Petráš, Jiří; Svoboda, Libor (eds.): Jaro ’68 a nástup normalizace

Petráš, Jiří; Svoboda, Libor (eds.)
Jaro ’68 a nástup normalizace

recenze historie

Politické uvolnění roku 1968 bylo lákavé, vybízelo ke spolupráci při budování socialismu s lidskou tváří, i když za nadšením se leckdy skrývalo prospěchářství. Za normalizace se pak už málokdo odvážil na nedávno vyznávaných stanoviscích trvat, jak na různých příkladech připomněla konference historiků v Českých Budějovicích.

Jak naděje roku osmašedesátého záhy zmrzly
Jiří Petráš
, Libor Svoboda (eds.): Jaro ’68 a nástup normalizace: Československo v letech 1968–1971. Ústav pro studium totalitních režimů a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Praha a České Budějovice, 2017, 480 s.

V českobudějovickém Jihočeském muzeu se pravidelně scházejí historici všeho možného zaměření a diskutují o dílčích průzkumech českých (československých) poválečných dějin. A pokaždé ze svých rokování vydají sborník. Nyní vychází čtvrtý v pořadí a nazývá se Jaro ’68 a nástup normalizace. Zachycuje dění v přelomovém období 1968–1971, kdy vzplály většinou národa vyznávané ideje o „socialismu s lidskou tváří“, záhy zardoušené brežněvovskou Moskvou, která na pásech tanků vyslala takzvaně spřátelenou pomoc.

Kronikářova čerň
Téměř pětisetstránková publikace, kterou editovali Jiří Petráš a Libor Svoboda, obsahuje třiatřicet příspěvků širokého rozptylu zacílení: nalezneme jak texty týkající se celostátních záležitostí, tak zamyšlení omezená na region, či dokonce na jedinou osadu – ovšem pokaždé se širší platností. Leckdy obsáhlé citační odkazy prozrazují objem prostudované literatury i archivních pramenů, které jsou důležitým, často jediným rozhodujícím zdrojem informací. Jednotlivé, zhruba deseti či patnáctistránkové články (někdy spíše náčrty), jejichž rozsah přirozeně neumožňoval rozsáhlejší zkoumání, jsou rozděleny do několika oddílů, jejichž názvy prozrazují zastřešující tematickou orientaci. První blok se zabývá kulturou, vědou a sportem, další se nazývají Církev, bezpečnost a Politika, ekonomika. Mezi ně jsou vklíněny Regiony.

Jelikož právě mapování konkrétního dění a jmenovitě zachycených lidských osudů považuji za nejpřínosnější, začnu regionálními průzkumy. Zajímavé jsou třeba sondy do podoby obecních kronik a proměn jejich zápisů v letech 1968 a 1969: v Ledenicích na Českobudějovicku se dokonce tamní kronikář rozhodl založit další knihu kronikářských zápisů, aby tak nevhodné, či přímo nežádoucí pasáže přepsal a vyhnul se jejich přeškrtávání či začerňování. Také se dočteme, jak liknavě byly jmenovitě na Pelhřimovsku napravovány i soudně uznané křivdy spáchané během násilného združstevňování v padesátých letech. Nebo se můžeme seznámit s průběhem chmelové sklizně na Rakovnicku v převratném roce 1968.

K oddílu nazvanému Kultura, věda, sport lze připodotknout, že o sportu v něm není ani písmenko, zcela chybějí i důležité oblasti s celospolečenským dosahem, ať již by se jednalo o literaturu, kinematografii, nebo divadelnictví. Převažuje zájem o hudební underground, v některých případech vedoucí k disentu. Zajímavý je vhled do rozhlasového vysílání v souvislosti s Večerníčkovými pohádkami (jak vidno, Večerníček nespadal jen do televize) a jejich vhodnými ideologickými úpravami: o Vánocích či Velikonocích měly být potlačeny náboženské konotace a měla být zaváděna prorežimní tradice novodobých státních svátků.

Marná pokání
Několik povšechných statí se týká dění v profesně prestižních institucích (Svaz československých výtvarných umělců, Divadelní fakulta Akademie múzických umění), do vědecké sféry nahlédneme jen prostřednictvím organizace Revoluční odborové hnutí (ROH), která fungovala i v Československé akademii věd a stejně jako jinde se i ona musela vyrovnávat se společenskými změnami – také zde najdeme mnohokrát zopakovaný model postojů. Řada lidí, kteří se přihlásili k později odsouzenému reformnímu hnutí, se při pozdějších prověrkách loajality pokoušela dokazovat, že to tak nemysleli a že „obrodné aktivity“ jim byl čert dlužen.

Málokdy jim to pomohlo, jak se na vlastní kůži přesvědčil také Dušan Hamšík (1930–1985), spisovatel, historik a novinář, vyloučený komunista, jenž se provinil napsáním knihy Spisovatelé a moc (1969). V porovnání s jinými, kteří skončili třeba ve vězení, se mu žádná strašná příkoří neděla, „jen“ nesměl pod svým jménem publikovat (na zapřenou se třeba podílel na scénářích ke Kachyňovým filmům Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři); sledovala jej Státní bezpečnost, která jej posléze naverbovala ke spolupráci. Z někdejšího výsluní se rázem propadl mezi opovrhované jedince, kteří „zklamali důvěru“, nepomohl mu ani podpis Anticharty, ani ochota k veřejné sebekritice. Normalizátoři jej vnímali jako příliš malou rybu, nedostatečně reprezentativní osobnost. Na podzim 1985 už viděl jediné východisko v sebevraždě. Režimem dlouho ignorované Hamšíkovo životní dílo o Heinrichu Himmlerovi Druhý muž třetí říše vyšlo až rok po autorově smrti.

Přínosné jsou i průzkumy dopadu politických a ekonomických změn na zemědělství: například osudy předsedy prosperujícího, soběstačného zemědělského družstva v jihočeských Chelčicích, jenž sice doplatil na své reformní názory vyloučením ze strany, ale v čele družstva zůstával nadále, i když se se svými názory netajil. Normalizátoři museli vyvinout hodně úsilí, než se jim (až v roce 1974!) podařilo – navzdory odporu místního obyvatelstva – tohoto oblíbeného funkcionáře odstranit. Přitom se jednalo o člověka, který vlastně stvrzoval úspěšnost poválečných proměn vesnice: z původně soukromého hospodáře se vyšvihl do vedení družstva, dokonce zvládl dokončit střední školu a dálkově vystudovat vysokou, kde získal titul inženýra. Škoda jen, že autor nezavítal také do Chelčic, aby na místě zjistil, jak dnes místní pamětníci vnímají události, jež vylíčil dosti odosobněně – v závislosti na tom, jak je podchytil dobový tisk a zaznamenaly archivní materiály…

Nečekejme od příspěvků do této knihy zařazených nějaká zásadní zjištění. Jsou to ponejvíce črty, které někdy – ve zhuštěné podobě – předkládají tresť diplomové práce, někdy se jedná o dílčí kapitolu ze šířeji koncipovaného pojednání, někdy to jsou nejspíš příležitostné sondy sepsané kvůli snadno vykazatelné badatelské aktivitě. Autoři se mnohdy spokojují s výčtovým zpracováním zvoleného tématu, více či méně přehledně zasazeným do toku historických událostí. Metodologická předsevzetí, analýzy ani zobecňující výklady, už vzhledem k omezenému rozsahu příspěvků, zde nejsou. Avšak významotvorný rozptyl postřehů, překonávající v některých případech strnule bipolární náhledy, může vnímavého čtenáře oslovit a inspirovat k domýšlení původně dílčích zjištění.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   84%čtenáři

zhlédnuto 878x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce