Skořepa, Adam: Čas budoucí

Skořepa, Adam
Čas budoucí

recenze sci-fi

Jakou budoucnost může přinést našemu světu vývoj umělé inteligence? Bude mít lidstvo ve světě ovládaném počítači ještě nějaké místo? Na tyto i další otázky se snaží odpovědět próza Adama Skořepy. Vzhledem k nevelkému rozsahu jsou však odpovědi spíš jen naznačeny mezi řádky.

Stalo se v budoucnosti
Adam Skořepa
: Čas budoucí. Epocha, Praha, 2017, 72 s.

Adam Skořepa debutoval básnickou sbírkou Třešničky (2010), na poli prózy pak povídkami Jedenáctka (2011). Nyní přichází s (anti)utopickou novelou, respektive několika volně na sebe navazujícími příběhy, zasazenými do dvaadvacátého a třiadvacátého století. Čas budoucí (2017) je útlá knížka, vydaná v nakladatelství Epocha na sklonku loňského roku, která si klade ambice popsat možný dopad vývoje umělé inteligence na lidskou společnost. Uchopit takto rozsáhlou problematiku na sedmdesáti stranách je však poněkud odvážný krok, který vyžaduje buď značnou selektivitu, nebo zhuštění, urychlení vyprávění, a právě druhá z možností se stala Skořepovou volbou.

V důsledku nutnosti sevřít příběh na malý prostor se čtenář musí spokojit s urychlováním děje i v takové míře, že několik let uběhne v jedné větě, a s vševědoucími schopnostmi jednotlivých postav, které nejsou nikterak ozřejměny. To sice dodává knize nádech tajuplnosti (možná skutečně nebylo Skořepovým záměrem podrobně rozvíjet osobní historii jeho hrdinů), domnívám se však, že přílišná míra shrnujících pasáží knize spíše uškodila. Kdyby autor přeci jen věnoval více pozornosti nastíněným událostem, otevřel by otázky vztahu technologie a naší budoucnosti na vědečtější rovině. Například už při čtení pasáže, v níž dva chlapci z dětského domova disponují schopnostmi vzdělaných hackerů, působí příběh naivně a nepravděpodobně: „Začátky byly těžké, chlapci žili zpočátku na ulici a přespávali v kontejneru. Brzy se jim ale začalo dařit, protože Viktor v jednom obchodě ukradl tablet a další zařízení pro Erika, který v patnácti letech dokázal hacknout svůj první bankomat.“ (s. 33) Nabízejí se otázky, jak je možné jen tak něco ukrást ve světě plném technologií, kamerových a dalších sledovacích systémů. Jak se jim podařilo obelhat, respektive hacknout dokonale propracovaná a zabezpečená zařízení?

Pozvánka na vnitřním přebalu knihy láká na příslib znepokojujícího čtení a boje umělé inteligence s lidstvem. Konfrontacemi obou světů, tedy toho digitálního a lidského, je kniha skutečně důkladně propletena, bohužel však stejně nevěrohodně jako zkratkovité příběhy hrdinů působí i fikční svět, v němž se pohybujeme. Je to dané mimo jiné i tím, že v knize chybí topologická vynalézavost. Byť měly místní názvy pravděpodobně naznačovat pozdější přeuspořádání světa podle fantazie samotného spisovatele, pojmenování kontinentů, na nichž se příběhy odehrávají, působí odbytě (Evali – Evropská aliance, Spoko – Spojené korporace a Asife – Asijská federace). Nejinak je tomu v případě jmen a stereotypně působících charakterů, případně vrozených schopností postav (například jméno Anička Robotička či charakteristika Erika, který je pouze díky svému autismu obohacen o jedinečnou schopnost dekódovat šifry a odblokovat sebedokonalejší software). V Erikově případě by tak přinejmenším stálo za vysvětlení, jak autistická porucha s jeho technologickým nadáním souvisí.

V dílčích příbězích Aničky Robotičky, kamarádů Erika s Viktorem a sourozenců Hirokiho a Misaki se cyklicky opakuje stejná posloupnost událostí: zrození hrdiny/hrdinů – plán destrukce, reformace či revoluce – vlastní zákrok. A jednotlivé příběhy na sebe chronologicky navazují. Tedy to, co spustí Anička („Lidstvo se muselo vypořádat s následky historicky prvního celosvětového povstání robotů…“, které, přestože bylo zpočátku vedeno člověkem [Aničkou], spělo po čase k ovládnutí světa umělou inteligencí“ – s. 27), se snaží napravit Erik s Viktorem a vrátit tak lidem svobodu. Je třeba zdůraznit, že až v jejich příběhu nabírá celé vyprávění na dynamičnosti v podobě dekódování, plánování, obětování a střetu obou světů i v podobě (konečně!) kladených existenciálních otázek. Následuje třetí příběh, zasazený do periferie světa ovlivněného (možná narušeného) konáním hackerů-spasitelů Erika a Viktora, který zasáhne do života Hirokiho a Misaki, jejichž rodina „patřila ke zlomku populace, která se rozhodla žít odříznuta od systému mimo metropole a metroplexy“. (s. 58) V rámci jejich příběhu se boj o to, zda svět zůstane pod nadvládou umělé inteligence, nebo zda se k moci vrátí člověk, uzavírá. Dekódování sdělení skrytého mezi řádky však závisí na každém čtenáři.

Pojítkem příběhů je vedle postupné deformace světa také neobyčejná, dokonce až stěží uvěřitelná rychlost, s jakou se tito hrdinové v přetechnizovaném světě umějí zorientovat, a jejich schopnost překonat svými vynálezy to, co erudovaní vědci (či stroje samotné) nedokázali. Zajisté, někdo excelovat musí, avšak vyjma Aničky, která vyrůstala v rodině technologických expertů, další hrdinové pocházejí z prostředí nepřejícího – jednak z dětského domova, jednak z vesnické, technologií nepolíbené periferie – a jak už bylo naznačeno, z jejich příběhů není zřejmé, jak ke svým schopnostem přišli. Společenská hierarchie, způsob vzdělávání a sebezdokonalování se sice mohou v budoucnosti výrazně lišit, avšak schopnost zdánlivě amatérských hrdinů čelit vševědoucí a dokonalé umělé inteligenci, monitorující kroky každého živého člověka i poloumělého androida na zemi, působí paradoxně. Není to ale jediný paradox tohoto příběhu. Cesta za vítězstvím nad umělou inteligencí totiž obnáší nejen krádeže, které, zdá se, nejsou z hlediska dobové morálky nijak závažným prohřeškem, ale také likvidaci lidské populace v milionovém měřítku… Vyvstává tak otázka, zda je nebezpečnější sebedestruktivnost robotizovaného světa, nebo snaha této rozpínavosti umělé inteligence zamezit.

Mnozí knihu skromného rozsahu stihnou přečíst, než dojedou domů veřejnou dopravou. Méně náročné čtenáře snad tato stručnost potěší. Obávám se však, že pro fanoušky sci-fi bude v knize málo inovativního a překvapivého. Jako nenáročný vhled do problémů koexistence lidstva a umělé inteligence a do (anti)utopistické literatury snad ale obstojí.

 

© Petra Němečková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 993x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce