy kladné. Antipodem hustoty je tlak, též vždy kladný. Kania totiž zápor a nulu považuje za fyzikálně absurdní a nemožné. V oblastech prostoru s nízkou hustotou panuje tlak vysoký, v oblastech s vysokou hustotou tlak nízký. Těleso vzniká v oblasti prostoru s jiným tlakem (hustotou) oproti tlaku v jeho okolí (prostředí).

Kaniův prostor nikoho nenudí pravidelností a statičností prostoru eukleidovského, Kaniův prostor je „nehomogenní, nesymetrický, sférický, dynamický“. Zde, žel již na jedné z úvodních stran, se čtenář zákonitě ztratí. Dynamičnost lze chápat jako proměnlivost prostoru v čase, nehomogennost jako proměnlivost prostoru místo od místa – potud je sdělení srozumitelné. Ovšem záhada sféričnosti a nesymetričnosti se tak snadno neodhaluje. Podle Kanii sférický prostor charakterizují nepravidelné spirální elipsoidy, které mezi sebou vytvářejí soustavu sfér. Kania bohužel nesděluje, jakými vlastnostmi takový spirální elipsoid disponuje, byť se jedná o netriviální pojem internetu prakticky neznámý.

Tady ovšem vězí problém, Kania nedokáže ideu svého prostoru srozumitelně zprostředkovat, přičemž ale tato idea je dle jeho tvrzení prazákladem příslušné teorie. O intuitivním uchopení tvrdí, že je obtížné, navíc k němu poskytuje jen nejasná vodítka, o matematickém uchopení, že je nemožné. Autorův mozek však s tímto prostorem pracovat dokáže, a to musí čtenáři stačit.

Fyzika je pavěda, proto odvodíme to, co ona
Na základě těchto tezí Otakar Kania odvodí něco málo základních typů těles, pak složitějších těles a s tímto arzenálem se pustí do vysvětlení známých fyzikálních jevů. Jedná o pouhé volné převyprávění průběhu různých dějů, které fyzika za dlouhou dobu své existence popsala, v jazyce Fyziky prostoru. Kania v různých objektech identifikuje tlakové výše a níže, načmárá něco nesrozumitelných, ale jinak poměrně důstojně působících obrázků, následuje popis toho, co fyzika zná, ovšem slovy jeho teorie. Tyto pasáže mají vzbudit zdání, že se něco odvozuje, bohužel jsou zdrojem jen a pouze zmatení. V závěru Kania vždy triumfuje, dojde totiž k výsledku, který fyzika již zná, navíc jej zná podstatně přesněji. Nepřesnost odvození důvěrně známého Kaniovi nevadí. Hlavně, že je jeho podstata správná. Relativně zřídka dojde i k výsledku zcela v rozporu s uznávanými experimentálními fakty a pozorováními. Každý rozumný experimentální výsledek se ovšem před autorem musí sklonit, vzít do zaječích a křičet hrůzou.

Pokud mu překlad do jazyka Fyziky prostoru činí problémy, utíká se Otakar Kania k analogickým jevům z běžné zkušenosti, u nichž ovšem nezdůvodňuje, proč právě tyto jevy, a ne jiné, jsou analogické jeho popisu. Kupříkladu prý není možné, aby se srazila dvě nebeská tělesa (tlakové níže), vždyť kdo kdy viděl, aby se srazila dvě tornáda (tlakové níže). Kdyby se čtenáři Kaniova argumentace zdála logická – a neměla by –, pak jej jistě potěší fakt, že tornáda se spolu „srážejí“, či přesněji, mohou splynout. Tudíž jsme metodami Fyziky prostoru dokázali, že nebeská tělesa se srážet mohou! Že by to nakonec nebyla tak marná teorie?

Jindy si autor pomůže slovním spojením „při troše fantazie vidíme“, které je ovšem lživé, neboť fantazie potřebuje čtenář nikoli trochu, nýbrž hodně. Neváhá používat i argumentů hodných numerologie. Například tvrdí, že teplota reliktního záření je velmi blízká některým základním teplotám helia a vodíku, a to znamená, že je jimi naplněna většina základního prostředí. Stačí trocha fantazie…

Vysvětlíme vše
Problém Fyziky prostoru nespočívá v tom, že by něco nedokázala vysvětlit, ale v tom, že dokáže vysvětlit úplně všechno. Neznamená to, že Kania vypracoval vytouženou teorii všeho. To by bylo skvělé. Kaniova teorie vysvětlí i jevy, které v přírodě nepozorujeme a pozorovat nemůžeme.

Fyzika prostoru má též nízkou „rozlišovací schopnost“, která vyplývá z Kaniovy neochoty zavést jakoukoliv kvantifikaci a používat matematiku. Uveďme si příklad. Perihelium dráhy Merkuru se stáčí za století o 574 úhlových vteřin, což je o 43 úhlových vteřin více než předpověď odvozená na základě klasické mechaniky. Aplikací obecné teorie relativity dojdeme k výsledku shodnému v rámci přesnosti měření s pozorováním. Aplikací Fyziky prostoru, při troše fantazie samozřejmě, dospějeme k tomu, že Merkur nějak víří kolem Slunce. Podle Kanii je zřejmé, že po elipse, ale já jsem si jist, že kdyby chtěl, aby mu Merkur vířil po epicykloidě, ovoidu, šroubovici namotané na anuloid (torus), padal či vzdaloval se po spirále a vůbec po kdejaké nepřímé křivce, tak by mu tak vířil. Kania toto zřejmě považuje za výhodu své teorie, fyzici za nevýhodu.

Kdyby se autor pokusil předpovědět nějaký dosud nepozorovaný jev, alespoň kvalitativně jej charakterizovat, říci, po čem se kde dívat, mohl by inspirovat experimentální fyziky. Fyzika prostoru se ovšem omezuje na převyprávění jevů důvěrně známých, obvykle značně nepřesné a zavádějící.

Trumfy a triumfy
Autor se na různých místech pokouší ukazovat absurditu současné fyziky. Skutečně odhaluje – ale své nepochopení a neznalost fyziky nejen současné, ale i relativně letité; příkladů se dá najít mnoho, uvedeme si jen některé, ne nutně ty nejkřiklavější.

Na straně 5 se vyznává ze svého odporu k eukleidovskému prostoru. Podle něj byl vyvinut v představě, že je Země plochá. Nevím, odkud toto vědění načerpal. Pravdou je, že Eratosthenés provedl měření obvodu Země, mimochodem měření poměrně přesné, více než sto let po Eukleidově smrti, ale pak měli Řekové i další národy dost času na to, aby ten omyl napravili.

Podle Kanii se eukleidovský prostor skládá z krychliček a je rozdělen podle pravidelných os. Ve skutečnosti může být rozdělen prakticky libovolně. Ony krychličky vycházejí toliko z představy kartézských souřadnic, které jsou pouze způsobem, jak každému bodu v prostoru přiřadit jednoznačně uspořádanou trojici čísel. Osy obecně vůbec nemusejí být kolmé, je to však výhodné, například se díky tomu snadno dají počítat vzdálenosti dvou bodů.

Koneckonců, kromě kartézských souřadnic se s oblibou používají souřadnice sférické či cylindrické. Je podle nich snad prostor rozdělen na malé válečky a kuličky? A vůbec… jak to, že každé části Kaniova prostoru nelze jednoznačně přiřadit číslo, případně uspořádanou n-tici čísel? To nám autor nesdělil, ale snad to souvisí s tím, že odmítá představu bodu. Bod má totiž nulové rozměry, což je podle něj, jak už víme, absurdnost. Vědci preferují pojem „matematická abstrakce“.

Na straně 8 autorovi vadí představa sčítání vektorů sil. Argumentuje tak, že dvě navzájem opačné síly (či tlaky) působící na těleso se podle současné fyziky vyruší. Přitom všichni víme, že zatlačíme-li stejnou silou z obou stran na těleso, tak v něm tlak vzroste. „Výsledkem tedy není nic,“ triumfuje. Kania ovšem ignoruje fakt, že bez jakýchkoliv okolků se ve fyzice mohou sčítat pouze síly působící ve stejném bodě, a to jistě protilehlé stěny tělesa nejsou. Až budete roztáčet kolotoč, každý na jedné jeho straně, věřte, že fyzika netvrdí, že ho ani za mák neroztočíte. To si o ní pouze Kania myslí.

„Nový“ fyzik si nedokáže představit, jak z „rovných“ vektorů sil a rychlostí může vzniknout pohyb po kružnici, šroubovici, elipse, parabole či jiné „nepřímce“. Zavádí tak „vektory“ zakřivené, které mohou systémem kroutit. Zjevně mu vadí, že fyzika popisuje každý bod v tělese třemi čísly, tj. vektorem síly, případně ještě vektorem rychlosti, tedy šesti, nebo snad i vektorem polohy, tedy devíti. Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho, že Kania nikdy neslyšel o mechanice kontinua a tenzorovém počtu. Například Cauchyho tenzor napětí popisuje pomocí devíti čísel napětí, která vznikají v deformovaném tělese. Kdyby se Kaniovi tolik nehnusila matematika, jeho přístup by z tenzorů mohl těžit. Ale snad je lepší, že je nezná.

Žárovky prý fungují následovně: „Vlákno žárovky připomíná ponorný ohřívač a plní stejnou funkci. Z baňky žárovky je odčerpán vzduch, takže plazma tam přítomná má dostatek prostoru (nepřekážejí jí obrovské molekuly vzduchu). Bubliny plazmy, které dostávají tlakové rázy z vlákna žárovky, vytvoří v prostoru bubliny světla a tepla. Ty procházejí skleněným obalem z žárovky ven.“ Rozpálené železo by tedy na vzduchu nemělo svítit, protože mu překáží molekuly vzduchu? Kdos takový jev viděl, spěchej k psychiatrovi. Ale vážně – vzduch se ze žárovky čerpá proto, aby vlákno žárovky neshořelo.

Na straně 47 nám Kania sděluje: „Abychom popsali pohyb tělesa, vůbec nepotřebujeme pojem síly.“ Dané tvrzení vydává za svůj objev, přesvědčen, že zabednění fyzici sílu zbožňují. Ono to tak úplně není. Za prvé ji, byť z jiných důvodů, někteří vnímají jako poměrně problematický pojem. Za druhé existuje i formulace mechaniky, která umožňuje sestavení pohybových rovnic (a tedy i výpočet) zcela bez pojmu síla – jde o tzv. Lagrangeovu, případně Hamiltonovu formulaci. Jindy se ale síla hodí.

Strana 78 svědčí o tom, že autor slyšel o problému tří těles – a nepochopil jej. „Newtonův vzorec ‚platí‘ pouze pro dvě tělesa za předpokladu, že si vymyslíme jejich hmotnosti. Pro tři tělesa to nikdo nespočítá ani za použití těch nejlepších počítačů, protože je to nesmysl.“ Ve skutečnosti je matematicky dokázáno, že nelze nalézt tzv. analytické řešení pohybových rovnic tří navzájem gravitujících těles. To znamená, že nelze zapsat polohu těles jako funkci času. Pomocí počítačů ovšem polohu těles v čase spočítat lze a to s libovolnou přesností, přesností tím vyšší, čím více výpočetní síly a času zapojíte. Spočítat to nejde ve fyzice kaniovské, protože ta až na vzácné výjimky neoperuje s čísly, ale pouze s čmáranicemi, byť pečlivými.

Z Kaniova výkladu není jasné, zda ve své kritice klasické mechaniky rozlišuje mezi tzv. setrvačnou a gravitační hmotností. Když se mu to hodí, ztotožňuje je, jinde se ale zdá, že tuší možnost jejich rozlišování. Přesně se nevyjádří nikdy, touto schopností není vybaven. Fyzici také běžně mezi setrvačnou a gravitační hmotností nerozlišují, neboť veškeré experimenty ukazují, že jsou shodné.

S hmotností to je u Kanii vůbec složité. Ve Fyzice prostoru tělesa nabývají hmotnosti podle okolí, planety ji kupříkladu vůbec nemají. Pojem setrvačné hmotnosti nemá žádný smysl, protože zákon setrvačnosti, známý též jako první Newtonův zákon, Kania odmítl. Gravitační hmotnost také nemá smysl, protože gravitační působení těles odmítl taktéž. Přesto si pojem hmotnosti ponechal. A co ten pojem označuje? Recenzent neví, ale domnívá se, že prostě to, co ukazuje váha.

Bod 8.53 na straně 75 ukazuje, že autor knihy v životě neslyšel o tzv. Casimirově jevu. Einstein a jeho skupina podle něj argumentovali proti éteru tvrzením, že by brzdil planety – s tímto argumentem ovšem přišel Newton. Na straně 108 Otakar Kania stihl zapomenout, že tělesa zůstávají podle Newtona v klidu nebo rovnoměrně přímočarém pohybu jen tehdy, nepůsobí-li na ně síly. Na straně 109 již nedokáže rozlišovat mezi hmotností a přitažlivou silou. Domnívá se, že představa elektronu předcházela představě coulombických sil.

Vizionáři a žáby na prameni
Otakar Kania fyziku nechápe, jeho kritika jej z toho usvědčuje. Fyzici nechápou Kaniu – i to z knihy vyplývá. Kania nad zabedněnými fyziky zlomil hůl, a tak novou fyziku musejí vybudovat lidé současnou fyzikou nepolíbení, a to právě na základě jeho přístupu. Chápe se jako vizionář, který vytyčil směr, ale pokorně přiznává, že je třeba ještě mnoho vykonat – samozřejmě výhradně na základě jeho přístupu.

Jsou fyzici opravdu uzavřená skupina hluchá vůči hlasu nefyziků? Ne tak docela. J. P. Joule, jeden z lidí pomáhajících zakládat moderní termodynamiku, byl sládek, fyzice se věnoval jako koníčku, byť velmi důsledně. Další ze zakladatelů termodynamiky, J. Black, byl lékař. Ale přišli s myšlenkami, které se dokázaly prosadit i v myslích domněle bigotních fyziků profesionálních. Můžeme to ale říci i jinak. J. P. Joule i J. Black byli fyzikové, protože se věnovali fyzice. Věnovali se jí dobře, byli tedy dobrými fyziky.

Otakaru Kaniovi fyzici uctivě nenaslouchají, proto je ublíženecky osočuje z různých hříchů. Možná mu ale naslouchají, sice neuctivě, nicméně pozorně, a jsou ochotni s ním vést spory. Kania totiž čas od času přijde s pokroucenou verzí argumentu, který může člověka fyziky alespoň trochu znalého během předchozího čtení napadnout. Ten argument je mnohdy ohnut, zkažen, změněn k nepochopení, ale ne k nepoznání, vymysleli-li jste si jej též. Snad se Kaniovi dostalo výtek fyziků, s nimiž se byl nucen vypořádat. Tyto výtky ovšem vždy rozcupuje jako základní nepochopení, a to tvrzením, že jde o základní nepochopení.

Současná fyzika má své nevyřešené problémy, potřebuje chytré lidi, kteří budou schopni přijít s neotřelými řešeními. Kdo ví, možná bude nezbytné vybudovat novou fyzikální teorii na dosud zcela neznámých základech. Ale nezdá se, že otcem zakladatelem bude Otakar Kania. Geniální fyzici minulosti, kteří přišli s revolučním pohledem na věc, totiž chápali i stav fyziky před revolucí, změnou paradigmatu, zásadním objevem či jak chcete nazývat události, jako je publikace speciální i obecné teorie relativity nebo zavedení Planckovy konstanty.

I když jednotliví fyzici skutečně mohou být pověstnou žábou na prameni, o fyzicích jako celku to neplatí. Jak jinak by bylo možné, aby teorii relativity přijali i s kvantovou mechanikou? Jak jinak by bylo možné, aby se pokoušeli rozvíjet teorii strun či teorii smyčkové gravitace? Mohl by pro fyziky Otakar Kania něco znamenat? Jako inspirace v nejzoufalejších chvílích – buďme na moment hodní – snad. Jako tvůrce ucelené fyzikální teorie v žádném případě ne.

Kdo to bude číst?
Závěrem se tak dostáváme k otázce, kterou recenze běžně řeší v úvodu. Komu je Fyzika prostoru určena? Fyzikům jistě ne, což potvrdí i sám autor knihy. Ten by uvítal, kdyby ji četli poučení laici, žáci a studenti, jejich rodiče a učitelé. Aby jim to umožnil, vydal knihu vlastním nákladem. Veřejnost ji nechala prakticky bez povšimnutí, do osnov se nedostala.

Mohla by kniha zajímat milovníky ezoteriky, konspiračních teorií, zázračných léčitelů, parapsychologie a podobných disciplín? Omezeně. Kania sice škrtá většinu takzvané oficiální fyziky, což jim bude sympatické, ale zároveň odmítá astrologii, mimozemské civilizace, o paranormálnu ani léčitelství vůbec nemluví. Chce „jen“ znovu vybudovat fyziku.

Čtenář, kterému je jedno, ve jménu čeho se fyzika shazuje z pomyslného piedestalu, může knihu ocenit. Nedá se zaručit, že ho bude bavit. Největší zalíbení tak asi v Kaniovi naleznou vyznavači mašíblu. Jen s myšlenkou na ně recenzent uděluje Kaniovi 10 %, byť si říká, že nula je absurdnost a tedy absurdnost je nula.

 

© Petr Průša

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: lb, 02.04.2018 23:44
Kania, Otakar: Fyzika prostoru
Zmizelý laik navrácen, chyba opravena, děkujeme za upozornění.
Vložil: Jan Vaněk jr., 02.04.2018 21:21
Kania, Otakar: Fyzika prostoru
Za mě (coby maturanta z fyziky na specializovaném gymnáziu, respektive někoho, kdo hltával příběhy pana Tompkinse bez větších obtíží) celkem dobrý, jakkoli chápu a souhlasím, že odborně se vyjádřit k nesouvislé bramboračce (stačí jediný pohled: iLiteratura tradičně přikládá naprosto neužitečný odkaz... na Google Books místo online verze digibooks.cz "omezené" tak, že nejde kopírovat text ani vidět většina pozdních obrázků) sedmdesátiletého mašíbla, příznačně elektroinženýra, je úkol takřka nemožný. Obecně expanzi iLiteratury na nová pole (kuchařkami počínaje a pavědou konče) fandím, ale musím říci, že Ph.D. Průša i redakce by udělali lépe, věnovat energii například rigoróznější (a příslušně dražší) publikaci "stomatologa a fyzika" Tomáše Košumberského Teorie času time-theory.info jejíž úvodní trigonometrické triky nejsou bez zajímavosti. ——— P. S. Co se neredigování textu týče, například "pokroucenou verzí argumentu, která může fyziky alespoň trochu znalého fyziky […] napadnout" by mělo být podle kontextu zřejmě "laika" (ať už v pre-, nebo postpozici), a sémantičtěji "který".
Vložil: M P, 28.03.2018 22:45
Kania, Otakar: Fyzika prostoru
Zrecenzovat blábol - věřím, že jde o tento případ - je pro vědce (a asi nejen) ošemetný úkol. Takto vznikla jedna dlouhá invektiva, která váhajícího čtenáře - tím nemyslím sebe - spíš přesvědčí, že ti vědci asi moc dobré argumenty nemají. Nemám žádnou radu, jak na to, ale vše k věci je prostě řečeno... v perexu a zbytek (přiznám se, nedočetl jsem) jsou dojmy a výkřiky, zčásti repetitivní a zčásti nesrozumitelné bez četby recenzovaného titulu, k níž ale asi recenzent pobízet nechce. To je u pitomosti pochopitelná reakce, ale je nutno pak uvážit, zda tedy autor a redakce disponují tím, co je potřeba, aby byl výsledek aspoň zábavný.
Vložil: lb, 28.03.2018 13:42
Kania, Otakar: Fyzika prostoru
Recenzent působí jako odborný asistent na FJFI ČVUT a vědecký pracovník Fyzikálního ústavu AV ČR; text před jazykovými úpravami četl lektor. Pokud jste objevil konkrétní faul, dejte nám prosím vědět, po konzultaci s oběma pány text případně upravíme. Editorka
Vložil: M Pokorný, 28.03.2018 10:16
Kania, Otakar: Fyzika prostoru
Redigoval ten text někdo? (Redigovat nerovná se korigovat.) Četl ho po autorovi někdo, kdo věci trochu rozumí, aby byl schopen připomínek? Rétorické otázky, z výsledku je očividné, že nikoli.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

10%autor článku   67%čtenáři

zhlédnuto 1576x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce