Janin, Jules: Mrtvý osel a gilotinovaná žena

Janin, Jules
Mrtvý osel a gilotinovaná žena

recenze beletrie zahraniční

Román považovaný za stěžejní dílo frenetické literatury se zmítá mezi parodií a vážností. Autor se chce vysmívat přežile hrůzostrašným historkám, ale sám se zamotává do složitých epizod vyprávění. Hravost i děsivost textu se ovšem vytrácí vinou nedotaženého překladu, který příběh činí záhadnějším, než původně byl.

Velice mrtvý osel
Jules Janin
: Mrtvý osel a gilotinovaná žena. Přel. Jana Němcová, Volvox Globator, Praha, 2016, 166 s.

Jules Janin byl ve své době známý především jako obávaný divadelní kritik. Nastupující romantici u něj nejdříve nalezli podporu, později se jich zřekl. Jeho ucelenější práce o dramatu se však nedočkaly většího zájmu, a pokud se vůbec zapsal do čtenářského povědomí, pak nejspíše mladickým dílem (v době prvního vydání mu bylo pouhých dvacet tři let) L’âne mort et la femme guillotinée (1827, č. Mrtvý osel a gilotinovaná žena), jímž se paradoxně včlenil do frenetické literatury, směru často přiřazovaného právě k romantismu.

Takzvaná frenetická literatura ve Francii první poloviny 19. století těžila z odkazu anglického gotického románu. I ona se vyžívala v hrůze a násilí, ale kromě toho i v líčení všemožných odpudivých detailů. Místo s plesnivými sklepeními anglických šlechtických sídel se v ní často setkáme se zahnívajícím podsvětím Paříže. Mezi Janinovy druhy ve frenetickém běsnění se počítají Pétrus Borel, Gérard de Nerval, Charles Nodier, a dokonce i mladý Honoré de Balzac.

Román Mrtvý osel a gilotinovaná žena, považovaný za stěžejní dílo žánru, se přitom zmítá mezi jeho parodií a vážným pojetím. Autor se chce vysmívat tomu, jak jsou přežité hrůzostrašné historky přitažené za vlasy, sám však neřízeně propadá touze vyprávět. Podobný osud vlastně stihne i bezejmenného vypravěče. Uchvátí ho mladičká Henriette, avšak jeho vztah k ní se nerozvine v milostný románek, místo toho sledujeme její cestu k mravní i tělesné záhubě. Hrůza a zkaženost začnou vypravěče fascinovat, stanou se předmětem jeho úvah i aktivně vyhledávanou podívanou. Paříž je v tomto směru dobře zásobena: zvědavost mladého muže neustále jitří její márnice, nevěstince, chudinské nemocnice, arény pro krvavé zvířecí zápasy, ale i salony se spiritistickými seancemi.

Oněch „lákadel“ je vskutku hodně, zdá se tedy, že venkovanka Henriette strmě vystoupá do pozice femme fatale a vydržované ženy jen proto, aby vzápětí mohla – jako předchůdkyně hrdinek Émila Zoly – strmě padat a nevědomky se stát vypravěčovou průvodkyní po všech těchto neblahých místech. Velmi nápomocná je také náhoda: mladík například sleduje u řeky neznámého sebevraha, v márnici se nad již mrtvým tělem setká s Henriettou, jež byla příčinou neštěstí, a je cizími muži pozván k narychlo smluvenému pokusu o oživení utonulého – a tak podobně. Henriettin osud si navíc musí ke čtenáři razit cestu mezi vedlejšími epizodami, vloženými vyprávěními a úvahami. Více než skutečným středem zájmu je tedy záminkou pro líčení určitých situací a různého prostředí. Často jde o líčení zálibné (Turek naražený na střešním bodci se zasněně rozhlíží po Konstantinopoli) či temně humorné (hniloba oddělí sebevrahovo stehno, takže je při převozu rozdělen jako rozšroubovaný panák) nebo o kriticky realistický stesk nad nedostatkem soucitu (krutý osud dlužníka je pro okolí pouze zábavou či příležitostí k výhodné koupi nábytku). Přelévají se linie i polohy vyprávění, děj často rychle poskočí: autor prostě nechce v žádném ohledu čtenáři dopřát poslušnou, uhlazenou knížečku.

Něco podobného by z Mrtvého osla a gilotinované ženy jistě vzniknout nemělo, jde ovšem o knihu, která si při vydávání žádá zvláštní pozornost. Zdá se, že nakladatelství Volvox Globator mělo dobrou vůli. Svědčí o tom připojení nejen předmluvy Martina Jirouška, v níž se snoubí vědomosti znalce hororu a fascinace Janinovou knihou, ale i další předmluvy z antologie Janinových děl vydané v 19. století i předmluvy samotného autora. Jinou známkou péče je poznámkový aparát, díky němuž francouzské místní názvy ožívají historií. Výjimečné je zejména vynikající vizuální zpracování svazku. Kromě nevtíravě tajemné grafické podoby, jež je vlastní celé ediční řadě Alrúna, tentokrát atmosféru příjemně navozují ilustrace Michaely Kukovičové.

Přesto je bohužel celkovým výsledkem vydání značně nedotažené. Může za to opravdu nepovedený překlad s chybami svědčícími také o nedbalé redakci. Například hned druhá kapitola, která nás má uvést do příběhu, začíná podivnou větou: „Ve Vídni 2. května, od té doby to budou dva roky, jsem byl na cestě do Vanves, pusté horské oblasti na dosah od Paříže.“ (s. 46) Následující děj se očividně odehrává na francouzském venkově. Vienne z originálu nepochybně nemá označovat hlavní město Rakouska, nýbrž oblast v severozápadní Francii. Hned o pár řádků níže nás zarazí popis hrdinky: „To mladé dítě bylo růžové, živé, dost velké, s krkem, který prorážel pole.“ Francouzské „gorge“ ovšem nemusí znamenat přímo krk, může jít také o poprsí nebo o výstřih (v originále je navíc s přívlastkem „naissante“, tedy „rodící se“). Spojení „battre aux champs“ se užívá ve významu „slavnostně zahájit bubnováním“, dohromady je tedy význam přibližně tento: „Její ňadra byla teprve v rozpuku, ale již se nepřehlédnutelně hlásila světu.“ Na straně 75 pak v překladu hrdina udělal z básně rozházené v jednotlivých papírech po zásuvkách „časopis“, přitom správně ji pouze znovu přelétl pohledem (fr. „faire la revue“). Podobně nedopřeložených výrazů je v knize více, vedle nich také mnoho stylistických neobratností, které značně zatěžují svižnost vyprávění.

A nakonec ani zmíněné poznámky pod čarou nejsou velkou výhodou: na podobně hravý román je jich zbytečně mnoho, vysvětlují například, kdo byl Robinson Crusoe nebo Jan Křtitel, a podávají i informace příliš vzdálené od samotného textu. Právě ten by si přitom zasloužil mnohem více péče: jde o dílo, které má být především lačně zhltnuto, zarážet by měly jen úmyslně nepříjemné výjevy, jež by ovšem potřebovaly najít odpovídající působivost v jazyce. Pečlivý překlad by (otrlému) čtenáři řekl víc než veškerá úvodní slova a vysvětlivky. Mohl by si pak spolu s vypravěčem rozrušeně říci: „Odvahu! Učiním velký krok do hrůzy“ (s. 62) a po přečtení se s autorem škodolibě zasmát. Takto může jen zaplakat nad velice, velice mrtvým Mrtvým oslem.

 

© Anna Melicharová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.