Lemire, Jeff; Lenox, Emi; Bellaire, Jordie: Plutona

Lemire, Jeff; Lenox, Emi; Bellaire, Jordie
Plutona

recenze komiks

Příběh o tom, jak skupina venkovských (středo)školáků nalezne v lese mrtvou superhrdinku, se vyvíjí poněkud jinak, než by běžný komiksový čtenář čekal. Jde v něm totiž hlavně o frustrace a sobecké touhy mladých hrdinů spíš než o nějaké efektní nadpřirozené dobrodružství.

Superhrdinka jako spouštěč běsů
Jeff Lemire
, Emi Lenoxová, Jordie Bellaireová: Plutona. Přel. Richard Podaný, Crew, Praha, 2018, 152 s.

Původem kanadský komiksový scenárista Jeff Lemire (nar. 1976) patří k těm tvůrcům, kteří dokážou napsat jak atraktivní příběh pro mainstreamové (super)hrdiny, tak náročnější dílo pro alternativněji zaměřené vydavatelské domy nebo značky. K nám se zatím dostávají právě jeho umělecky ambicióznější práce: Comics Centrum koncem loňského roku vydalo první díl série Černá palice, konkurenční nakladatelství Crew letos přispěchalo s uzavřeným svazkem Plutona.

Oba komiksy mají společný námět, totiž přítomnost superhrdinských postav (které mají skutečně nějaké nadpřirozené schopnosti) v běžném světě, navíc v nějakém venkovském zapadákově. Ovšem jestliže hrdinové série Černá palice se snaží mezi místní komunitu nějak zapadnout a své pravé identity tají, titulní superhrdinka Plutony pouze leží mrtvá v lese, kde ji najde skupinka puberťáků. A jestli čtenář, povzbuzený flashbacky do Plutoniny předchozí kariéry, očekává, že superhrdinka nějak zasáhne do života venkovské komunity, dost se plete. Respektive: přítomnost jejího bezvládného těla nějak zasáhne všech pět „nálezců“, ale úplně jinak, než by si bývali přáli a představovali.

Podstatou Lemireova scénáře je totiž práce s pěticí nedospělých hrdinů: nerd Teddy, přerostlá a obtloustlá Diane, rebel Ray a Američanka asijského původu Mie s mladším bratrem Mikem. Není zcela jasné, zda jsou všichni stejně staří, ale znají se ze školy a jednoho dne jejich životy propojí právě nález těla ženy v kostýmu, ve které Teddy pozná svou oblíbenou superhrdinku, jejíž příběhy se odehrávají v nedalekém velkoměstě. Nález je zprvu zděsí, ale brzy se v jejich hlavách začnou rozehrávat představy, co dál – a jak by z toho mohl každý po svém profitovat. Těm jednodušším, jako je Ray, by stačilo, kdyby nález ohlásili policii a byli by na chvíli středem pozornosti, naopak hloubavější Teddy se postaví proti, protože „kdyby padouši zjistili, že Plutona umřela, nic by je nezadrželo“. A že by ji tedy měli tajně pohřbít. Nakonec rozhodnutí odloží na zítřek a v tu chvíli začne scenárista rozehrávat vnitřní boje jednotlivých postav i jejich vzájemné nevraživosti.

Ve vloženém předchozím ději pak představuje také Plutonu a souboj se superpadouchem Bílým sršněm, který předcházel jejímu pádu. Ani ona přitom není onou ideální světicí, Lemire zabrousí i do jejího osobního života, kdy matku dcery, na kterou jí ale nezbývá při zachraňování světa čas, portrétuje jako čím dál unavenější a opotřebovanější třicátnici, která navíc bojuje s tím, aby své superschopnosti nezneužívala. Trochu těch schopností by rádi získali také mladí nálezci – aby z toho také něco měli, když už je stejně po ní. Lemire je nekompromisně stahuje do pasti pubertálních tužeb po šanci vydělit se z (pod)průměru. A na kopání onoho v úvodu zmíněného hrobu nakonec dojde, byť v něm bude úplně jiné tělo než to Plutonino.

Lemire děj zaplétá umně a poutavě, chytře pracuje s časovými rovinami, psychologií jednotlivých postav a jejich impulsivním jednáním. Jistým problémem je rozsah, či přesněji jeho zdání: v podobně tlustém, byť brožovaném svazku český čtenář očekává onen takzvaný komiksový román, ale i když se skládá z pěti kapitol, formátem jde vlastně o povídku. Ta má své zákonitosti, k nimž patří i jistá zkratkovitost. Ta zejména v závěrečných pasážích příběhu mnohé čtenáře zaskočí, protože dlouhá expozice přece jen slibovala epičtější děj. Ale jako poněkud podvratná povídka využívající superhrdinské prvky a mýty Plutona obstojí, ačkoli to není dílo nijak zvlášť výjimečné.

Totéž se dá konstatovat o kresbě Emi Lenoxové – pohybuje se někde mezi citovaným superhrdinským komiksem a osobitějším pojetím, chladnou až pochmurnou náladu jí dodává koloring Jordie Bellaireové. Obojí dobře přiléhá k nejistým, frustrovaným, ale také zákeřným a prospěchářským postavám.

Málokteré literární povídky si člověk pamatuje ještě dlouho po přečtení, o těch komiksových to platí podobně. Plutona není špatná, ale čtenářů, jimž v paměti opravdu uvízne, zase tolik nebude.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 1058x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce