Platzová, Magdaléna: Výzva bývalým spolužákům

Platzová, Magdaléna
Výzva bývalým spolužákům

článek beletrie česká

Nedávno se jeden můj známý podivil nad tím, že po všech těch letech, které nás dělí od univerzitního studia filozofie, mne ještě stále láká… filozofie. Toto je odpověď: Filozofie mne neláká, nemohu se bez ní obejít.

Výzva bývalým spolužákům

Vše plyne, vše se mění, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. O tom psal už Hérakleitos z Efesu. Jenomže to, jakým způsobem se mění současný svět, je přece jen v něčem odlišné. On neplyne, on se přeskupuje od základu, a to neustále. Jde o konstantní rekonfiguraci, která nás nutí, abychom se v rostoucím tempu přizpůsobovali změnám, jež jsou radikální a nevratné. K dohnání „pokroku“ nestačí ani sedmimílové boty – jedině snad vyměnit mozek za nový, nejlépe umělý.

Jedna věc je přijmout s filozofickým nadhledem přirozenou pomíjivost a něco jiného se hnát a přitom nevědět, za čím se ženu. Být zajatkyní sil (finance, věda, počítače, obchod), jejichž záběr nejsem schopna nahlédnout, i kdybych měla čas na reflexi, což nemám, neboť tytéž síly mne stále udržují v poklusu. Jóga na tohle nestačí, to už spíš vzít si prášek. Anebo se uchýlit k filozofii. Ale k jaké? Ke komu?

Existuje nějaký současný filozof, který by k nám hovořil stejně živým jazykem, jako Hume, Descartes, Marx nebo Sartre hovořili ke svým současníkům? Kdo bere v potaz křehkost naší existence tady a teď a poctivě se zabývá tím, aby nám, když už ne ukázal cestu, alespoň naznačil, kudy by se naše mysl mohla ubírat? Kdo pokládá otázky typu: Jak se srovnat s umělou inteligencí? S genetickou manipulací? Jakými pojmy zachytit to, co nám právě mizí pod nohama, a to nové, v čem bez opory plaveme a lapáme po dechu? Jak „myslet“ konec civilizace, ve které sami vězíme?

Kdysi jsem skutečně studovala filozofii na univerzitě a měla jsem několik talentovaných spolužáků, kteří takzvaně „zůstali v oboru“. Udělali si doktoráty, případně už i docentury, a zřejmě vychovávají nové generace myslitelů. Proč o nich není nic slyšet? Kde jsou? Co si o tom všem myslí? Proč se žádný z nich veřejně nevyjadřuje ke všem těm palčivým filozofickým otázkám, které námi denně zmítají? Živým filozofem je přece možné být i dnes. Pro filozofii lze dokonce najít i prostor v mainstreamových médiích, stačí jen uvědomit si poptávku.

Důkazem toho je francouzský časopis Télérama. Týdeník, který vedle programu televize a rádia přináší kvalitní kulturní a politicko-společenskou žurnalistiku, takže stojí za to si jej předplácet, i když nevlastníte televizi a rádio zapínáte jen příležitostně. Pokud mne v poslední době něco opravdu pozitivně „nakoplo“, byly to právě v Téléramě otištěné rozhovory se současnými filozofy.

Například jistý Pascal Chabot, ročník 1973, v minulém čísle tvrdil, že tváří v tvář globálním „supersilám“ není útěk (či odpojení), jakkoli vyhlíží lákavě, řešením. Současný svět je totiž tak absolutně pospojovanou tkání, že přestalo platit staré rozdělení na „uvnitř“ a „vně,“ nelze si vybrat mezi bytím ve společnosti a mimo ni, civilizací a divočinou. Nelze také jako dřív jednoduše ukázat na „systém“, jejž je třeba změnit, protože systémů je mnoho, různých a navzájem se neustále ovlivňujících. Chabot, který se ve své poslední knize zabýval fenoménem vyhoření (burn-out), doporučuje podívat se především sám na sebe. Tedy na to, co se ze mne v této podivné realitě, která mne obklopuje, stalo. Mám přijít na to, co je pro mne opravdu důležité, a na to se zaměřit, tomu ostatnímu pak odolávat. Je třeba uvědomit si, že moje „já“ je mnohostranné, není to pouze jeden systému přizpůsobený pěšák. Svou existenci mohu denně získávat zpět pouze rezistencí, i kdyby to s sebou neslo jistou osamělost.

Samozřejmě zjednodušuji, ve sloupcích to ani jinak nejde. Ale ono to není složité, i když Chabot je akademický filozof. Co na to moji spolužáci?

Katedry filozofie, vydejte svoje plody. Filozofický ústave, otevři se!

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok

 

© Magdaléna Platzová

Diskuse

Vložil: roman krištof, 03.04.2018 14:03
Platzová, Magdaléna: Výzva bývalým spolužákům
nechuť k roli veřejného intelektuála je nechuť domu stavěného k obývání, k jiné roli
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2452x

Inzerce