Valtonen, Jussi: Oni nevědí, co činí

Valtonen, Jussi
Oni nevědí, co činí

recenze beletrie zahraniční

Valtonenův rozsáhlý psychologický román je studie nevyhnutelnosti, v jejímž stínu žijeme své životy naplněné prázdnými rozhodnutími. Jedná se o zásadní knihu, jež má ambice stát se trvalou výpovědí o naší době.

Román síly klasické tragédie
Jussi Valtonen
: Oni nevědí, co činí. Přel. Michal Švec, Leda, Praha, 2018, 488 s.

Předtím, než Jussi Valtonen (*1974) publikoval Oni nevědí, co činí (He eivät tiedä mitä tekevät, 2014), vydal dva romány a sbírku povídek, z nichž román Siipien kantamat (Unášeni křídly) vyšel v roce 2007. Pak se tento vystudovaný neuropsycholog na delší dobu odmlčel a vrátil se ve velkém stylu v roce 2014: společenským opusem, oceněným finskou literární cenou Finlandia, ve kterém na pěti stech stranách provádí hloubkovou analýzu bolestí a podmínek existence současného člověka.

Hlavní dějová linie románu líčí nedlouhý úsek v životě Joea Chayefského, úspěšného amerického neurovědce a univerzitního pedagoga, jehož víru ve vlastní práci a schopnosti podrývá snad jen typicky složitý vztah s náctiletými dcerami a věčně zaneprázdněnou manželkou. Vše se změní, když se Joe stane terčem útoku aktivistů za práva zvířat, která údajně používá ke zbytečně bolestivým pokusům. Střet s realitou číhající za zdmi univerzitního kampusu a v hlubinách internetu jej přinutí začít přehodnocovat názory na racionalitu lidského jednání a neměnnost vlastních životních hodnot. A aby toho nebylo málo, postupně vychází najevo, že je do těchto ekoteroristických činů zapletený i jeho syn z prvního manželství.

Autor čtenáři celý spletitý příběh dávkuje postupně na několika časových rovinách a z perspektivy různých postav a pohrává si s jeho horizontem očekávání tím, že před něj stejné situace staví opakovaně a vždy nasvícené z jiného úhlu. Tato strategie samozřejmě už pár desítek let není nic neobvyklého; Valtonen však techniku neužívá pouze k tomu, aby mlžil a některé informace zamlčel. Mimochodem: doslova mistrovský kousek předvádí v okamžiku, kdy jednu z klíčových informací odhalí asi sto stránek před koncem, vyprávění tímto odhalením však paradoxně nabírá ještě větší spád a řítí se nevyhnutelně k finále, které – troufám si tvrdit – pohne i otrlejším čtenářem.

Valtonenova velká společenská freska v sobě spojuje prvky z různých směrů literární tradice posledních dvou století. Nalézáme zde makrostrukturální prvky i motivy typické pro romantismus (osudový boj osamělého hrdiny proti společnosti, ve kterém musí nutně prohrát), realismus a naturalismus (líčení různých společenských tříd, ve Valtonenově případě od internetových žump po životem znavené boháče; determinismus daný nadosobními silami řídícími lidské konání, na které odkazuje i název knihy), modernismus (obrácení se k nitru hrdinů v detailně prokreslených psychologických profilech) i postmodernu (mísení žánrů, stylů, časů i perspektiv): Valtonen tak nalézá formu a obsah, které se zdají být schopné přesvědčivě zachytit problémy soudobé společnosti v celé její komplexnosti.

Ne, není to jednoduchá četba, a už vůbec ne veselá. Valtonenovi se nedá upřít znalost lidské duše a precizní líčení charakterů, ve kterých se „šťourá“ se zájmem a exaktností opravdového vědce a které by mu mohl závidět sám Émile Zola. Postupně se mu pod mikroskop dostává nespočet provokativních témat, která trápí současnou globální společnost (týrání zvířat, držení zbraní, přistěhovalectví, moc médií a marketingu), určité profesní skupiny (nezávislost a financování výzkumu, predátorské časopisy) či jsou součástí každodenního života mnoha lidí (odcizení mezi členy rodiny, nevěra, problémy mateřství, navazování nových vztahů, nejistota ohledně vlastní identity, náboženství a hledání víry). Moje jediná výtka (a i to je nejspíš příliš silné slovo) míří právě tímto směrem: v knize je snad až moc negativity, příliš mnoho problémů, na které autor (z pochopitelných důvodů) nedává a asi ani nechce dát odpovědi. Jediný záblesk naděje, jakýsi náznak katarze, přichází až v samém závěru knihy, a – jak jinak – až příliš pozdě.

Nejvyšší hodnocení by mělo být vyhrazeno knihám, po kterých budou čtenáři sahat i za sto let. Vzhledem k inflaci knižní produkce, kterou zažíváme v posledních desetiletích, je něco takového jen těžko představitelné, a jedná se tak spíše o recenzentovo přání. Zároveň ale doufám, že čtenáři na sklonku dvacátých let 22. století již budou Valtonenův opus vnímat jen coby dobový dokument, analyzující pohnutou atmosféru časů jejich pradědečků a prababiček, a bude jim svým ponurým obsahem stejně vzdálený, jako jsou nám Zolova drásavá alkoholová deliria.

 

© Jan-Marek Šík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jirka, 20.09.2018 04:38
Valtonen, Jussi: Oni nevědí, co činí
Obecně k Jitce: takhle se bohužel nedá argumentovat: minulé výsledky a ceny se v umění, a tedy i v uměleckém překladu, "nepočítají", protože se vždycky začíná zase od nuly. A už vůbec nelze argumentovat pracností ("pracoval na tom dobrý rok"), i když sicflajš, píle a pečlivost k zahození samozřejmě... nejsou; píle rozhodně není postačující podmínka, a možná ani ta nutná ne (i když u delšího textu spíš je). Ale překlad to jistě je výborný!!...:-)
Vložil: Jitka J., 13.05.2018 11:16
Valtonen, Jussi: Oni nevědí, co činí
Jiří Hásek: Mizerně přeložená? Překladatel Michal Švec, oceněný vloni Prémií Tomáše Hrácha, na knize pracoval dobrý rok. Redaktora mu dělal náš nejrenomovanější překladatel z finštiny Vladimír Piskoř. Ani na hodnocení knihy jako takové se zjevně neshodneme. Možná došlo k nedorozumění – spolu s recenzentem... (jak se domnívám) na Valtonenovi oceňujeme zejména volbu určitých aktuálních společenských témat, vykreslení charakterů a strukturu vyprávění. Nikdo tu netvrdí, že je Valtonen druhý Bolano. I vaše přezíravá poznámka k Mému boji mi přijde poněkud nemístná, a to rozhodně nejsem Knausgardův nekritický fanoušek, ovšem to by vydalo na samostatnou debatu.
Vložil: Jiří Hásek , 11.05.2018 14:40
Valtonen, Jussi: Oni nevědí, co činí
Proboha, Oni nevědí, co činí není žádné veledílo, ale neuvěřitelná slátanina, navíc hodně mizerně přeložená. Nad tím, jak postavy v románu mluví a jak se chovají, opravdu zůstává rozum stát. Vrcholem jsou místa, kde Valtonen "květnatě" mluví o sexu: "Sex bude chladný a odtažitý, v nejlepším případě... plynule průměrný."(s.72) To je výkon hodný Nobelovy ceny! Bohužel je to jen jedna z mnoha "perel" v této celkově ubohé knize, proti níž je i narcistický a megalomanský Můj boj velkou literaturou. Tuto "vzrušující, nápaditou a vyzrálou" prózu je dobré srovnat s dalšími moderními "univerzitními" romány - třeba s první částí Bolanova 2666 nebo Houellebecqovým Podvolením. Teprve pak se naplno projeví myšlenková i stylistická plochost tohoto "úchvatného dramatu".
Vložil: Jitka J., 04.05.2018 19:02
Valtonen, Jussi: Oni nevědí, co činí
Připojuju se k doporučení knihy a plně sdílím recenzentovo nadšení. Jedná se skutečně o velký finský román.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1733x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce