Ng, Celeste: Ohníčky všude kolem

Ng, Celeste
Ohníčky všude kolem

recenze beletrie zahraniční

Do tradicionalistického amerického městečka vpadne rozevlátá umělkyně Mia s dospívající dcerou Pearl. Čínská imigrantka Bebe se soudí s bílými bezdětnými manželi o navrácení svého dítěte. Izzie dospívající v průměrné středostavovské rodině jednoho dne zapálí ohníčky v pokojích všech svých sourozenců. Román Ohníčky všude kolem se z různých úhlů zabývá mateřstvím, toxicitou ve vztazích a postavením asijkých Američanů v 90. letech.

Ohníčky, které nepálí
Celeste Ng
: Ohníčky všude kolem. Přel. Jana Kunová, Euromedia – Odeon, Praha, 2017, 376 s.

V minulém roce zazářila na seriálovém nebi minisérie Sedmilhářky z dílny americké HBO. Zástupy kritiků se ve vzácné shodě s diváky nadchly pro moderní drama z prostředí americké vyšší střední třídy. Vcelku průměrnou předlohu australské spisovatelky Liane Moryartyové o tajnostech a tajnůstkách matek, které spojuje základní škola jejich ratolestí, proměnila brilantní dramatizace v temné, mnohovrstevnaté dílo, k jehož úspěchu přispělo také angažmá předních hollywoodských hereček.

Americká spisovatelka Celeste Ngová se podle svých slov po zhlédnutí jednoho z dílů Sedmilhářek otočila ke svému manželovi a prohlásila: „Nebylo by skvělé, kdyby Reese Witherspoonová v nějakém alternativním vesmíru přečetla moje Ohníčky všude kolem, vybrala si je k produkci a zahrála si v nich hlavní roli?“ Nepředstavitelné se pro nadějnou mladou autorku stalo skutečností. Spolu s Witherspoonovou v současné době pracují na adaptaci, která má navázat na Sedmilhářky, a to v tom smyslu, že opět půjde o „příběhy poháněné ženami, jež vycházejí z emocí a pravdy“.

Ohníčky všude kolem jsou po Vše, co jsme si nikdy neřekli teprve druhý román Ngové. O pozoruhodnosti obou knih svědčí nejen připravované filmové adaptace, ale také výborné recenze předních světových deníků, které americko-asijskou spisovatelku rozhodně řadí na kvalitativně vyšší pozice než například zmiňovanou Liane Moryartyovou. Nový román Celeste Ngové, který u nás vyšel před Vánoci, bez nadsázky patří k tomu nejzajímavějšímu, co současná americká beletrie nabízí.

Autorka se od začátku drží schématu, jež si vyzkoušela ve svém prvním románu. Poslední bod rozuzlení prozradí na začátku, načež od konce začne rozplétat klubko lží, polopravd, tajemství a palčivých morálních dilemat. Namísto jezera, kde se utopila šestnáctiletá Lydie, se v novém románu ocitáme před hořícím domem. Všem ve městečku Shaker Heights, které jen výjimečně něco vytrhne ze středostavovské letargie, okamžitě probleskne hlavou, že poslednímu dítěti Richardsonových Isabelle „už definitivně přeskočilo a zapálila dům“. Vodní živel zde tak nahrazuje oheň. Zatímco vodní hladina uzavírající se nad Lydií ve Vše, co jsme si nikdy neřekli symbolizovala konec trápení a toužebné vykoupení, oheň založený čtrnáctiletou Izzy podněcuje ke změnám. Jeho potenciál je provokativní a tvůrčí. Dává hrdinům románu druhou šanci.

Dějiště příběhu Shaker Heights je malé městečko nedaleko ohijského Clevelandu, ve kterém sama Ngová strávila pubertu a jehož obyvatelé se i v 90. letech, kdy se román odehrává, vyznačují téměř sektářským lpěním na zásadách zakladatelů komunity. Fasády mohou mít jen určitou barvu, za neposekaný trávník dostanete napomenutí, popelnice stojí zásadně na zadních dvorcích. Shaker Heights je důležitý referenční bod pro sebeurčení jedné z hlavních postav románu Eleny Richardsonové a jejího rodu, zároveň by se však mohlo jednat o kterékoliv jiné americké maloměsto obydlené střední třídou. Úvahami nad paralelami s ikonickým Stepfordem Iry Levina se tak netřeba příliš dlouho zdržovat.

Richardsonovi mají čtyři děti – Lexie, Tripa, Moodyho a Izzy. Poslední dcera je, jak už to bývá, černé káčátko, ani pro Moodyho ale není konformismus rodičů přirozený a poté, co jeho matka pronajme byt nevázané umělkyni Mie a její dospívající dceři Pearl, rychle se v nové sousedce zhlédne. Mia s Pearl působí na své okolí jako zjevení. Křižují Amerikou v malém starém volkswagenu, nic nevlastní, k ničemu se neupínají. To, co je ale přirozené zastydlé hipísačce Mie, hrozí, že přestane bavit Pearl, která prahne po normálnosti, a tak jako Izzy přilne k Mie jako opaku své matky, Pearl rychle najde zalíbení ve splněném americkém snu Richardsonových. Póly se promění a Ngová začne pozvolna stupňovat míru toxicity probublávající ve starých i nových vztazích.

Předtím, než Izzy rozdělá v pokoji každého ze sourozenců ohníček, se v Shaker Heights stane jednoznačnou senzací sezóny soudní spor mezi manželi McCulloughovými a čínskou imigrantkou Bebe. Dívka pracující v místním asijském bistru zanechala před několika měsíci v návalu poporodní deprese svou několik týdnů starou holčičku v košíku u místní požární stanice. Bezdětní McCulloughovi se děvčátka s nadšením ujali, nyní je však Bebe, podpořená nebojácnou Miou, připravena dítě vybojovat zpět. Je to ale správné? Neztratila svá rodičovská práva v momentě, kdy dceru opustila? A co je lepší pro May Ling, kterou McCulloughovi přejmenovali na Mirabelle? Prožít dětství v nekomplikované hojnosti, ale odstřižená od své původní kultury, nebo v existenční nejistotě, ale oproštěná od nekončících otázek ohledně své odlišnosti?

Celeste Ngová se již několikrát vymezila vůči označení „americko-asijská spisovatelka“. Odmítá být posuzována na základě své etnicity, ale přesto patří život asijských imigrantů v Americe k zásadním tématům obou jejích románů. Když vyslýchá Bebin obhájce, Asiat Ed Lim, paní McCulloughovou, zní tak trochu jako Edward Said na anabolicích: „Má May Ling nějaké panenky? … A jak ty panenky vypadají? … A jakou mají barvu vlasů? … Jakou mají barvu očí?“ Linda McCulloughová potom naopak jako největší latentní rasista ve státě: „Jak vypadají? Jsou to – panenky. Některé jsou miminka, některé malé holčičky… No – většinou blonďaté. Jedna hnědé. Možná dvě… Modrou… To ale nic neznamená. Rozhlédněte se v oddělení hraček – většina panenek má blond vlasy a modré oči. Vždyť tak je to prostě dané.“ Výměna přesto nepůsobí šablonovitě. Výmluvně připomíná ovzduší 90. let, kdy si Američané teprve začínali uvědomovat, že postrasový svět neexistuje.

Mnozí kritici Ngové vyčítají, že k marginalizaci Asiatů sama přispívá. Její Asiaté podle nich postrádají hloubku srovnatelnou s postavami rodilých Američanů. V Ohníčcích všude kolem se disproporce v tomto smyslu projevuje především při porovnání Lindy McCulloughové a Bebe, jejíž příjmení se na stránkách knihy příznačně neobjevuje. Linda disponuje hlasem sebevědomé individualistky, Bebe ale Ngová žádný hlas nedala. Žena lká u Mii v kuchyni heslovitou angličtinou a až příliš často je kladen důraz na její zanedbaný vzhled. Stereotyp bezmocných imigrantů polapených do pasti ubohého výdělku a neexistence lepších vyhlídek tak zůstává zachován. Všichni Asiaté Celeste Ngové jsou ve své podstatě útrpné charaktery postrádající vůli k životu.

Linda McCulloughová s Bebe však nejsou jediné ženy, které v Ohníčcích všude kolem nevědí, co si se svým problematickým mateřstvím počít. Elena Richardsonová, popuzená Miiným zásahem proti zájmům své kamarádky Lindy, začne pátrat po fotografčině minulosti. Chce zjistit, odkud se vzala tak energická antiteze jí samotné. Chce se ujistit, že se ve svém vlastním životě nakonec vydala správnou cestou a že vzpoura proti očekáváním společnosti má patřit jen a pouze ke studentským létům. Během boje, který svádí sama se sebou, avšak jejž si interpretuje jako boj proti morálně nedostatečné Mie, jí uniká, čím si prochází její vlastní osmnáctiletá dcera Lexie. Po návštěvě potratové kliniky končí dívka v objetí Mii.

Ngová je výborná vypravěčka, bravurně pracuje s jazykem, daří se jí i drobnokresba postav, umí pracovat s dynamikou vyprávění. Ruku v ruce s perfekcionismem jde ale také jistá sterilita. Na rozdíl od prvního románu, ve kterém mnohé scény stále nesly punc spontaneity, je nyní vše do detailu naplánováno. Postavy jsou vždy ve správný čas buď na správném, nebo naopak příhodně nesprávném místě. Všudypřítomná vypravěčka se ujistí, že víme, jaké motivy stojí za konáním té či oné postavy. A kdyby měl snad někdo z Richardsonových pomalejší vedení, tomu Mia na rozloučenou nechá fotografii symbolizující jeho rozháranou duši a zároveň cestu k jejímu vysvobození.

S vědomím těchto vad na kráse je téměř nemožné vyhnout se stereotypizaci autorky. Styl Ngové v sobě jednoznačně nese znaky asijské kultury se sklonem k perfekcionismu, pragmatičnosti a plánovitosti. Slušela by jí větší uvolněnost. Čtenářsky je nicméně přehledné strukturování románu velmi příjemné. Na relativně malé ploše dokáže rozehrát fungující rodinnou ságu, položit tisíc tíživých otázek a nabídnout útěchu na tisíc různých způsobů. Není povrchní ani melodramatická. A její ohníčky nepálí, působí spíše jako balzám. „Někdy, zrovna když máš pocit, že jsi o všechno přišla, nejednou najdeš cestu. Jako po stepním požáru. Jeden takový jsem před lety viděla, když jsme byly v Nebrasce. Vypadá to jako konec světa. Země je dočista spálená, černá a všechno zelené je pryč. Ale půda je po takovém požáru úrodnější a můžou z ní vyrůst nové věci. Lidi jsou taky takoví, víš? Začnou znova. Najdou si cestu.“ Doufejme, že filmová adaptace ohníčky Celeste Ngové neudusí. K úspěchu stačí jen přifouknout závan nenucenosti.

 

© Johana Kudrnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1565x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce