Ditrych, Břetislav: Prostě Paříž

Letmé pohledy na Paříž

Břetislav Ditrych ve sbírce Prostě Paříž skládá obraz Paříže z letmých pohledů a zaznamenaných mikroudálostí. Báseň věnovaná Toyen a následující krátké prozaické útvary pocházejí z oddílu Povšechně, osobně a zachycují autorovy dojmy z pařížských zákoutí. Poslední báseň je ukázka Ditrychových básní připisovaných jiným autorům z oddílu Jmenovitě, namátkou.

HROB TOYEN (z oddílu Povšechně, osobně)
Jen zestárlý kámen
na něm srdce poskládané
z loňských kaštanů
scvrklé kaštany ve tvaru srdce
okoralé srdce
seschlý květ
v kovovém rámečku slova
Blanche est devenu vert
Je m’aperçois que ma page
slova surreálná
kterým nerozumím
snad jen tuším
ve hřbitovním tichu

Restaurace U Maxima. Pozdní dopoledne. Ještě zavřeno. Naštěstí. Budu se bez výčitek držet chodníku. Při zdi. Jistota a nejistota zdi. Překážka i zábrana.

Jiná restaurace. Vyrovnaná řada stolků s červenými ubrusy. U každého dvě černé židle. Dvě prázdné sklenky s nožkami vzhůru. U jednoho stolku sedí mladá žena. Rukou si podpírá hlavu. Pravidelně odhrnuje vlasy. Nedopité víno. Žena je sama. Má sytě červené rty.

Lístek z metra. Proštípnutý. Druhá třída. U východu měl být vhozen do schránky. Nebyl. Našel jsem ho ve starém průvodci Paříže, zakoupeném v pražském antikvariátu. Nevím, komu průvodce patřil. Lístek s sebou nosím léta. I když se mi zřejmě nebude hodit.

Nábřeží Saint-Michel. Nápis na chodníku. Jsem tu, protože potřebuji vaši pomoc, abych zaplatil nájem ateliéru. Děkuji vám. Pár drobných. Před chvílí v galerii Claude Monet: Imprese, východ slunce. Teď západ slunce. I moře chybí. I naděje.

Lucemburská zahrada. Před dívkou s dlouhými spletenými vlasy sedí starý muž. Občas k ní vzhlédne. Ta zamyšlená dívka se sepjatýma rukama se na muže nepřestává dívat. Stojí na kamenném podstavci a je také z kamene. Je mramorově krásná a celá bílá. Starý muž je kupodivu živý.

Rue Guillaume Apollinaire. Spořádaná řada židlí seřazena na chodníku podél Café Le Bonaparte. Uprostřed sedí jedna jediná dívka. Čte a upíjí kávu z bělostného šálku. Kolemjdoucí ji nezajímají. Nezvedne hlavu. Je sama. Je tu zatím sama. Nečte Alkoholy ani Pásmo. Jsem si jistý. Je teprve všední dopoledne. Nebo pozdní ráno. Je žena, slovy Apollinaira, nepřítelem snění? Nesouhlasím. A nenápadně se vracím, abych usedl na vzdálenou židli. Stále v Café Le Bonaparte.

Pařížská kavárna. Dva u kruhového stolku. Drží ji napříč za ruku. Dívá se na ni upřeně. Zřejmě jí něco důležitého říká. Ona má lehce odkloněnou hlavu a sleduje postavy za sklem. Mlčí. První vyznání? Poslední setkání? Opatrně sleduji, vyčkávám.

Sedím u chřadnoucího stolku v otevřeném rohu kavárny. Lehce odpolední odpočinek. Opakovaná sklenka vína. Plynou lidé, tiše plyne čas. Všední slova. Konečně jsem si všiml jména uličky. Gît-le-Coeur. Snad U pohřbeného srdce. Samozřejmě. Tamhle přece kráčí se stejnojmennou knihou básník Vítězslav Nezval.

Starý muž v klobouku na hřbitově Montparnasse. Na náhrobek nepokládá květiny, ale misku. Otevírá malou plechovku. Do misky překládá její obsah. Tři kočky, jedna černá, dvě skořicové. Netrpělivě čekají. Kočky domácí hřbitovní. Muž přistižený při činu.

SPÁLENÉ NADĚJE (z oddílu Jmenovitě, namátkou)
Pokoj pod střechou
petrolejová lampa
lihový kahan
čajník s kastrolem
V Café d’Harcourt
modrozelená fialová žlutá
na plátně bez plátna
venku krutá zima
spálené listy na stromech
jsem tu bez pomoci
bez naděje
boty rozbité
kalhoty otrhané
nemohu udržovat
žádné styky
trápí mě dluhy
jsem připraven
na nejhorší
jsem vyhnanec
opuštěný od všech