Když se minulost a současnost protnou
Matocha, Vojtěch: Prašina

Když se minulost a současnost protnou

Tajemná pražská čtvrť, kde nefunguje elektřina a jejíž křivolaké uličky skrývají mnohá nebezpečí, jen málokterému čtenáři dobrodružné literatury nepřipomene slavná Foglarova Stínadla. Pošlete však do ní děti 21. století, a poetika se trošku promění. S pomocí postupů vypůjčených z thrilleru či vědecko-fantastické literatury autor předkládá napínavý příběh, který nenásilně upozorňuje na míru důležitosti všemožných vynálezů v našich životech.

Počátkem letošního roku vydalo nakladatelství Paseka dětský román Vojtěcha Matochy (nar. 1989) s názvem Prašina. Vystudovaný matematik, programátor a v neposlední řadě literární recenzent svou prvotinou navazuje na tradici dobrodružné literatury reprezentované zejména Jaroslavem Foglarem a zároveň ji obohacuje postupy dalších žánrů populární literatury. Ne náhodou se Matocha ve svých recenzích kromě dětské literatury soustřeďuje třeba na norského spisovatele Joa Nesbøho.

Rovnýma nohama do akce
Protagonistou knihy je třináctiletý Jirka Klimeš, který se jednou odpoledne vydává na Prašinu – do tajemné čtvrti, která sice leží prakticky uprostřed Prahy, ale od světa je odtržená absencí jakékoliv techniky. Dělicí linie je zřetelná zejména v noci, kdy se Prašina na rozdíl od osvětleného města noří do neprostupné tmy. Jirka jde za dědečkem poprvé sám, protože rodiče odjeli na dovolenou. Kdo by očekával pozvolný úvod do příběhu a poklidné seznámení s hlavními aktéry, bude zklamán. Kniha hned na prvních stranách nabírá rychlé tempo. Jirka se stává svědkem dramatické události, která jej takřka proti jeho vůli zavleče do závodu s časem, na jehož výsledku závisí osud celého města, a možná nejen jeho. Na pomoc si Jirka bere bývalého spolužáka Tondu a jeho sestřenici Anastázii, jež si říká En. Společně s vypravěčem sledujeme příběh Jirkovýma očima a kromě srozumitelného a rychle plynoucího vyprávění se nám dostává také obrazu proměňujícího se dětského přátelství – jak směrem k neporozumění, tak k nezkušené náklonnosti. Temnou a napínavou atmosféru zdařile dokreslují černobílé ilustrace Karla Osohy. Zabírají vždy celou dvoustranu, takže čtenáře po otočení stránky překvapí, a s příběhem skvěle komunikují, protože vždy představují konkrétní scénu.

Dialog mezi současností a minulostí
Matochova Prašina nezastírá inspiraci Foglarovými Stínadly. Historická čtvrť stojí osamocená ve velkém městě, lidé zde žijí postaru a jsou tak spokojení (skoro by se řeklo, jsou na to hrdí). Pro nepoučeného návštěvníka je velmi snadné se v křivolakých uličkách a zákrutech ztratit a místní obvykle na první pohled rozeznají toho, kdo do čtvrti nepatří. Jsou nepřátelští a uzavření. Přesto se mezi nimi najdou tací, kteří pomohou. Nebezpečná čtvrť skrývá mnohá tajemství, ale ne všichni její obyvatelé je znají. Matocha dovedně pracuje s foglarovskými kulisami a atmosférou, ale rozhodně to nepůsobí jako kopírování: od čtyřicátých let dvacátého století, kdy začala vycházet Záhada hlavolamu (první díl stínadelské trilogie), uběhlo skoro osmdesát let plných technického vývoje, čímž se tematický potenciál místa, kde se stále ještě svítí petrolejkou, logicky rozšiřuje.

Dialog mezi současností a minulostí je posílen fiktivní osobností tragicky zemřelého vynálezce Hanuše Nápravníka, v jehož životním příběhu děti tuší klíč k nečekaným událostem posledních dní. Že se děj odehrává na Prašině, která jako by se zastavila v devatenáctém století, ještě neznamená, že v knize nenajdeme atributy současnosti. Nečekejte nucené staromilectví či přepjatou nostalgii po dávných časech. Hrdinové Matochova příběhu jsou pevně ukotveni ve své době a například hlavní protivník je zejména díky mafiánské rétorice zdařilá napodobenina současných proradných podnikatelů se skrytými záměry a nekalými politickými styky.

Děti versus dospělí
Koncept foglarovské čtvrti působí jako odrazový můstek k napínavému akčnímu dobrodružství. Zatímco Rychlé šípy se potýkaly s jinými chlapeckými skupinami (ačkoliv ani ty nešly pro ránu nikdy daleko), Jirka a jeho kamarádi čelí skupině nebezpečných dospěláků, kteří na Prašinu ze zatím neznámých důvodů přicházejí zvenku. S dospělými a dětmi je to v knize vůbec zajímavé. Děti jsou odkázány jen na své schopnosti, a to nejenom kvůli nepřítomnosti GPS a internetu.

Každý dospělý totiž v textu zastává pevně danou roli. Hlavní protivník a jeho nohsledi představují typické thrillerové záporáky s mafiánskými vzorci chování. Jirkovi rodiče jsou na dovolené, Enina babička kvůli nepohyblivosti neopouští byt a Jirkův děda, který by mohl nabídnout vysvětlení, jej poskytnout nechce a později kvůli fyzickým potížím ani nemůže. Dětem se dostane pomoci od několika obyvatelů Prašiny, ale ona pomoc představuje spíše úkryt či informaci. Tyto typizované figury jsou nicméně velmi zdařilým ozvláštněním Matochova světa, ať už se jedná o přísnou knihovnici se zálibou v kakau, která děti seznámí s osobností Hanuše Nápravníka, nebo o mrtvolně bledou, vrásčitou ženu ve věži kostela, kam se vydají hledat cestu. Jirka a jeho přátelé musejí spoléhat pouze sami na sebe. Na některých místech skoro zarazí tvrdost světa, v němž se děti ocitly. Jejich protivníci se totiž až na výjimky nerozpakují dopouštět se na nich násilí. Pokud si však uvědomíme, jak s násilím pracuje populární kultura v podobě filmové produkce či počítačových her, musíme uznat, že Prašina v tomto ohledu nepřináší nic až tak překvapivého. To, že děti nejsou nedotknutelné a nebezpečí není bagatelizováno, naopak udržuje kontakt příběhu s realitou.

Vojtěch Matocha připravil atraktivní koktejl z foglarovských kulis, akčních scén hodných thrilleru a nápadu, za nějž by se vědecko-fantastická literatura rozhodně nestyděla. Tento nápoj je navíc okořeněn kapkou romantické atmosféry devatenáctého století, ozdoben množstvím různých typů postav a podáván s úctou k inspiračním zdrojům. Dohromady to všechno výborně funguje. Dospělý si sice možná trochu posteskne nad snad až příliš štědrou dávkou šťastných náhod a nad nekončícím proudem nebezpečných akcí, z nichž se postupně trochu vytrácí gradace, ale na tom mladému čtenáři sotva sejde, když se bude dobře bavit.

Vojtěch Matocha: Prašina. Paseka, Praha a Litomyšl, 2018, 264 s.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Lukáš,

Kniha mně moc baví doporučuji všem čtenářům kteří milují fantasy literaturu

Petra,

Kniha mne jako mladou holku opravdu zaujala, Foglarovské knihy miluji takže mne Prašna nemohla minout. Vlastním všechny tři díly a moc mě baví:)

Anonym,

Co se stalo todnovi na prašné

Tobiáš Pazour,

Kniha je totální blbost

droog,

Proč, knihu přečíst? Schopná studentka zkompiluje přijatelnou práci i ze sekundárních pramenů:

Příběh začíná oslavou dvanáctých narozenin Ferdy Pytlíka, chlapce, který žije s bratrem Samem v malebné čtvrti zvané Prašina. Ferda má prsten z černého merkuritu, který propůjčuje neviditelnost, dárek od bratrance Vilda, který ho před lety ukradl z dračího pokladu.
Jednoho dne přijede do Prašiny čaroděj Gandalf a vypráví Ferdovi o zlém Sauronovi, který chce získat Prsten pro sebe. V dávných dobách Sauron ukradl prsten elfům, ale jemu ho ukradl tvor jménem Glum, a Glumovi pak draci. "Sauron prahne po prstenu už léta," řekne Gandalf, "a teď poslal svého spojence, zlého Čarodějného krále, hledat ho v Prašině." Ferda a Sam se poradí s věrnými přáteli Smíchovským a Pepinem, a když se zlý král objeví se svými devíti služebníky, chytří chlapci je oklamou a navedou do pěstírny hlívy, takže sami stačí z Prašiny utéct.
Tón knihy se změní k vážnějšímu, když Král pronásleduje chlapce klánovickým lesem. Ferda zjistí, že čarodějové zničili sídliště Hůrka, a Král kouzlem vypálí domov jejich starého přítele Tondy Bombadila. Vyděšený Ferda se chce vrátit a bojovat, ale na kopci Větrově potká potomka šlechtického rodu jménem Aragorn a ten ho přesvědčí, aby jel dál do města Roklinky. "V Roklince budeš v bezpečí před magií," řekne mu, "protože Elrond je rozumný člověk a nevěří v ni." S tím je Aragorn rychle vede na východ a čarodějové je pronásledují. Když se brodí poslední řekou, Král sešle na její vodu zaklínadlo, takže se rozvodní a málem je utopí: zachrání je jen Ferdova pohotovost, když silou Prstenu promění všechnu vodu v mlhu. Král v ní zabloudí a hrdinové bezpečně dorazí do Roklinky.
V Roklince Elrond svolá radu, která debatuje o osudu Prstenu. Dojdou k tomu, že Sauronovi jde zabránit v získání prstenu jen tak, že ho vhodí do sopečné Hory osudu. Na radu přijede Gandalf pozdě a vysvětlí, že byl uvězněn v Orthanku, Věži čarodějů. Kupodivu odmítne popsat, jak unikl. "Ale zničit prsten je ještě důležitější než kdy dřív," vysvětlí Gandalf, "neboť teď o něm vědí jiní Čarodějové a rovněž ho hledají." Vylíčí jim, jak temný čaroděj Saruman, kdysi spojenec sil dobra, přešel ke zlu a nyní vládne Orthanku železnou rukou, a jak jiní Čarodějové putují zemí a hledají Prsten. Všichni se shodnou, že ho musejí ihned zničit.
Gandalf a Aragorn souhlasí, že chlapce doprovodí, stejně jako Glorfindel, potomek dávného vládce Ar-Pharazona, a Boromir z královského rodu Gondoru; přidají se k nim i elf a trpaslík, kteří toho v příběhu moc nedělají, ale jsou zdrojem komických epizod. Gandalf a jeho devět společníků – "Společenstvo Prstenu", jak si začnou říkat – zničil vyrazí do země temnot Mordoru.
Cestou je opakovaně přepadají síly zla. Nejprve na ně v lese zaútočí zlí skřetové; pak jsou zahnáni do temného hvozdu Lothlúorienu, kde je uvězní krásná, ale zlá královna Berúthiel. Z cely je osvobodí její hodná sestra Galadriel a vyšle je po řece v soudcích. Potom hrdinové raději opustí lesy a zamíří do Morie, skrytého města pod horami; tady je však najde zlý čaroděj Radagast. Gandalf obětuje život, aby Radagasta Balroga zničil, a ostatní uniknou z hor, dokud boj stále zuří.
Na konci knihy však je Společenstvo zničeno zevnitř: Glorfindel bažící po moci se pokusí kvůli Prstenu Ferdu zabít. Aragorn mu prostřelí krk černým šípem; Glorfindel zemře, ale ještě předtím naschvál podpálí step. V kouři a zmatku je Společenstvo beznadějně rozprášeno. Tím se končí první kniha.

(S omluvou zkráceno a upraveno z http://flyingmoose.org/tolksarc/homework.htm )

Kirsch,

Mruk: nikdo Vám samozřejmě nebrání si místo psaní duchaplných komentářů knihu přečíst a dotaz slečny Blažkové zodpovědět.

mruk,

mruk kdo je hoňek, že tady moralizuje? fuj, mažte, ilterárčíci! mruk

mruk,

mruk čenda je borec, odhalil, k čemu by nám iliterátčíci mohli bejt mruk

Karel Huněk,

Tu Blažková: To bychom se zúčastnili vašeho podvodu.

Julie Blažková,

Nemohli byste mi prosim strucne shrnout o co v knize slo a jak to dopadlo? Piseme na tuto knihu test a ja nevim co se tam vubec stalo. Dekuji

redakce,

Poupravili jsme, díky za upozornění.

Cenda,

Prosím, nemohli byste odstranit ten spoiler v první polovině čtvrtého odstavce?