Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice

Borkovec, Petr
Smutek a knihovnice

článek beletrie česká

Spisovatelé do knihoven. Tenhle nápad dostal nevím přesně kdo a nevím, jestli ho odněkud neokopíroval. Ale to nevadí. Deset spisovatelů jezdí od loňského září číst a mluvit do knihoven v celé zemi. Každý měsíc jedna veřejná knihovna. Jezdím taky.

Smutek a knihovnice

Po sedmi čteních, máme začátek dubna, myslím teď na to, co jsem v městských knihovnách menších českých a moravských měst skutečně prožil. Něco, co nezapadá do příjemné a pohodlné rutiny těch výletů, která se skládá z volného dne, okna vlaku s kafem a polem, oběda v levné restauraci na náměstí, až příliš lehkých obav, zda nepřijde jeden čtenář, a ze čtení, které vždycky dopadne tak nějak celkem koneckonců dobře. Co tedy?

Knihovnice! Vždycky mi nabídnou kávu, vždycky si ji dám (ačkoli je už třetí nebo čtvrtá v pořadí). Ze všech knihovnic, když na ně později myslím, cítím nescafé. Vždycky řeknu, že si tu kávu rád udělám sám – a ony překvapivě (přitom přirozeně) souhlasí a kávu pak vaříme spolu (někdy kuchyňka, někdy ne). Opatrně si u toho povídáme: knihovnice jsou v mluvě spíš zdrženlivé, čekají, co řeknu. Obvykle nechválí město, místo, kde jsme, a vlastní práci, i když hned cítím, že to všechno je jejich vášeň, že knihovna je pro ně poradna, místo setkání, hřiště, klubovna, škola, galerie. V době posedlé sebechválou a vzájemnou chválou je tohle dost elegantní. Mluvím víc než ony, trochu se stydím a prohlížím si je: hezké, trochu unavené, oblečené a upravené s citem pro míry a poměry všeho druhu (do toho zpravidla jeden lehce ujetý detail). Radost z místa a radostná práce to všechno dotáhnou. Knihovnice v menších městech Čech a Moravy jsou velice šik.

V jedné knihovně daleko od Prahy se při čtení jakási starší dáma tak smála, že se jí rozepnuly korále a rozsypaly se na zem. Její stejně stará přítelkyně se na ni podívala a na celý sál pronesla: „Vlaďko, nehejkej! Co si o tobě pan spisovatel pomyslí?“ Načež jsem začal hýkat já, pak všichni ostatní a čtení se na pět minut zastavilo. Místní knihovnice k tomu po čtení suše poznamenala: „Jojo, bývalo to tady veselé město, už to není, co bývalo. Ale základy máme.“ A zmlkla.

Většinou ale čtení v knihovnách nebývají veselá, právě naopak. Většinou se dokonce koná rozhovor o smutku. Skoro na všech sedmi čteních jsem dostal otázku, proč píšu tak smutně a o smutných věcech. Jednou se mě mladý muž zeptal, proč tak smutně čtu. V jiné knihovně někdo z diváků řekl, že veškerá současná poezie je depresivní a melancholická, a že když chtěl vybrat básně, které by recitoval na svatbě (nevím, jestli vlastní), nedokázal vybrat nic, čím by novomanželům neotrávil svatební den, a nakonec přednášel báseň Nezvalovu, která začíná Miláčku, ty máš v ústech zralou třešni (řekl nám ji zpaměti celou; pěkná). A zas jindy a jinde mi posluchačka řekla:

„Mohl byste prosímvás přečíst aspoň jednu báseň, která není o smrti?“

„Nejmíň tři z těch básní, které jsem četl, nebyly o smrti,“ odpověděl jsem.

„To si nemyslím,“ nedala se.

„Tak dobře,“ řekl jsem, „přečtu jednu veselou.“

Když jsem dočetl, tázavě jsem se na posluchačku podíval.

Řekla: „To jste si moc nepolepšil. A ani se to nerýmuje. Rým dělá básničky veselejší. I když jsou smutné.“

Její poznámka, mimochodem, nebyla vůbec špatná a dala by se rozvíjet. Ještě víc mě ale zaujalo její umění odvést řeč.

Tak jezdím do knihoven v malých městech, všímám si knihovnic, přemýšlím o smutku současné poezie a učím se umění odvádění řeči. Je jaro.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok

 

© Petr Borkovec
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: Anna, 27.05.2018 21:23
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Já tedy nevím, ale mám pocit, že Wendy a já jsme četly každá jiný článek.
Vložil: A. Kraussová, 27.05.2018 12:16
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Myslíte, pane Pokorný? Vaše "omluvení" autorky komentáře je blahosklonné, jako u maturity. Mně to teda připadá jako podčárník.
Vložil: M Pokorný, 25.05.2018 16:01
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Zastal bych se Wendy v tom smyslu, že P. Borkovec je jediný, kdo sem dodává texty zcela literární a vůbec ne žurnalistické, v tomto smyslu je záměna snad omluvitelná.
Vložil: Tomáš Havel, 25.05.2018 09:22
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Ad Wendy: mně ten článek přijde láskyplný (zejména ke knihovnicím).
Vložil: Erik, 25.05.2018 08:27
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Wendy, Vy nemůžete být knihovnice.
Vložil: Gregor, 24.05.2018 18:37
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
@Wendy: vždyť o knihovnicích píše tak hezky...
Vložil: Hans, 24.05.2018 18:34
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Geniální.
Vložil: Wendy, 24.05.2018 17:39
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Jakožto současná knihovnice se tímto textem vůbec nebavím. Mám dojem, že kritizujete něco, čeho jste sám a dobrovolně součástí, což není úplně nejšťastnější vzhledem k tomu, že projekt stále ještě běží. Celkově to na mne působí dost arogantně. O.K. nemusí Vám chutnat káva, kterou Vám knihovnice z... dobré vůle nabízejí. Nikdo Vás ovšem nenutí ji přijmout, či ji pít - a pokud jste zvyklí na lepší, noste si kávu svoji. Věřím, že knihovnice Vám rádi uvaří Vaši vlastní kávu a ani si to nebudou brát osobně. :) Nemůžete ovšem čekat kávu takové hodnoty jakou dostanete ve vyhlášené pražské kavárně. To skutečně není možné. Co se začátku článku týče, působí na mne velmi kriticky až posměšně...v závěru třetího odstavce se pak jakoby leknete: ,,Proboha, co jsem to napsal!" a snažíte se to jednou větou vylepšit abyste u knihovnic nepřišel o plusové body. Smůla, dost možná jste o ně už přišel. O tom, jak na Vás reaguje publikum v návaznosti na Vaše verše se vyjadřovat příliš nechci - za 1. mám takovou poezii ráda a za 2. je logické, že posluchači jistého věku či sečtělosti, kteří si prostě jen přišli do knihovny zpestřit večer - a nezlobte se, ale taky Vás a Vaši tvorbu vůbec nemusí znát - velmi snadno zareagují právě tak, jak jste popsal. S tím musíte počítat ať se Vám to líbí nebo ne. A stýskat si nad tím? To opravdu nic neřeší. Takže asi tolik k Vašemu článku. Nemám, co víc bych k němu dodala. Pro příště bych možná pro podobný slovní výlev volila jinou formu, tón a možná i čas. S pozdravem Wendy Šimotová
Vložil: Anna, 16.04.2018 08:44
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Mně se naopak ty tři poslední řádky líbí. Takové finále.
Vložil: M. Pokorný, 14.04.2018 17:57
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Poslední odstavec by tam snad nemusel být. Jinak skvělé.
Vložil: Bezinka, 13.04.2018 12:35
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
A léta plynou...
Vložil: Anna, 13.04.2018 08:48
Borkovec, Petr: Smutek a knihovnice
Moc pěkné! Úplně si to dovedu představit. Bývalá knihovnice.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4104x

Inzerce