Wells, Benedict: Na konci samoty

Wells, Benedict
Na konci samoty

recenze beletrie zahraniční

Jak velkým nepřítelem může být pro dospělého člověka těžké dětství? Proč si někdo žije jako v bavlnce a jiný bojuje s „neviditelnými silami a proudy“, které všechno mění? A jak konkrétně se tyto těžkosti promítají do sourozeneckých, přátelských a partnerských vztahů? Okolo těchto otázek krouží Wellsův příběh o životě mladého umělce a několika jeho blízkých.

Smír se samotou
Benedict Wells
: Na konci samoty. Přel. Michaela Škultéty, Plus, Praha, 2017, 304 s.

Za svůj čtvrtý román, nazvaný Na konci samoty, si mladý talentovaný německo-švýcarský autor Benedict Wells vysloužil v roce 2016 Cenu Evropské unie za literaturu. Už krátce po svém vydání se tento kritikou kladně přijatý „rodinný román“ stal bestsellerem a dlouho se držel v žebříčcích prodejnosti. Leitmotivem románu je těžké dětství a s ním související samota.

Příběh vypráví čtyřicátník Jules, který se probral z kómatu a snaží se rozpomenout na svůj život, na všechny jeho zákruty, náhody a klíčové momenty, jež ho nasměrovaly do přítomnosti a které v minulosti ve své mysli často potlačoval. Celý román je tvořen Julesovými vzpomínkami chronologicky rozdělenými do kapitol, mezi které jsou vloženy krátké pasáže z přítomnosti – z nemocničního pokoje, do kterého se Jules dostal po vážné dopravní nehodě.

Osudová Alva
Ještě než začali chodit do školy, přišli Jules a jeho starší bratr se sestrou o milující rodiče, kteří ztratili život při autonehodě. Sourozenci se od sebe vzdálí – fyzicky i niterně. Jules se přimkne ke své vrstevnici Alvě, jež ho přitahuje nejen svou tajemností, ale i podobným pohledem na svět, a čtenář spolu s ním vytuší, že Alvino dětství ukrývá podobně mimořádnou tragédii; Jules však nikdy nesebere odvahu, aby se Alvy přímo zeptal. Po mírné rozmíšce a vzájemném souboji jejich hrdostí se tito přátelé na prahu dospělosti odcizí a jejich životy se na dlouhá léta rozejdou i přesto, že si byli tolik blízcí („musím tě varovat, Julesi, když mi bude třicet a nebudu mít děti a ty taky nebudeš mít děti, budu je chtít mít s tebou“). V dalších letech se Jules bezcílně protlouká životem, neustále sní, nedokáže na Alvu zapomenout. A když se jejich cesty opět zkříží, i tentokrát do jejich životů zasáhnou „neviditelné síly a proudy“.

Sourozenci sirotci
Celý Julesův život je neodlučitelně spjat s životy obou jeho sourozenců Martyho a Liz, s nimiž po letech znovu nachází společnou řeč i přesto, jak odlišní jsou. Čtenářsky vděčné je vykreslení toho, jak se každý z těchto tří sourozenců po svém vyrovnává se společnou zkušeností z dětství. Zatímco v mládí bezstarostný a sebejistý Jules se promění v životem se bezcílně protloukajícího snílka, upínajícího se výhradně k Alvě, z podivína a introverta Martyho se stává úspěšný a skvěle oblékaný podnikatel, žijící v harmonickém manželství. Nejstarší Liz, v dětství všemi obletovaná dívka, se nedokáže usadit: cestuje, střídá partnery a zaměstnání, podstupuje potraty, v jejím životě je neustále přítomný alkohol a drogy. Těžké dětství a nucená samota všechny tyto mladé lidi (včetně Alvy) zásadně formovala a čtenář si Julesovým prostřednictvím může klást otázku do jaké míry.

Tematická linka sourozeneckých vztahů je v románu vylíčena obzvlášť pečlivě. Wellsovi se podařila obtížná věc: vybudovat pevné pouto mezi třemi nesourodými a psychicky nevyrovnanými jedinci. Po hádce, v níž na sebe vytahují domnělé křivdy („A tys potom jednoduše zmizela z našeho života, i když jsi slíbila, že na nás budeš dávat pozor. Můžeš mi snad teď říct, proč jsi to udělala, proč jsi prostě zdrhla?“), se jejich vztah díky mírnému deus ex machina (společný trip na LSD) uklidní – a prohloubí. Sourozenci se po vzájemném obviňování konečně po letech snaží pochopit jeden druhého. Díky Wellsově argumentační nestrannosti čtenář nakonec uvěří, že každý z nich má svou pravdu (a může se vcítit do všech tří protagonistů).

Milostný vztah Julese a Alvy je poznamenán mnoha náhodami a jedním milostným trojúhelníkem. Alva se na dlouhou dobu z Julesova života vytratí (snad proto, aby si Jules vyřešil vztahy sourozenecké?) a pak se mu střídavě objevuje a zase mizí. Jejich vztah je tak spíš než romantický poněkud záhadný – a paradoxně možná méně uvěřitelný než vztahy sourozenecké. Autor se nevyvaroval příliš mnoha zvratů, několika klišé – a tak se místo hlubokého dojímání může čtenář milostnou linií příběhu začít mírně nudit.

Román Na konci samoty tak sice nepostrádá milostnou zápletku, ale jeho příběhovou kostru utvářejí spíše malá, temná tajemství mladých lidí, kteří se potýkají s následky krutých zážitků z dětství. Je to román o jejich samotách a o jejich niterných bojích („jiskřička šílenství jako cena za normalitu“). Otevírá otázku, zda věřit v osud, který život predestinuje.

 

© Marie Mokrá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.